Kavkazský ovčák

                    On v první řadě stál, když Bohové dávali sílu,
                    vzdejte čest tomu přírody nádhernému dílu.
                    Sláva jeho stoupá až do oblak,
                    on výtvorem je Bohů, Kavkazský Volkodav.

                    Tesáky má strašné:
                    Já viděl ho s nimi přemáhat nejen lidi,
                    ale i šelmy, jiné psy a gamebred pity.

                    Já s jedním z nich žil a zamiloval se do něj pak,
                    on silný byl jako Nebeský drak.

                    A když se naše mysli v hustém lese spojily,
                    já myslel jak on, byť jenom na chvíli,
                    myšlenku jeho jedinou,
                    danou mu tou nejdivočejší přírodou:

                    "Jsme jenom my:
                    Zabijeme každého, kdo vstoupí mezi nás,
                    naše země je to, náš je nyní čas.
                    Z nepřátel našich nezůstane nic,
                    netroufnou si na nás nikdy víc."


                        ("Zabijeme každého, kdo překážet nám bude nebo v cestě nějak stát,
                        či kdo bránit by nám chtěl, abych já tebe nebo ty mě měl stále rád.")


                    Krvavý hněv se nesl údolím,
                    a všichni prchali, jen já směl zůstat stát.
                    Já pánem byl totiž toho,
                    co životy druhých dokázal tak rychle brát.

                    Já jsem mocný KO, jsem Volkodav,
                    já rozsápu sám ubohých lidí dav.
                    Přede mnou se země třese,
                    pověz, co umím, velký lese.

                    Hory velké, vítr hučí,
                    hustá srst chrání Vítěze.
                    Na horskou planinu vchází ten,
                    jež prasílu dávnou v sobě nese.

                    Kavkazské hory byly právě ty,
                    z kterých vzešel pravý král.
                    Stvořitel obrovskou jemu sílu dal,
                    aby, když jde do boje, nad každým vyhrál.

                    Pár očí se zablýskl ve tmě,
                    zasvítily bílé a mocné tesáky.
                    Pod nimi tepe srdce věrné,
                    kavkazan vyráží za kořistí do dálky.

                    Kavkazský ovčák, toť chlouba psího rodu,
                    on sílu v sobě má mastifa.
                    Nejvznešenějšího je horského rodu,
                    hbitost a instinkt vraha má od vlka.

                    Kdo rovná se tobě v boji,
                    jedničko psích i lidských zápasů,
                    tobě, jež ničeho se nebojí,
                    jež nelítostného má v sobě ducha děsu.

                    Chraň nás, lásko, rytíři divočiny urozený,
                    zažeň nepřátele pryč od nás,
                    buď nám do smrti věrný.

                    S tebou je život jako květ,
                    ty bezpečí jsi a nejlepší stráž,
                    tvá přítomnost hřeje jak v teplém čaji med,
                    kolem tvé hlavy tmavá svatozář.

                    Buď Bohem nám, bratrem, sestrou,
                    i když jen velkým a silným psem.
                    Veď loukami nás i lesy pod oblohou,
                    buď uskutečnivším se krásným snem.

                    Žij, Králi králů!
                    Nechť nikdy nezastaví se srdce tvého tep,
                    ať nikdy neuvadne tvé divokosti a síly
                    rudě rozvinutý květ.

Home

     Právní prohlášení: Text umístěný na této vzdělávací stránce zobrazuje pouze osobní úhel pohledu a subjektivní pocity jednotlivce.