Některé nové názory

Součinem odumírání mých mozkových buněk a mého zamilování se nejprve do jedné, a zejména pak do druhé ženy, došlo v mém mozku k přehodnocení mého postoje k níže uvedeným tématům. Možná se ale jedná jen o dočasný stav, který se později přemění v něco zlého. Kdo ví. Ale byl bych velmi rád, kdyby mi můj současný pozitivní názor vydržel až do mé smrti.

Agresivita kvůli ženám

Tak to byl vždycky můj největší problém. Zde je postoj, který jsem v mládí k tomuto subjektu zaujímal:
Chci nějakou ženu, tak k ní přijdu a toho jejího (druha či muže) před ní ubiju. "Ty už jí mít nebudeš, tu teď budu mít já!" Chodil s velmi krásnou ženou? Chodil! Tak měl počítat s tím, že jí bude chtít někdo silný a že na něj zaútočí!
Jednou z metod, které mě v podvědomí lákaly, byla tzv. "Květina a krev": Koupím kytici, dojdu k ženě, jejíž srdce si chci získat, dám jí tu kytici před jejím druhem či mužem a pak ho před ní ubiju.
A pokud existuje někdo jiný, kdo pro tu ženu představuje nejvyšší autoritu, přemohu ho před ní a tou nejvyšší autoritou se pak pro ní místo něj stanu já.
Malá urážka milované ženy či podezření, že na ní chce ten druhý udělat dojem, aby mi ji přebral, a rovnou rány pěstí do obličeje! Říká se, že krásná žena je do jisté míry zároveň i Bohyní a ta když je uražena, tak jí pouhé slovní ohrazení ze strany jejího bodyguarda skoro jistě neuspokojí a mnohem raději uvidí ty rány.
Moje žena mě nikdy nesmí vidět poraženého, poníženého či příliš oslabeného. Pokud před ní prohraju a/nebo budu ponížen či moc oslaben, rozejdu se s ní a najdu si jinou ženu, která mě ještě nikdy neviděla, když jsem byl "dole" (to znamená ve slabé pozici).
Samozřejmě, že tohle je nezákonné i přehnané. A jak to tedy má správně být?

Pokud se jedná o jednorázové slovní drobné uražení či obtěžování ženy, asi má její muž použít také jen slovní ohrazení či výhrůžky. Pokud se ale násilník ženy fyzicky dotkne, snad může její muž použít jemné fyzické násilí (odtlačení ruky toho, kdo se té ženy drze dotýká, jeho odstrčení a podobně).
Ovšem když se jedná o přímý fyzický útok na tu ženu, kdy s ní někdo například hrubě smýká nebo jí dokonce mlátí, je vše jasné a proti takovému násilníkovi může její muž také použít hrubější násilí (praštit nebo kopnout agresora a podobně).
Myslím, že zákon má na tomto poli nějaké mezery. Například když má muž soka v lásce a praští ho jako první, aby byl ve výhodě, pravděpodobně bude mít právní problém. A když bude pro změnu tím sokem první udeřen on, ocitne se v nevýhodě.
Rozumným postojem je pravděpodobně zbytečně nepřehánět, a pokud nedojde k přímému fyzickému útoku, používat jen slovní agresi a jemné fyzické násilí.

Jako mladý jsem udělal tu chybu, že jsem si myslel, že krásnou ženu může mít jen ten, kdo vyniká ve fyzickém boji. Po té, co se má vlastní bojeschopnost snížila, jsem se přestal bránit a začal se stranit žen. Bylo to ale chybné rozhodnutí mého chorého mozku. Je nesmyslem, aby měl právo na lásku jenom ten, kdo vyniká v boji s plným kontaktem!
Dnes si myslím, že na světě je mnoho hezkých žen a že muž nemusí být příliš moc dobrý bojovník, aby mohl mít jednu z nich. Na druhé straně, i když není vysloveně silný, vždycky by se jí měl snažit nějak bránit, a to v rámci svých, byť v řadě případů omezených, možností.
Z hlediska správného přístupu muže k ženě je tedy nejdůležitější se vždycky pokusit jí podpořit, a to i kdyby byl dotyčný ve své snaze neúspěšný, to jest kdyby v případě fyzického boje prohrál. Pořád je lepší prohrát, než utéci před problémy či nepřáteli, a nechat svojí bezbrannou a opuštěnou ženu napospas jim všem, bez jediného pokusu jí pomoci. Záleží tedy především na statečném srdci, byť by se nacházelo ve slabém těle.
Kromě fyzického boje beze zbraně má muž mnoho dalších způsobů, jak chránit svojí ženu: Střelnou zbraní, vycvičeným psem, placením pokut a právníků, dobrým domácím zázemím, zajištěním nadstandardní zdravotní péče, radou a tak dále.

Děti

Jsme lidé a ať už jsme tací či onací, všichni jsme byli nejprve malými dětmi a to samé platí i o našich potomcích. Naše láska k dětem vychází z naší lásky k nám samotným i ostatním lidem (blízkým i vzdáleným). Káže nám, že malé dítě je tvorem, který je nedotknutelný a posvátný.
Teď jsem to tu sice hezky napsal, ale přitom v praxi se podle toho leckdy sám nechovám. Nějak mi to moc nejde.

Literatura

Příliš pyšně se v mládí prohlásit za "Spasitele" a přitom napsat knihy sice s částečně dobrým, ale zároveň i s částečně chybným výkladem, není správné. Pravdou ale je, že mi byly druhými lidmi po celý můj život podávány chybné informace.
Na druhé straně ale skutečně jsem jedním z vyvolených či inspirovaných skutečnou "Boží mocí" v podobě Božských bytostí. Ty znají budoucnost a dobře věděly, že se ve svém životě jednou dostanu k velkému odhalení.
Přesto ale ke mně měli být mocní tohoto světa shovívavější a zejména respektovat můj status, přesněji řečeno ctít rozhodnutí Božských bytostí, co mě vyvolily.

Milenka

Pracně a dost dlouho jsem se pokoušel odhalit, zda mám či nemám nárok na přítelkyni. Nikoho jsem o nic nežádal, ale nechal jsem se mírně ovlivňovat tím, co hovořili či naznačovali druzí. A to ve mně vyvolalo dojem, že nárok na přítelkyni pravděpodobně nemám.
Mým nejvyšším cílem je šlechtický život IBU a není-li ta možnost, pak je mým náhradním cílem pobyt "v Nebi" či v pozitivním světě, ve kterém nejsou zdejší "Pekelní lidé".
Pokud bych ale měl žít jenom v této lidské společnosti, která mi nemůže dát všechny hodnoty, po kterých toužím, přesto se v ní nachází něco, co by za určitých okolností alespoň nějaké z těch hodnot uspokojilo. A tím něčím je (z mého úhlu pohledu) kvalitní žena. Jenomže v mé slabé pozici ji asi nemohu získat a i kdybych nějakou měl, asi by to muselo být nějak špatně, protože nemám nárok na plnohodnotné životní štěstí.
Dalším problémem jsou skryté kamery (mám podezření, že jsem mnoho natáčený). A možná bych měl problémy milovat se s nějakou ženou s pocitem, že se to natáčí pro televizní vysílání. V mnoha situacích se takového natáčení doslova bojím.
Například nedávno se mi stalo, že na mě sahaly dvě mladé zdravotní sestřičky a mě přitom napadlo, že se to natáčí pro televizi a že se ode mě možná čeká, že budu mít erekci (pro změnu kdyby mě holil chlap nebo nějaká starší sestřička, dostal bych pocit, že se ode mě čeká, že erekci mít nebudu a možná proto bych jí při těch dotecích měl; pokud by to tak bylo opakovaně, mohlo by to působit dojmem, že jsem bisexuál a/nebo že jsem orientovaný na staré ženy). Možná to byl úplně nesmyslný nápad, ale v jeho důsledku jsem byl určitým způsobem neuvolněný až sevřený. Kdybych si byl jistý tím, že se to nenatáčí, tak bych byl rád, že na mě sahají dvě mladé hezké ženy, a užil bych si to.
Sám nevím, jestli bych mohl mít erekci na povel při přímém přenosu pro TV. Snad jen pokud bych si mohl se ženou, co se mi líbí, dělat to, co bych chtěl. Ale kdo ví, možná by zvítězil stres z toho natáčení.

Pomáhání

Snaha pomáhat je důležitým rysem povahy člověka. Občasná drobná pomoc druhým lidem nebo milodar jim daný jsou projevem lidskosti a zdravého přístupu člověka k těm ostatním.
Když ale člověk pomáhá, měl by počítat s tím, že občas narazí na někoho nepoctivého, kdo chce zneužít jeho dobrotivosti. Například někdo se tváří jako žebrák, co nemá na jídlo nebo na jízdenku na vlak, vyláká z vás nějaké peníze, a ty pak prohraje v automatu nebo propije. Nebo matka dítěte poprosí o peníze na jídlo pro dítě a pak si za ně koupí cigarety.
Člověk, který pomáhá druhým lidem, musí tedy počítat s tím, že ho tu a tam potká kousek zklamání, ale nesmí se tím nechat odradit. Musí pomáhat dál. To, že si jeden vymýšlí, že je v nouzi, ještě neznamená, že si to budou vymýšlet i všichni ostatní.
Další věcí je to, že pomoc, kterou poskytujete druhým, by měla být přiměřená. Samozřejmě, že za normálních okolností nikomu cizímu nepůjčíte svoje úspory nebo auto, nebudete pro něj příliš riskovat, nenecháte se jím nadmíru omezovat a podobně.

Teď se ale musím přiznat, že jsem zjistil, že mám katastrofální deficit zejména při rychlém rozpoznávání toho, zda druhý člověk potřebuje pomoct či nikoli, nebo zda je chování druhých lidí ještě v normě anebo ji již naopak překračuje a potřebuje být zkorigováno.
Věřím tomu, že mě nejméně na polovinu, ne-li pak na tři čtvrtě, omlouvá poškození mého mozku, ale zbylá "neomluvená část" hovoří o mém nedobrém mentálním stavu. Pár příkladů:

- Reproduktor v obchodě třikrát hlásí, že se má jedna žena, ke které mám trochu vztah, dostavit k pokladně. A já jsem tu ženu pak uviděl a neřekl jsem jí, že po ní byla sháňka. A až doma mě napadlo, že jsem jí to měl říci.

- Nějaký kluk odkopne plechovku od piva na silnici. A já, jsouce na druhé straně silnice, to ignoruji. Později mě napadne, že jsem ho asi měl okřiknout.

- Mladí lidé v autobuse na sebe příliš hlasitě křičí. Nic jim neřeknu, a doma mě napadne, že jsem možná měl.

- Dvě mladé slečny jdou večer přede mnou po chodníku, a chvílemi se zastavují a rozhlíží se. Nevšímám se jich a později doma mě napadne, že možná někoho hledaly a že jsem se jich měl zeptat, jestli někoho nehledají.

- V obchodě řeknu ženě, co má nákup, jež nemůže unést, že si měla vzít košík. A třeba až za dva dny mě napadne, že tohle mé konstatování jí přece nijak nepomohlo. Ale pomohla by jí rada, ať ten nákup nechá někde v obchodě stát a dojde si pro ten košík.

- Žena odejde od bankomatu a zapomene zmáčknout volbu, zda si přeje uložit údaje o transakci, kterou provedla. Já přistoupím k tomu bankomatu a než mě napadne, že mám tu ženu zavolat, aby se k němu vrátila, je již ta žena dávno pryč.

- Něco spadne z regálů v obchodě vedle mě a já to nezvednu (někdy to zvedám a někdy ne, podle nálady), čímž bych ušetřil personálu práci.

- Na druhé straně ulice jde opačným směrem žena, ověšená zavazadly, a já nevím, zda se k ní mám rozeběhnout, abych se jí zeptal, nepotřebuje-li pomoci s jejich nesením.

- Vidím ženu, co má s sebou na procházce pro vodu příliš malé dítě, a až za půl dne mě napadne, že jsem jí měl říci, že je to dítě na takové chození venku ještě příliš malé.

- Někdo s "vozítkem" s dítětem pozdě večer před setměním se mnou prohodí pár slov a mě až doma napadne, že jsem mu měl říci, že by malé dítě neměl vozit ven tak pozdě.

Dalším problémem je to, že někdy uplatňuji snahu tam, kde toho není zapotřebí. Například lidem na kolečkových prknech řeknu, jestli není nějaké hřiště, kde by na nich jezdili, a přitom se na nich smí jezdit i jinde. Nebo se mi nezdá bezpečné to, že matka s dítětem si s sebou do vlaku mezi sedadla dá dětské kolo a přitom je asi všechno v pořádku.

Asi si pro svá selhávání zařídím zvláštní soubor. Tohle jsou poslední tři v tomto:

- Na ulici nějaká paní zadržela dítě na jakémsi kole, aby nevjelo do silnice, do které před ně právě vjíždělo auto, a já jsem se na to z trolejbusu podíval bez známek leknutí se.
Pak v autobuse nějaké paní spadlo vozítko, co se v něm obvykle vozí malé děti, ale já jsem skrze cestující viděl, že v něm má pouze nějaký nákup. Ale správně jsem v tu chvíli měl mít emoce, jaké mají lidé, co mají rádi děti (například se nadzvednout na sedadle leknutím, že možná spadlo dítě a/nebo se tam jít podívat).
Kromě toho do autobusu přistoupila paní, která si úmyslně sedla na sedadlo, na kterém musela sedět nakřivo (ačkoli v tom autobuse byla i jiná volná sedadla), protože jí překážela taška jiné paní, ležící na zemi natlačená na další tašky. Po té, co po chvíli od této tašky, co překážela, její majitelka odsunula ty další tašky vedle ní, mohla posunout i tuto tašku kvůli té paní, co seděla nakřivo. Já jsem jí to řekl, ale asi jsem neměl, protože ta paní, co seděla nakřivo, žádnou pomoc s odsunutím tašky nepotřebovala (i po jejím odnesení seděla nakřivo dál). Pomoc ale možná potřebovala ta paní s těmi taškami, jenže jsem jí nepomohl vynést je z autobusu (jednou mi při rozhovoru odpověděla nepříznivě, něco jako "co je mi do toho").

- K zadním zavřeným dveřím autobusu na zastávce, u kterých jsem seděl, zvenku přistoupila nějaká paní, aby je otevřela a nastoupila do toho autobusu. A mě hned nenapadlo jí pomoci zmáčknutím tlačítka pro otevření dveří.
Cestou zpátky řekl řidič jedné paní, přísněji a se zvýšeným hlasem, aby si dala roušku přes nos. Ona mu odpověděla, aby na ni nekřičel, což bylo přehnané, protože on přímo nekřičel. Já jsem po chvíli řekl řidiči něco ve smyslu, že poprvé má upozorňovat laskavě a až podruhé křičet. A on mi správně odpověděl, že nekřičel.
Kromě toho jsem při chůzi po chodníku uhnul taškami, aby kolem mě mohl projet cyklista a neřekl jsem mu, že má s kolem správně jet po silnici a ne po chodníku. A ani nevím, jestli jsem mu to říct měl nebo neměl.

- Po chodníku vedle dítěte projel cyklista. Okamžitě jsem si pomyslel, že to je trochu špatně, ale udělal jsem jednu chybu. Nedal jsem to zvenku najevo. Takže to na tom videu vypadá, jako že mě to nenapadlo.

PS: Dostal jsem podezření, že jsou v mé blízkosti aranžovány situace kvůli výrobě videí, co mě mají poškodit v očích veřejnosti. Nevěděl jsem, jaká reakce se ode mě očekává, tak jsem někdy nezareagoval vůbec nebo naopak nesprávně. Faktem je, že jsem v těchto situacích často nejednal přirozeně, například jsem si myslel, že je ode mě očekáváno, že budu upozorňovat na chyby lidí ve svém okolí.
Ještě mě tak napadá, že u dítěte, u kterého byl předpoklad, že mu budu věnovat více pozornosti, byla blond barva vlasů (aby to vypadalo, že to bylo kvůli té barvě), a padlé kolo a poblíž něj padlá čtyřhranná cedule, co jsem zvedal, připomínaly kruh a čtverec (aby to vypadalo, že to bylo kvůli těm tvarům).

Postupně jsem si v hrůze uvědomil, že nemám šanci se ve všech těch situacích správně zachovat. Pravidelně nějak selžu. S mým mozkem se zhoršenou pozorností a opožděným rozhodováním nemám žádnou naději uspět.
Tak třeba nedávno to byla černá kočka na silnici, zády otočená ke žlutému autu, které se k ní pomalu blížilo (proč zrovna žluté?). Nepokusil jsem se jí zaplašit (pouze jsem řekl "čičí", což na videu asi není vidět, ale ta kočka se pak nezačala rozhlížet). Až později mě napadlo, že jsem se k ní měl rozejít a odehnat jí, než k ní to auto dojede. Ona ale sešla z té silnice sama dříve, než k ní dojelo.
Také jsem si uvědomil, že komentuji to, co komentovat nemusím (třeba v bance jsem u "děkuju mockrát" řekl, že stačí poděkovat jenom jednou, a pak jsem sám poděkoval několikrát). Nadmíru dávám přednost druhým lidem, například při nastupování do trolejbusu, při procházení podchodem, a to zejména blonďatým a těm s výraznějšími vlasy v horní části hlavy a kratšími v té spodní. A "přednost" jsem dal dokonce i žlutému autu, co přede mnou projelo bez zpomalení přes přechod pro chodce :-)

Po té, co jsem viděl dítě jakoby s monoklem pod okem, co jeho matka řekla, že se praštilo, jsem si uvědomil tuto věc: Na jedné straně nemá člověk lézt druhým do soukromí, ale na straně druhé si má všímat určitých věcí.
Tak třeba právě to dítě s tím monoklem. Jak já mohu vědět, že jeho matka nelhala? Co když se to dítě nepraštilo, ale praštila ho ona? Já to sice vědět nemohu, ale například sousedé té matky možná mohou. Pokud by si všimli toho, že se takový monokl či modřina u toho dítěte objevuje opakovaně, tím spíše když by zároveň viděli nebo slyšeli, že je matka na to dítě zlá, měli by to asi ohlásit.
Kvůli výše uvedenému zde musím podtrhnout fakt, že k pomáhání tedy patří i to, že i když se přímo nemáme plést do soukromí druhých lidí, máme si všímat toho, když to vypadá, že buď potřebují pomoc nebo se dopouští něčeho zlého.

Psi

Chtěl jsem po těch němých tvářích, aby chápaly to, co přesahuje jejich omezené zvířecí schopnosti. Žádný ze psů nemůže být 100% agresivní na cizí lidi, jak jsem si kdysi přál, a i kdyby byl, může to s sebou nést nějaký nežádoucí vedlejší efekt. Kromě toho jsem nevěděl, že i kdybych měl sebeagresivnějšího psa, mí nejbližší lidé by k němu za mými zády kdykoli vpustili mé nepřátele a neřekli by mi o tom.
Dnes mám velké pochopení pro nedokonalost a nedostatky psů. Nechápu, jak jsem k nim kdysi mohl být zlý, i když většina mého negativního chování byla zapříčiněna dezinformací a speciálním energetickým zásahem (a možná také poškozením mozku).
Pes dává pánovi strašně velký kus svého života a lásky, čehož je třeba si velmi vážit. Něco umí a něco mu tolik nejde. Pán musí umět ocenit to pozitivní na svém psu a zároveň mít pochopení pro to negativní. A milovat svého pejska takového, jaký je, a to i kdyby se trochu nepovedl nebo se nechoval či nevypadal nejlépe.
Mé přání, aby psi útočili na hrdlo a obličej a zabíjeli lidské nepřátele, je částečně nesprávné. Pro drtivou většinu míst světa je tento přístup nevhodný a přehnaný, může najít uplatnění pouze na pár výjimečných místech. Pro normální ochranu osob i standardní účely ozbrojených složek jsou nejvhodnější takoví psi, kteří pokousají nepřítele, ale pokud možno ho nezmrzačí ani nezabijí.
Co se týče psích zápasů, v nich jsem nebyl moc vedle, protože jsem obdivoval převážně jen jejich mírnější formu pro chovatelské účely. Tou nejjemnější je potyčka dvou mladých psů na hranici mezi štěnětem a dospělým psem. Minimum takových zkušeností je pro psy některých plemen více prospěšné než škodlivé.
Jenže aranžovat psí zápasy je samozřejmě možné jen v souladu se zákonem, pokud to povoluje. Pokud ne, aranžovat se nemají. Jestliže ale za jejich uspořádání hrozí jen malý trest, třeba nevelká pokuta, někteří lidé ji rádi zaplatí, aby se jejich pes trochu popral.

Různé nežádoucí chování

Zamlada jsem se choval jako cvok. Jezdil jsem v autě bez volantu (osou jsem otáčel kombinovanými kleštěmi), bez brzd (brzdil jsem podřazením a větším kopcům jsem se vyhýbal) nebo bez sedadla (seděl jsem na podlaze a přitahoval se za volant, abych viděl, kudy jedu).
Také jsem si drze bral cizí limonádu nebo kafe, někomu neoprávněně nahlédl do šuplíku nebo skříňky a podobně. Dnes je mi jasné, že tohle se nedělá a druhým se do jejich věcí neleze. Nebo jsem u všech mých "přátel" toleroval jakoukoli jejich trestnou činnost, třeba když mi řekli, že něco ukradli nebo že fetují. Dnes bych se s takovými lidmi vůbec nestýkal a v případě narkomanů, kteří učí mladé lidi závislosti na drogách, bych dokonce zvážil podání oznámení.
Kromě toho jsem své agresivní psy venku, zejména v lese, často pouštěl na volno, a riskoval, že někoho potkají a pokoušou. V tomto věku bych to již nedělal, raději bych je měl normálně na vodítku a když už bych je pustil na volno, tak jedině tam, kde zaručeně nikdo v okolí není.
Další špatnou věcí byla má netaktnost v přístupu k ženám. Nevhodnými slovy kritizovat jejich oblečení nebo úroveň intimní hygieny, bylo velkou ubohostí. Vše jde naznačit té dotyčné jemnými slovy bez jediné urážky a nikomu jinému se o jejích soukromých nedostatcích nemá nic špatného říkat, což jsem někdy dělal.
Mým dnešním přáním je dodržovat zákony a jednat mnohem rozumněji, než v mých mladších letech, ale můj zdravotní stav mi to už asi nedovolí.

Sexuální orientace mužů

Na prvním místě je zdravá láska k něžnému pohlaví, touha po líbání, pomazlení a normálním pohlavním styku, a většinová orientace na "přední část těla ženy" (zejména tvář, ňadra a vagína). Mazlení se zadkem a jeho líbání jsou pouze doplňkem k normálnímu sexuálnímu vyžití.
Orálně-análnímu i análnímu sexu se raději vyhýbáme, zejména kvůli možnému přenosu infekcí a náporu na konečník. Ohledně spodního prádla řeknu to, že nevhodné jsou tanga, thong a g-string. U žen doporučuji slušné klasické kalhotky a u mužů trenýrky (slipy jen omezeně).

Sociální systémy na Zemi

Jak mi bylo zjeveno mezi koncem září a začátkem prosince 2013 (na konci prosince téhož roku jsem měl první ejakulaci při plném vědomí za bdělého stavu, do té doby jsem byl "čistý"), náš vesmír se nachází v obrovské Kouli, která má hmotné jádro. Část tohoto jádra se transformuje existencí našeho vesmíru a část z této části se transformuje prostřednictvím života nás lidí. A my jí budeme říkat "lidská část".
Každý sociální systém vede lidi k jinému způsobu života, přičemž při každém z těchto způsobů žijí lidé s jinými pocity, díky čemuž, zjednodušeně řečeno, transformují jinou hmotu z té "lidské části".
Z tzv. "Obrazu lidských duší" (co mi byl ukázán také ve výše zmíněném údobí roku 2013) jsem se dozvěděl o třech hlavních způsobech, kterými lidské duše existují. A pokud bych chtěl tady na Zemi použít sociální systémy v souladu s těmi třemi způsoby tak, aby přiměly lidi transformovat "lidskou část" alespoň trochu žádoucím způsobem, snad bych neudělal příliš velkou chybu, kdybych dal 35% vlády nad světem současným tzv. "Pekelným lidem", dalších 35% "Nebeským silám" (prostě pozitivní vládě) a zbývajících 30% našemu sociálnímu feudalizmu (jeho sociálně míněné formě s dobrou péčí o poddané, která je součástí umění IBU).
Nikoho nenutím k tomu, aby měnil uspořádání světa, ani nechci svrhnout současnou vládu. Jen říkám svůj názor na politické uspořádání světa, respektive jak bych to udělal já, kdybych nad ním měl moc.
Samozřejmě, že z většiny úhlů pohledu je ideální rovnost lidí a vysoká technická vyspělost společnosti s výbornou zdravotní péčí. A "mé rozdělení světa" by v tomto ohledu nebylo zrovna nejlepší, avšak mělo by některé své výhody, zejména harmonickou transformaci výše zmíněné "lidské části" a jiný způsob propojení "Božího Prstence" (= centra vlády našeho vesmíru) i "Nebeského světa" s tím naším, protože by zde mnoho lidí vědomě prožívalo napojení na tyto světy.

Spanking

Dříve jsem měl ve svém PC v adresáři s erotikou převážně jen obrázky ženských zadků, přičemž řada z nich byla výrazně sešvihaná rákoskou. Jediný pohled do tohoto adresáře a každému by bylo jasné, že se jedná o osobu s nezdravým vztahem k něžnému pohlaví.
Jednou jednu dívku při Velikonocích údajně švihli těžkou pomlázkou přes břicho, na kterém zůstala viditelná stopa po té ráně. Tenkrát jsem to moc neodsuzoval, ale mojí dnešní myšlenkou při vzpomínce na to je odsouzení, protože jí ta rána mohla ublížit. Takhle nebezpečně se holky vyplácet nemají.
Z mého současného úhlu pohledu je surové bití dívek a žen rákoskou něčím zcela nepřijatelným. To, že mají zaoblený zadek a vrtí s ním při chůzi, není důvodem, aby se jim přísně sešvihal rákoskou. Naopak, je důvodem k pohledu na něj, co potěší, k jeho pohlazení a políbení. A pouze občas k jeho plesknutí či slabému švihnutí.
Sadistické hrátky se zadkem ženy mají být pouze doplňkem k celkovým erotickým zážitkům s ní. Avšak tento doplněk může být užitečným pouze někdy a v drtivé většině případů jen při nižší intenzitě bolesti, kterou ženě působí.
Všeobecně existuje nižší i vyšší forma spankingu a lze jím ženám uškodit i pomoci. Pohlavní orgány a zadek jsou napojeny na přední a zadní část spodní části lidské duše. Představují sexuální oblast, která nepřímo navazuje na tu nesexuální.
Z toho, co jsem viděl, mohu říci jen to, že přílišnou fixaci na spanking beru dnes již jako chybu a lehkou fixaci na něj jako v mnoha případech užitečnou věc, a v některých okolnostech i hezké zpestření normálního sexuálního vyžití.

Šlechtický stav

Jmenuji se "Kastl", což připomíná anglické slovo "Castle", znamenající zámek či hrad. Mám titul od Božských bytostí a zároveň jsem autor konceptu nové šlechtické společnosti s vylepšeným feudalizmem. To vše mě, alespoň doufám, dělá šlechticem, za kterého se také považuji.

Terorizmus a trestání české populace

Lidé nemohou za to, že jim o mně televize poskytla chybné informace. A také nemohou za to, že jim oficiální autorita nařídila trochu mě uškodit. Jejich povinnost je uposlechnout takový příkaz, protože poslouchat autoritu se musí. Kdyby lidé neposlouchali příkazy a nerespektovali by zákony, lidská společnost by nemohla dobře fungovat.
Ale pokud lidem autorita nařizuje dělat nějaké chybné a/nebo nepřiměřené věci, stává se tím hlavním viníkem jejich nesprávného chování. A měla by za to být nějak pokárána a/nebo se sama snažit se polepšit a špatné příkazy již lidem více nedávat. Podle mého názoru již jenom ten fakt, že tato autorita týrá lidi, znamená to, že jsou její příslušníci zlí, a mají v sobě málo citu a/nebo lásky.
Po terorizmu jako trestu lidí za jejich přístup ke mně jsem v poslední době přestal toužit. Myšlenka padajících bomb na víceméně nevinné lidi a nedej Bože, dokonce i na úplně nevinné děti, je naprosto nepřijatelná a nechci mít s ničím takovým nic společného.

Trestání žen

Jestliže se žena, tím spíše mladá a krásná, proviní poprvé, je vhodné jí zcela odpustit a pouze ji upozornit na to, že podruhé již může být potrestána. Proviní-li se podruhé, dostane jen minimální, symbolický trest. A když se proviní potřetí, dostane polovinu trestu, který by dostala normálně.
Pokud jde o trestání ženy mužem, je chybou trestat ji přísně, ale také je chybou jí úplně všechno odpouštět. Když ženu přísně potrestáte, jednáte v rozporu se zdravým vztahem vašeho mužského pohlaví k jejímu něžnému ženskému a ta dotyčná se vás začne bát. A když jí naopak nepotrestáte vůbec a vždycky jí všechno odpustíte, své prohřešky může začít opakovat a nepocítí před vámi ani ten nejmenší respekt.
Ideální je trestat ženy tím způsobem, že jim jako galantní muž a gentleman vždycky částečně odpustíte, ale přitom je zároveň i částečně potrestáte, aby za své přečiny trochu trpěly a zároveň lehce pocítily vaší mužskou nadřazenost.
Pokud jsou ty ženy mentálně v pořádku, takovýto částečný trest jim zcela jistě postačí a nemine se účinkem. Jestliže by ale zejména některá krásná žena ke zlým cílům účelově a opakovaně zneužívala shovívavosti mužů k ní a spoléhala se na to, že jí v případě odhalení budou trestat příliš mírně, měla by se potrestat o něco přísněji.

Home

Právní prohlášení: Text umístěný na této vzdělávací stránce zobrazuje pouze osobní úhel pohledu a subjektivní pocity jednotlivce.