1) Přirozený výběr (a boj o život)

     Z celkového počtu jedinců některého živočišného druhu ostatní jedince přežijí a do budoucnosti vytrvají jen jedinci zdatní, zdraví, silní, dávající pak rovněž zdatné a silné potomstvo. Podle učení, že v přírodě je všude jen boj o existenci a jeden živočich hledí zdolat druhého, by musely v přírodě zbýt jen druhy nejsilnější, tedy lvi, tygři, medvědi a tak dále, ale již sama zkušenost ukazuje, že tomu tak není (kupříkladu veleještěři dávno vyhynuli).
     Dravci mezi ptáky a savci nejsou jen na škodu zvířatům, jež požírají, nýbrž také jim ku prospěchu. Lvi hubí jen malé procento zeber a antilop, a to hlavně staré a churavé kusy. Již mnoho tisíc let žijí v Africe a doposud žádnou lovnou zvěř nevyhubili. To dělají teprve běloši v době přítomné.
     Kdyby nebylo dravých ptáků, lasiček a sov, rozmnožily by se polní myši tak, že by se stalo rolnictví nemožným. Příroda sama počítá s tím, že určité množství mláďat u jistých druhů přijde nazmar, proto ony druhy rodí velké množství zárodků. Například v arktických krajinách táhnou mnohé ryby (lososi, sledi) v úžasném množství. Všechna polární zvířata z nich žijí a celé výpravy rybářů je chytají, a přece nikde není vidět, že jich ubývá.
     Rozmnoží-li se některý živočich v takové míře, že ohrozí existenci druhých živočichů nebo okolní rostlinstvo, vždycky se objeví ničitel, jenž záplavy škůdců zničí (v roce 1933 zahynuly přemnožené myši morem, v roce 1934 při náporu mšicí se v nezměrném množství objevil brouk sluníčko (Coccinela), který mšice hubí).

Home