Má selhání VII.

Má selhání ve zaranžovaných situacích, prokládaná různými úvahami, konkrétně dokumenty “Má selhání I.” až “Má selhání VI.”, se nenacházejí na této stránce. Jsou jinde.

Stále se mi zdá, že moje vynálezy a mé nejlepší literární výtvory nikdo neviděl. Myslím (světová) veřejnost. Bez toho možná nemám šanci být omilostněn.

Můj komentář k některým zaranžovaným situacím, ve kterých jsem selhal:

(16.6.2023) Všechno možné použijí proti mně. I to, že jsem vyvedl psa na zahradu. Okamžitě tam bylo něco zaranžovaného, co mně mělo uškodit.
Byla tam kočka v důlku pod stromem, vběhla do starého kotce do důlku v jeho rohu a fena tam vběhla za ní. Přímo se nepraly a kočka se vyšplhala přes plot, pak na strom, a odtud k sousedům.
Byl jsem tupý. I kdyby tam byl místo té kočky levhart, nechal bych v tu chvíli k němu naši fenu přijít. Napadlo mě, že fena kočku nepokouše, když má náhubek, ale zapomněl jsem na to, že jí ta kočka může poškrábat (byla docela velká a naše fena je nevelká). Nic jsem neudělal, ani kočku ani fenu nebránil. Bude to v televizi.

Mám strach. Fenu proti mně použili již vícekrát, třeba mladou ženou, jdoucí kolem našeho plotu právě ve chvíli, kdy jsem k němu tu fenu pustil. Příště to může být třeba nemocný pták na zahradě, a já neprojevím soucit, že do něj fena šťouchla náhubkem. A tak dále. Asi budu muset fenu přestat vyvádět na záchod.

(28.6.2023) V supermarketu nějaký nemalý hoch brečel kvůli nějaké maličkosti a já jsem mu neřekl, že už je příliš velký na to, aby kvůli takové maličkosti plakal, a že pouze velmi malé děti pláčou například jenom proto, že jim rodič nechce koupit například další lízátko. Místo toho jsem trochu naštvaně řekl, že to je zaranžované kvůli televizi.
Nějaká motorka předjížděla jinou (v protisměru kousek nad křižovatkou) a zároveň projela nedaleko malé tmavovlasé holčičky. Jenom jsem si něco řekl sám pro sebe.

(1.7.2023) Dneska mě zase vypekli. Pravděpodobně zaranžovaná situace resuscitace ukázala řadu mých chyb. Příliš pozdě jsem řekl, že muž, který tlačil pacientovi na hrudník, tlačí na jeho pravou stranu – opačnou, než kde je srdce (ale správně se má tlačit asi na prostředek hrudníku). Už jsem zapomněl první pomoc, měl bych si ji zopakovat.
Jeden záchranář se osopil na mladou dívku a já mu se zpožděním řekl, že by na ní měl mluvit méně příkře, ale on trval na svém a já jsem se s ním nehádal.
Také jsem řekl, že to zachraňování může být zaranžované a že jsem už viděl uměle vyrobená lidská těla, vypadající jako opravdová, čímž jsem měl na mysli "umírajícího".
V průběhu pozorování resuscitace se mi různé maličkosti kolem zdály nepodstatné, buď jsem si jich nevšímal a zapomněl je, nebo jsem je ignoroval (například jeden člověk se na mě při hovoru lepil, tak jsem udělal krok stranou, a to že opakovaně zakašlal před nás bez zakrytí úst, mě v tu chvíli vůbec nezajímalo).

(25.7.2023) Včera jsem nebyl na velké straně a otec dnes přede mnou účelově zmínil to, že mu nešlo jít na velkou stranu. V tu chvíli jsem pochopil, že bude v televizi, když na ní nepůjdu také.
Nevzal jsem si projímadlo, jako obvykle v těchto okolnostech, ale snažil jsem se donutit se k tomu, abych na tu velkou stranu co nejdříve šel. Moc se mi nechtělo, musel jsem se nutit, a bylo toho málo. Ale jak se říká, lepší něco než nic.

(27.7.2023) Nebýt televizního natáčení o mně, byl bych schopen se normálně potkat s nějakou známou ženou a normálně se s ní bavit. Jenomže tady to za daných okolností nedokážu. Mí nepřátelé do toho setkání pravidelně vloží něco špatného a/nebo nějakou zápletku, čímž ho pokazí, a pak to ještě ukazují v televizi.
Dnes mi zhoršili výlet tím, že mně u jednoho domu, u kterého nekomunikuji – odvracím od něj tvář kvůli psovi, co tam bydlí – poslali do cesty mladou krásnou ženu s koňmi, co jsem se s ní kdysi bavil v mém oblíbeném lese.
Jenom jsem jí pozdravil a ani se jí nezeptal, co dělají koně a tak. Takže jsem byl netaktní. Ale i kdybych se jí zeptal, určitě měla připraveno nějaké nevhodné slovo, na které bych nereagoval nebo špatně. A i kdybychom se spolu nějak trochu pobavili, mí nepřátelé by toho zase zneužili. Příště bych jí někde potkal a něco by bylo špatně (příznak zdravotního problému, nevhodné chování někoho k ní, něco ne úplně v pořádku). A pak by v televizi řekli, že se s ní znám, bavím se s ní, ale pak k ní nemám cit nebo jí nepomohu. A tak by tu ženu použili jako zbraň proti mně.

Ale abych se vrátil k tomu domu s tím psem. Kdyby tam pořád pobíhal s náhubkem a já chodil okolo, mí nepřátelé by pak možná mohli říct, že jsem měl oslovit majitele toho psa a sdělit jim, že by ten pes neměl na zahradě pořád běhat s tím náhubkem a že by mu ho měli sundavat.
Jenže i přitom by vznikly problémy. Ti lidé by mě asi řekli něco neobvyklého, při konverzaci s nimi by se možná objevilo něco dalšího, co je špatně, a pak by v televizi bylo, že jsem sice řekl, že pes nemá být pořád s náhubkem, ale přehlédl jsem přitom další nesprávnosti, nad kterými jsem se měl pozastavit.
Pak je tu ale ještě možnost, že ten pes má ten náhubek jenom chvílemi, což nevadí. Služební psi, i jiní, tráví v náhubku dokonce celé hodiny každý den. Ovšem pokud by byl pes s náhubkem, kromě krmení, pořád, to už by podle mého názoru vadilo hodně a člověk by se měl ozvat. Já ale nevím, jak moc často ho ten pes z toho domu má.

(1.8.2023) Večer jsem na kole projížděl kolem chodníku, u kterého jsem nejprve minul mladou ženu, které jsem se vyhnul, a pak dva muže jdoucí vedle sebe, kterým jsem se nevyhnul. Ten blíž ke mně možná trochu připomínal jednoho mého velmi nepatrně oblíbeného herce z jednoho filmu, dá-li se to tak říct. Tu ženu i toho muže jsem zaostřil (a rozpoznal) pozdě, jinak bych se té ženě nevyhnul a tomu muži bych se vyhnul (objel bych ho obloukem).

Pravidelně se mi stává, že se najednou zamyslím, na všechno zapomenu a kolem někoho těsně projdu, i když v jiných případech lidi obcházím a vyhýbám se jim. A když je ten někdo chlap určitého typu, nebo s určitými vlasy nebo barvou na šatech, mí nepřátelé pak mohou říct, že jsem prošel těsně kolem něj právě proto. Jenomže nemají pravdu. Prošel jsem těsně kolem něj proto, že jsem se zamyslel.

(12.8.2023) Někoho jsem napomenul, že nemá zvedat za břicho nějakou mladou ženu. Řekl jsem ale “zvedat jí za břicho do schodů”, ačkoli tam žádné schody nejsou, neboť se jedná o jedoucí pás bez nich, co dopravuje nakupující do hypermarketu. To, že tam ty schody nejsou, jsem si uvědomil až další den.

(18.8.2023) Poslali do trolejbusu jednu prodavačku z hypermarketu, do kterého jsem dříve chodíval a ve kterém jsem s ní prohodil pár slov. Hned, jak jsem jí uviděl, jsem se lekl, že bude něco zaranžovaného, tak jsem na další zastávce vystoupil. A jak jsem udělal pár kroků od trolejbusu, ozval se za mnou zvýšený ženský hlas. Naštval jsem se. Věděl jsem, že to je schválně kvůli mně. Ani jsem se neotočil a pokračoval v chůzi pryč.

(21.8.2023) Z pošty jsem poslal dopis Nejkrásnější, ale mí nepřátelé mě na té poště rušili, i když hlavně až po poslání toho dopisu.
Náplň propisovací tužky na té poště mi umazala prsty a od nich jsem umazal některé papíry pro moji lásku. Pak si ke stolku, na kterém jsem měl věci, sedla nějaká hezká bruneta, dala své věci na ty mé a já jsem ji poslal pryč. Neměl jsem čas, za chvíli jsem se měl vrátit domů k otci, předchozí den jsem přišel pozdě.
Pak někdo nadával, že nechá tu poštu shořet, oponoval jsem mu jen minimálně a řekl nějaké slovo na podporu toho, že se nemá nadávat u té hezké brunety, protože předtím ten nadávající stál vedle ní. Vysvětlil jsem jí, proč jsem ji u toho stolku nenechal.
Před poštou ten nadávající ještě jednou zanadával, věděl jsem, že zase kvůli mně, aby měly jeho výhrůžky poslední slovo a já nějaký další špatný bod, že jsem to tak nechal.

PS: Nebudete mi to možná věřit, ale to, že dopis mé lásce nedojde, kdyby ta pošta celá vyhořela, mě napadlo až doma, za několik hodin poté.

(22.8.2023) Poslali ke mně do kupé ženu, co se polila vodou, na stehnech a trochu i v rozkroku. Malinko mě vzrušilo, když jsme se spolu, byť jen v indikacích, v rozhovoru dotkli její vaginy. Ale myšlenka na to, že se to natáčí, mi tu náladu ihned zkazila. Napadlo mě, že i kdyby mi někdo tu ženu poslal, abych si s ní dělal, co chtěl, před skrytou kamerou bych stejně nemohl.
Po chvíli přišel do kupé nějaký mladík, což mě rozčílilo. Nechtěl jsem si ho spojovat s tou ženou. Když vyšla z kupé a padla jí láhev s vodou na zem, chtěl jsem jí to při jejím návratu včas říct, než na ní šlápne. Ale ten mladík si schválně v tu chvíli začal přendávat věci, tak jsem se díval na něj a přemýšlel, jestli nebude chtít vyjít z kupé a jestli ho na tu flašku nemám upozornit také.

(25.8.2023) Po zprávě o smrti kamaráda z dětství (ignoroval jsem k ní se nehodící přání pěkného dne), jsem ho trochu oplakal (spontánně a upřímně) a okamžitě mí nepřátelé potřebovali špatný bod.
V následujících dnech otec na toho kamaráda zavedl řeč, zmínil i sestru, a zřejmě na tajnou radu mých nepřátel se pokusil spojit mi smrt toho kamaráda s něčím pro mě špatným (něco dvakrát a nevidět = oči a penis). Jenom jsem se rozčiloval, nebyl jsem schopen s otcem normálně mluvit. Jsem na něj alergický.

Poučení: Když se dozvím o něčí smrti, nemoci, zahlédnu nějakou nehodu ve městě a podobně, nesmím to říkat před otcem a raději ani před sestrou. Buď by mi to spojili s něčím špatným, nebo by mi u toho rozčílili, a moje špatná reakce by pak byla v televizi.

(30.8.2023) Aby mi připomněli Nejkrásnější, zaranžovali mé setkání s Ukrajinkou, která se potřebovala dostat někam poblíž místa, kde se ta má bývalá a budoucí láska vyskytuje.
Poslal jsem tu Ukrajinku přestoupit z jednoho MHD na druhé MHD na vzdálenou stanici, přičemž jsem v tu chvíli zcela zapomněl na to, že jde přestoupit na bližší stanici, právě poblíž té Nejkrásnější. Napadlo mi to až o několik minut později, po vystoupení z MHD. A tak jsem tu Ukrajinku poslal trochu oklikou.

(6.9.2023) Kvůli pokažení mi do cesty poslali blondýnu, se kterou jsem se kdysi bavil, jestli to tedy byla ona a nepletu se. Seděl jsem na lavičce a ona nalehko oblečená prošla kolem mě. Nepoznal jsem ji a dokonce jsem ani nepoznal, že to je mladá žena. Jak jsem zahlédl blížící se lidskou postavu, automaticky jsem vstal z lavičky a otočil se zády k ní. Až když mě minula, zjistil jsem, že to byla mladá žena.
Pak mí nepřátelé poslali muže v kraťasech projít kolem mě, vyhnul jsem se mu ještě více, než té ženě. Ta pak nesla dva pětilitrové kanystry s vodou a trochu zbytečně jsem jí nabídl pomoc a řekl, že by měl pro kanystry s vodou chodit raději chlap. Ona ale bydlela blízko a těch celkem 10 kg (v každé ruce 5) samozřejmě unesla. O chvíli později jsem si to uvědomil.

(9.9.2023) Hezké mladé ženy mě štvou čím dál více. Vadí mně tím, jak přede mnou aranžují situace, ve kterých se při jejich komunikaci s muži něco odlišuje. A tím, že přede mnou ty ženy již vícekrát předstíraly nějaké nedorozumění či hádku s mužem, aby otestovaly moji reakci na to, mě smrtelně urazily.
Dnes se mnou do autobusu nastoupila dvojice mladá žena a muž. A ta žena řekla tomu muži jenom „Co to děláš?“ Jak jsem to slyšel, rozčílil jsem se. Ani jsem se neotočil (seděli kus za mnou), na takové podněty už reagovat nebudu.
Nechci věnovat pozornost, a to ještě navíc v uměle zaranžovaných situacích, charakterově narušeným mladým ženám této lidské společnosti. Každá z nich je na jediný pokyn autority schopna zalhat svému vlastnímu dítěti nebo zradit svého milence. A nejen to.

(27.9.2023) Zase mě zasáhli. Schválně navigovali nějaké dítě tak, aby prošlo kolem plotu právě ve chvíli, kdy k němu přistupuje pes, co přede mnou vychází ze dveří. A zase to dají do televize, že jsem neopatrný a že pes mohl dosáhnout na to dítě mezerou v plotu a kousnout ho, když jsem psovi nedal náhubek. Pořád sledují mé chyby a přesně se trefují.

Home

Právní prohlášení: Tento dokument zobrazuje pouze subjektivní pocity a osobní úhel pohledu jednotlivce.