Televizní vysílání

Jsem přesvědčený, že jsem dlouhá léta natáčen pro televizní vysílání, ale nemá se mi to přímo říkat. Před léty o mě někdo vyráběl podvodná videa, na kterých projevuji určitou mentální poruchu, kterou nemám, ale asi už je vyrábět přestal (nevím). Jak věřím, místo toho mí nepřátelé točí mnoho reálných, nepodvodných videí uměle zaranžovaných situací, ze kterých si dotyční mohou poskládat, co chtějí, neboť je těch videí obrovské množství. Natáčí mě totiž pořád.
Na těch videích reaguji na to, na co bych normálně nereagoval (třeba na spoustu bezvýznamných maličkostí); nereaguji na to, na co bych normálně reagoval (třeba neprojevím soucit a/nebo někomu nepomůžu; v některých případech bych nepomohl ani obtěžované mladé ženě, ale přitom kdybych věděl, že ta situace není zaranžovaná, dost možná bych jí pomohl); různým situacím se vyhýbám, ačkoli kdybych věděl, že nejsou zaranžované, se zájmem bych se jim věnoval. Prostě podle těch videí nelze soudit můj skutečný mentální stav ani moji opravdovou povahu.
A pak je zde ještě jeden problém. Kromě handicapu od krční páteře a čelistního kloubu mám zejména poškozený mozek, jenže mě mí nepřátelé dali to, co jiní lidé nevydrželi, buď zemřeli nebo zešíleli. Jak mě po tom může někdo testovat, jaký jsem?

Příklady mého nepřirozeného chování na videích:

- Když jsem si myslel, že je všude kolem něco špatně a mým úkolem je na to upozorňovat, upozorňoval jsem lidi na nesmyslné maličkosti, což vypadalo jako příznak mentální poruchy.

- Když jsem očekával nějakou zaranžovanou situaci, které jsem se chtěl vyhnout, nereagoval jsem na impulzy, na které bych normálně reagoval. Třeba se v noci ozvaly hlasy pod oknem nebo tam někdo delší dobu blikal všemi světýlky svého auta, nebo se ozvala rána za mnou či se rozhoukala sanitka. Normálně bych se tam se zájmem podíval, abych věděl, co se děje, ale protože se bojím, že přitom zahlédnu něco zaranžovaného, ze strachu se tam nepodívám. A pak mám v televizi špatné body, že neprojevuji dostatečný zájem o dění kolem sebe.

- Když se ke mně blíží chodec nebo auto, a je tak daleko, že ještě není jasné, že dojde či dojede až ke mně, protože cestou může odbočit (chodec může zajít do dveří domu mezi jím a mnou, auto může odbočit do uličky mezi ním a mnou), někdy již předem uhýbám a stavím se stranou, ačkoli to ještě není nutné. Nebo je na chodníku mezi mnou a protijdoucím chodcem dostatek místa, ale já přesto, jak se míjíme, zbytečně ještě uhnu košíkem, což už není nutné. O tom, že to vše je “kousek vedle”, tedy mírně nenormální, samozřejmě vím:-)

- Když čekám na otce, než mi přijde otevřít, tak jak se někdo blíží nebo se něco začíná dít, tak se v některých případech dívám jinam, otáčím se zády, odcházím či utíkám pryč. Od té doby, co mi mí nepřátelé vždycky něco v průběhu toho čekání zaranžovali, jsem se začal bát zaranžovaných situací u našeho domu a začal jsem se jim vyhýbat. Tohle vyhýbání je ale jenom kvůli tomu televiznímu vysílání, normálně bych to nedělal!

- Chovám se změkčile, nedovolím si nikomu moc oponovat, snadno mě každý zatlačí. Když nebráním ani sebe ani druhé lidi, je to hlavně proto, že jsem ve slabé pozici. Za slovní agresivitu jsem kdysi dostal dvě škodlivé injekce na mozek, za fyzickou by to mohlo být ještě mnohem horší. Jinak jsem handicapovaný (nemocný čelistní kloub, opožděné vidění pohybu i zpomalený a zhoršený úsudek). Také vím, že někdy mají lidé v těch zaranžovaných situacích příkaz nenechat mě vyhrát. K tomu, abych nad nimi mohl vyhrál úplně, bych je musel zlomit (knockoutovat), což se ale nesmí.
Menší věci, jakými je strkání či slabší facky, mi moc nejdou, a navíc, na leckoho ani nestačí. Při boji s normálním mužem bych velmi pravděpodobně prohrál, a i kdyby ne a trefil bych se do něj, mohl bych ho zmrzačit (když jsem kdysi někoho praštil, byly následky) a to je nepřiměřená obrana.
U otce se pořád bojím, že na mě zavolá psychiatrii, což už v minulosti udělal, kromě toho dům je jeho a teoreticky mě z něj může kdykoli vyhodit. Proto bych se mu v řadě případů nevzpěčoval a nechal si ledacos líbit.
Svoji obranu mám slabší, vím o tom. K tomu, abych se bránil nebo na někoho útočil, jsem vždycky potřeboval pocit, že na to mám. Buď že jsem ve formě, nebo že mám zbraň, cvičeného psa či nějakou výhodu, třeba zvýšenou pravomoc jako hlídač či policista a podobně. Prostě že je zákon na mé straně. Ve starých letech jsem pár mužů přemohl a se psem, již sám handicapovaný, vyvíjel tlak na desítky neukázněných opilců, které jsem v jednom kempu uklidňoval. Pak mi někdo řekl, že se tam mohl poprvé vyspat (jaký tam byl za mě v noci klid). Možná, že je pár těch akcí na videích, ale i kdyby ano, třeba je nikdo nebude chtít nikde ukázat, protože by mi to pomohlo.

- Utíkám před dětmi i hezkými brunetami. Mám strach, že zaranžované situace s nimi vyhodnotím špatně a chybně na ně zareaguji a pak budu mít ostudu v televizi. Navíc u těch brunet mám strach ještě i z toho, že bych je musel bránit, z čeho bych mohl mít problémy (jak z žádné, tedy nedostatečné, tak i z nepřiměřené, obrany). Buď ostuda v televizi a osobní problém, nebo odvoz do blázince.

- Někdy zareaguji na dvě po sobě jdoucí zaranžované situace, ačkoli správné by bylo zareagovat jen na tu první z nich. Totiž mí nepřátelé mi někdy posílají do cesty dvě podobné věci po sobě, z nichž na jednu zareaguji dobře a na druhou špatně. Například někomu něco při chůzi na chodníku skoro padá z kapsy a já mu to řeknu správně, a pak má v trolejbuse nějaká žena rozepnutou tašku, do které se chystá si něco dát, a já jí na to rozepnutí zbytečně upozorním. Nebo nějaké dítě na zastávce stojí moc blízko rozjíždějící se tramvaje, já mu to řeknu správně, a pak zbytečně oslovím matku s dítětem o kousek dál, kde nic nehrozí, protože tomu dítěti ta matka jenom zapíná bundu a nasazuje rukavice. A podobně.

- Věřím, že každý den je v televizním vysílání o mě ukázána nějaká nedobrá maličkost. Když jsem s otcem doma, v některé dny nebo v průběhu některých prací udělá něco, co mě byť jenom nepatrně rozčílí a přiměje mít nějakou poznámku, aby za ten den bylo něco v televizi. A také jsem si všiml, že v mnoha zaranžovaných situacích je nějaký chytáček, abych neměl plné dobré body. Buď ti lidé něco nelogického řeknou, nebo mě něčím rozčílí, nebo nakonec znovu udělají kousek z toho, v čem jsem jim předtím bránil, prostě aby nebyla moje akce plně úspěšná a byl v ní kousek selhání.

Závěr:

1. Vzhledem k mým fyzickým handicapům a nepřirozenému chování na videích prosím o zneplatnění televizního vysílání o mé osobě. Protože se při natáčení úmyslně chovám nepřirozeně a velmi často naprosto opačně, než jak by tomu bylo za normálních okolností, bude snad snadné ho zneplatnit. Neodhaluje totiž můj skutečný mentální stav ani moji pravou povahu.

2. Ti, kdo ty zaranžované situace zaranžovali a natáčeli mě při nich, mě tím neustále rušili a obtěžovali. Pořád jsem musel na něco reagovat nebo nad nějakou reakcí přemýšlet, což mě velmi zatížilo. Na druhé straně mi ty zaranžované situace daly kousek nového obzoru, díky němuž se ve mně a v mé práci něco malinko zlepšilo, za což jsem rád. Také veřejnosti ukázaly, že jsem schopen i trochu pomáhat, i když na druhé straně ukázaly též i rysy (byť neopravdové) mentální poruchy, což mi uškodilo. Těm lidem, co mě pořád natáčeli, odpouštím celou jednu polovinu z toho, jak moc mě těmi situacemi zatížili.

Děkuji za případné vyhovění mé žádosti a zneplatnění televizního vysílání o mé osobě.

Home

Právní prohlášení: Text umístěný na této vzdělávací stránce zobrazuje pouze osobní úhel pohledu a subjektivní pocity jednotlivce.