O lidské slabosti a Svatých Bytostech

                    Když žijeme spolu na Zemi, někdy dokonce i v hezké lásce,
                    o druhých ani o nás samých pravdu neznáme.
                    A když stane se něco neúnosně zlého těm, co rádi máme,
                    od jejich neštěstí je stejně nezachráníme.

                    A pak jednou zemřeme a tam na druhé straně jsou zcela jiné věci,
                    než o kterých nám tady navyprávěli tolik smyšlenek a lží:
                    Slíbili Nebe, Boží lásku, setkání s blízkými a štěstí,
                    a místo toho Peklo nám dají, bolesti plno a největší neštěstí.

                    Jsou místa strašná, kde neochrání nikoho již žádné tesáky psí -
                    tělo šelmy pomíjivé a její mdlý rozum zvířecí.
                    Jsou hrůzy, ve kterých selže každý milenec i milenka,
                    ve kterých svoje dítě opustí a zradí každá maminka.

                    Duše naše slabé jedna druhou neubrání,
                    tělo naše chabé je a rychle ztrácí sil.
                    Že ne k lidem slabým, ale jinam obrátit se musím,
                    to již jsem dávno pochopil.

                    Srdce se zachvělo a nitro sevřel strašný strach z temné přesily a bezmocný žal:
                    Není nikdo, kdo by pomohl, ty nejlepší lidi si čert do Pekla vzal.
                    Teď jsou tam ti, co dokázali milovat hlouběji než ostatní,
                    bolestí sténají, co čistí byli více, než se to v našem světě smí.

                    Hledal jsem pomoc v zoufalství z těch, kdo vypadají jako lidé, ale přitom vtělené stvůry jsou,
                    ve strachu z těch, koho měli jsme na Zemi za nejlepší přátele, jen nevěděli, že nám celý život lžou.
                    V hrůze z jejich skrytého zlého plánu s námi, o kterém nám nikdy ani slovo neřekli,
                    v bezmocnosti z naší důvěry i lásky k nim a v obavě, aby duši nám také neukradli.

                    Tak zkusil jsem v tom zoufalství zavolat na toho, kdo sílu a moc má ty stvůry zahubit,
                    kdo snad někde vysoko nad oblakami sedí a může ty nejlepší lidi zachránit.
                    Ve své dokonalosti dlící v čarokrásném, i když nám lidem příliš vzdáleném světě,
                    kdo snad svojí pozornost obrátí k hlubokým zoufalstvím vykřičené větě.

                    Pak otevřel se prostor a místo jednoho tam byli hned čtyři,
                    jako Nebeští rytíři za kulatým stolem - a já slyšel svůj hlas k uším jejich znít.
                    A pak ještě jedno zavolání zaznělo tam: výkřik kohosi,
                    kdo podobný důvod jako já mohl k prosbě svojí mít.

                    Hleděl jsem na sílu větší než všech armád tohoto světa,
                    sílu těch, kdo vidí čas i prostor a dopředu vědí, co jejich nepřítel udělá;
                    co mají těla z hmoty dokonalé a dlí v dimenzi, jež je svatá,
                    a přitom Dobra a lásky v něčem ještě více, než u nejlepšího člověka.

                    Požehnáno budiž místo jejich svaté,
                    kam denně doléhá zoufalých lidí prosebné volání:
                    K Bytostem, co neporazitelné jsou a dokonalé,
                    a co ty nejlepší lidi jednoho dne zachrání.

                    To jenom ony nás neopustí, zachrání a spasí,
                    a i kdyby ne přímo nás, tak "alespoň" ty druhé, co lepší než my jsou.
                    Vždyť bude to přece také naše vítězství:
                    My chtěli jsme Dobro pro ty nejlepší lidi, a hle – do Ráje oni jdou!

     (Tato báseň není úplně přesným popisem daného tématu. Když jsem se tehdy k Milovaným dovolal, byl jsem sice už nějak loven a už jsem věděl, že přetvařující se zlí lidé kradoucí duše vyvolených na světě existují, ale nevěděl jsem ještě, že je jich tolik, a že nekradou jenom duše vyvolených. Oni jsou v podstatě takoví, jak je to v básni řečeno, ale tehdy jsem to o nich věděl jen částečně. I když i to už stačilo na pocit hrůzy a potřebu nalezení nadlidské pomoci.
     Báseň se zabývá naší slabostí, touhou po záchraně těch nejlepších normálních lidí a touhou po zničení těch Pekelných. Jen postrádá jeden kousek krásy, kterým byla myšlenka na mír a lásku ve světě plném jen dobrých normálních lidí, kde nejsou ti Pekelní. A to nejlépe přímo v Božím Království.
     Poslední čtyřverší v sobě ukrývá důležitý klíč. Prostě jde především nebo dokonce jenom o druhé a ten, komu o ně jde, na sebe v podstatě zapomene, neboť chce pomoc a Spasení hlavně pro ně. Na tohle Milovaní asi dost slyší. Faktem je, že nesobecká modlitba, která dosáhne maximálního zájmu o blaho druhých, takže tím pádem i maximální odstředivosti, může dolétnout kamkoli, tedy až k nim.
     Prosím vás, nenahlížejte ale na Strážce Boží Svatyně jenom jako na nějaké nejsilnější vojáky. Ne že by to tak nebylo, ale oni jsou nejenom Boží Soud, ale zároveň i největší lidské Dobro, takže i měkkost a láska. A i když jsou neporazitelní, tu poslední válku stejně asi nebudou dělat sami, ale pravděpodobně s pomocí nepřemožitelné Svaté Rady.)

Home

     Právní prohlášení: Text umístěný na této vzdělávací stránce zobrazuje pouze osobní úhel pohledu a subjektivní pocity jednotlivce.