Patové situace a míra viny

     Pekelní lidé občas úmyslně zaranžovávají situace, ve kterých nemáte na výběr nic jiného, než se zachovat buď špatně, anebo špatně. Několik příkladů ze života:

     - Jeden Pekelný známý mě požádal, abych se šel podívat, zdali je můj druhý Pekelný známý doma. Ten doma byl, ale naléhal na mě, abych neříkal tomu prvnímu, že je doma. A já jsem buď musel zalhat tomu prvnímu, nebo tomu druhému.

     - Mým blízkým bylo nařízeno, aby mi neříkali, že se připravuje zničení mých knih v očích veřejnosti: Když mi to řeknou, budou mít problém, a když mi to neřeknou, tak mě tím pro změnu zradí. Vybrali si tu možnost, že mi to neřeknou, nebudou mít problém a že mě zradí.

     - Křesťané byli postaveni před ultimátum: Buď poruší zásady křesťanství a zradí tak svojí víru, ale dodrží paragraf lidské společnosti, nebo naopak poruší paragraf lidské společnosti, ale dodrží zásady křesťanství a zůstanou tak věrni své víře. Vybrali si zradit svojí víru.

     - Výborný rváč byl poslán, aby se slovně lehce dotknul někoho slabšího. A ten si buď ta jeho mírně urážející slova nechal líbit, nebo se s ním pustil do předem prohrané rvačky. Nemusím snad ani vysvětlovat, že obojí, tedy jak nechat si líbit urážku, tak i prohrát rvačku, je svým způsobem určitou ostudou nebo prostě něčím ponižujícím a špatným.

     - Kamarád se mi svěřil, že něco ukradl, ale dost možná si to vymyslel na příkaz Pekelných lidí. A já jsem to na něj buď řekl, a tak ho zradil, nebo neřekl, a tím jsem kryl tu jeho loupež, což se nesmí.

     - Jeden známý ze mě dostal slib, že se s ním podělím o každé nové video psů, a druhý mě pro změnu zavázal k tomu, že nikdy nikomu neřeknu o psím videu, které mi poslal. A tak jsem buď musel zklamat toho prvního známého, nebo toho druhého.

     Následující ukázka pochází z článku "Porušování pravidel", část "Ultimátum ublížit": Když k vám přijde pracovník nějaké policie a oprávněně vám nařídí uškodit vašemu nejlepšímu příteli či příbuznému (třeba na něj donášet), musíte mu vyhovět, protože je to vaše povinnost a hrozí vám trest nebo přinejmenším nepříjemnosti, pokud nevyhovíte. Ale kdyby vám to nikdo nenařídil, tak byste se k vašemu příteli nebo příbuznému dál chovali pozitivně a váš vztah by zůstal dobrý!
     No a když jste pro změnu třeba ve vězení a někdo mocný vám dá ultimátum, že buď ublížíte jinému spoluvězni, nebo bude nějak ublíženo vám (či vašim blízkým), jste nepřímo donuceni tomu spoluvězni ublížit. Prostě nemáte moc na vybranou: buď vy (či vaši blízcí) anebo on.
     Dalším příkladem je postupné dovedení situace ve vaší zemi do takového stavu, ve kterém napadne nějakou jinou (nebo je jí naopak napadena). A pokud vám bude nařízeno jít do té války a eventuálně v ní i padnout, musíte poslechnout, jinak vás čeká tvrdý trest.
     Všimněte si, že nám občas dávají ultimáta: "Buď uděláš něco špatného druhým, nebo bude něco špatného uděláno tobě." Kdyby nám je nedávali, byli bychom k sobě o tolik lepší!

     V mnoha případech, když Pekelní lidé potřebují vyvolat konflikt mezi jednotlivými lidmi, nebo dokonce i celými národy, vytvoří patovou situaci, ve které k tomu konfliktu musí dojít, protože žádná jiná možnost není.
     Podívejme se na to nyní z "psychologického" hlediska. Přirozenou lidskou vlastností je chtít si udržet platnou pozici ve své společnosti. Je mnoho případů, kdy se člověk obětuje pro druhé (například hasič zahyne při hašení požáru, voják padne při obraně své země, křesťanský misionář při šíření víry, matka zemře při pokusu zachránit svoje dítě a mnoho dalšího), ale v nich je počínání dotyčných "zastřešeno" udržováním platného postavení v jejich společnosti, která si jejich jednání (v daném případě toho, že hasili požár; toho, že se snažili bránit svojí vlast; že šířili tolik propagované a uznávané křesťanství; že bránili svoje dítě a jiného) cení, neboť je v souladu s hodnotami, které uznává.
     Je-li vytvořena patová situace, ve které mají lidé jenom dvě možnosti, a to buď nechat si poškodit svojí platnou pozici ve společnosti, nebo si jí zachovat za cenu toho, že bude poškozena u někoho jiného, obvykle si vyberou možnost zachovat tu svojí a místo toho nechat poškodit pozici někoho jiného. A takové jednání je zcela přirozené.
     Z hlediska míry viny má největší, ne-li pak jedinou, vinu ten, kdo vytvoří takovou patovou situaci, která lidi nepřímo donutí obětovat ty druhé, aby zachránili sami sebe.
     Když ve válce nějaký voják, naverbovaný do ní proti své vůli, někoho zastřelí, má maximálně 1% viny. A zbylých nejméně 99% viny má ten, kdo tu válku vymyslel, kdo tomu vojákovi nařídil, aby do ní šel a aby vystřelil. Jít do ní i vystřelit musel, protože za neuposlechnutí a/nebo dezerci je třeba trest smrti. Rozumíte?
     Ovšem pokud nějaký křesťan zradí svojí víru kvůli mnohem menšímu problému, než jakým je zastřelení za dezerci, třeba jen kvůli záznamu na obecním úřadu za nesplnění občanské povinnosti a nevelké pokutě, již má vinu mnohem větší, například nejméně 10%, možná dokonce až i 40%. Je sice stále menšinová, protože většinovou má jenom ten, kdo danou patovou situaci vytvořil. A tím je ta autorita lidské společnosti, co tomu křesťanovi nařídila zachovat se tak, že tím poruší pravidla svojí víry.

Home

Právní prohlášení: Text umístěný na této vzdělávací stránce zobrazuje pouze osobní úhel pohledu a subjektivní pocity jednotlivce.