Ideální bojové umění

(Verze 5.1)

     V poslední době se mi objevilo pár nápadů ohledně takového bojového umění, které by bylo z mého úhlu pohledu ideální. A rád bych s jeho koncepcí seznámil všechny, co se o něm chtějí dozvědět něco víc.
     Úvodem připomenu to, že mým cílem není dosáhnout nejvyššího výkonu v boji, ale spojit slušný výkon se správným způsobem života a duchovní moudrostí:

•    Nejsme nejsilnější, ale jsme silní.

•    Nejsme nejmoudřejší, ale jsme moudří.

•    Jsme sice jenom lidé, ale přitom nejsme úplně jenom lidé, i když jsme.

     (Prostřednictvím prožití duchovní moudrosti cvičenec, kromě své lidské reality, v určité velmi malé míře pocítí i tu "Boží", a pak je svým způsobem člověkem i "Bohem" zároveň.)

     Zatímco některým lidem vyhovuje věnovat se nějakému tradičnímu umění a to i s jeho nedostatky (zejména nižší efektivitou boje ve srovnání s moderními MMA), jiným naopak věnovat se univerzálnímu umění, které zahrnuje "podstatné od všeho podstatného". Musí tedy patřit mezi "všestranně vybavená umění", jakými je, kromě MMA, třeba Jiu-Jitsu (zde by byl zapotřebí komentář), Krav Maga, starý Pankration nebo Sambo.

     (Co se týče zmíněných tradičních umění, tak například některé staré styly Kung Fu mají nenahraditelnou hodnotu [třeba schopnost "vcítit se do zvířete", "stát se jím", a tak se přiblížit Přírodě a jejímu Stvořiteli].
     Postupně jsem ale pochopil, že jako celek nejsou tak úplně v pořádku. Mnoho těchto tradičních stylů má slabiny v těžko použitelných krytech a některých neefektivních technikách [popřípadě i v bojových sestavách, když se provádějí s živou představou imaginárního soupeře, což může mít škodlivý vliv na mozek; postupně jsem došel k názoru, že pokud se techniky cvičí do vzduchu, je pro většinu cvičenců vhodnější soustředit se jen na jejich fyzické provedení a nepředstavovat si přitom žádného imaginárního protivníka].
     Jak vyplývá z textu mé knihy "Tajemství boje", bojové sestavy a meditace pomocí bojových technik mají svojí krásu, slouží k hlubšímu duševnímu prožití bojového umění a rozvíjení schopnosti milovat prostřednictvím jeho pohybů.
     Jenže takhle prožívat svojí duši a milovat je ve skutečnosti vhodné jenom pro málo lidí, kteří se bojovému umění oddali cele. Pro většinu lidí je přece jenom vhodnější trénovat praktičtěji, méně mysticky. K prožití duše a lásky například není nutné cvičit údery všemi plochami, tedy také dlaní a prsty.
     Když se někoho, koho miluji, dotknu prsty, proudí jimi láska. A k tomu, aby jimi proudila, těmi prsty vůbec nepotřebuji udeřit. A zvířata také mohu milovat, aniž bych napodoboval jejich styl boje a používal stejné údery, jako ony.
     Prostě když udeřím a kopnu, tak jako člověk. Způsobem, který je pro mé lidské tělo přirozený. A budu-li v době, kdy se cvičím v těchto bojových technikách, prožívat lásku k Přírodě a zvířatům, automaticky se v mém podvědomí nácvik těch technik spojí s tou láskou k těm zvířatům. Rozumíte?)

     Já osobně sním o menším až středním množství technik (čím je jich méně, tím lépe; jestliže existuje deset technik, jak vyřešit nějakou situaci, stačí se naučit jednu z nich), zautomatizovaných a procvičovaných neustálým opakováním a boji s kontaktem. Cílem je dosažení střední úrovně (tedy pokročilý až kandidát mistra, i když ještě ne mistr) a udržování se na ní.

Obsah "mého stylu"

     "Ranking system" by byl velmi jednoduchý. Použil bych normální civilní oděv a na něm značku či pás bílé barvy (začátečník), světle šedé (základy aneb zjednodušená verze stylu) a tmavě šedé (všechno aneb plná verze stylu). Černou bych buď vůbec nepoužil (přece jenom, nebyli bychom úplní mistři), nebo nechal pouze pro toho, kdo by měl ze všech "tmavě šedých" nejlepší výsledky v boji s kontaktem (pokud bychom ale dělali takovéto soutěže sami mezi sebou, zveřejňovala by se jen jména vítězů a tajilo by se, kdo se umístil na horších místech, aby neměl ostudu a necítil se pak méněcenný, čímž by trpěl).

     (Na druhé straně, vyniknout by teoreticky mohl i nějaký obzvláště talentovaný "světle šedý", který by své techniky ovládal skutečně mistrovsky. Proč, to vysvětluje citát z mé knihy:
     "Není rozhodující výše technického stupně, ale kvalita a razance technik, a umění použít je v praxi. Několik základních bojových technik poctivě a s kontaktem nacvičených udělají více práce, nežli sebevětší množství technik neprováděných dostatečně razantně a bez praxe v boji s kontaktem. Kvalita technik je tedy důležitější, než jejich kvantita."
     Když budete dobře umět jednu jedinou techniku – například rychlý přískok k soupeři a nečekaný direkt do obličeje - a skolíte ho s ní, tak i kdyby uměl tisíc technik, tak mu to v tu chvíli není vůbec nic platné.)

     Fyzické techniky: Pro "světle šedé" by to byl box (hlavně "direkt" a "hák", omezeně "zvedák"), kopy (do výše pasu, zejména tři základní: back leg front kick, front leg side kick, a back leg roundhouse kick), "catching the opponent's kicking leg with one hand and sweeping the other", základní obrana proti "single-" a "double leg takedown", základní techniky pro vyproštění ze sevření včetně úderů pěstí a lokty, a to i při boji na zemi, a boj proti dvěma soupeřům zároveň. Jako doplněk bych ještě přidal střelbu z pistole, a základní obranu proti pistoli a noži.

     (Existuje jednoduchý a v praxi snadno naučitelný způsob pasivně-aktivního chování v základním bojovém postoji, jež snižuje úspěšnost několika známých technik pro stržení soupeře na zem. Prostě se nesnažíte manipulovat se soupeřem silou, ani se jím nenecháte silněji vychýlit [a když pod vás padne jako levhart, aby vás strhnul na sebe, tak pokud je to možné, nenecháte se strhnout]. Ale po celou dobu, co vás drží, se ho snažíte udeřit nebo kopnout.)

     (Pokud jde o pistole, používal bych ráže 7,65 mm Browning [například Walther PPK, já sám jsem měl CZ 70] až 9 mm [třeba Makarov]. Jsou dostatečně silné pro zastřelení lidského nepřítele na blízkou vzdálenost, větší ráže nejsou vhodné [často větší váha i velikost zbraně, větší zpětný ráz, též méně pohotová střelba na více cílů].
     Pakliže by nešlo získat zbrojní průkaz na normální pistoli, teoreticky je možné mít místo ní perkusní zbraně [jsou-li prodejné bez zbrojního průkazu], nebo luky či kuše [povoluje-li zákon jejich použití k sebeobraně a podobně].)

     Pro "tmavě šedé" by to bylo všechno, co pro "světle šedé", a k tomu navíc kopy na hlavu, úder rukou při otočce (tzv. "back fist"), aktivně "single-" a "double leg takedown", pokročilejší techniky pro vyproštění ze sevření a boj na zemi včetně útoku na pohlavní orgány, oči, chycení "za ohryzek" a podobně, boj proti třem soupeřům zároveň a jako doplněk střelba z pušky.

     (Mnoho bojovníků trénuje jen boj "1 vs 1", ale jakmile je 2 a více soupeřů, případný delší boj na zemi [a v sevření vůbec] odpadá, a musí se bojovat jinak. Používají se hlavně údery, kopy, rychlé přiskakování k soupeřům a odskakování od nich, a někdy i rychle provedené chvaty. Proto bych věnoval nejméně 2/3 "mého stylu" tomuto způsobu boje, a maximálně 1/3 boji v sevření či na zemi.)

     Související znalosti: Kousky psychologie (například nenechat se ochromit sebevědomým vystupováním nepřítele a sám si u druhých vynutit respekt svým vystupováním), taktiky (například připravenost čelit náhlým překvapením typu 'hození klíčů do obličeje s následným útokem na rozkrok'; předejít situacím typu 'ukázání nebo udivený pohled někam, vy se tam podíváte, a zezadu vás pak někdo nečekaně praští'; udržování bezpečné vzdálenosti kvůli nečekanému úderu uprostřed rozhovoru, a jiné) a legislativy (vědět, jak jednat v mezích zákona).

     (Když budete znát jenom jednu věc a ty ostatní ne, snadno můžete "pohořet". Například budete umět výborně střílet, ale nebudete umět nic jiného, ani nebudete znát zákony. Někoho neoprávněně zastřelíte a zavřou vás. Ale kdybyste neuměli střílet výborně, ale "jenom" dobře, a k tomu znali i zákony a dodržovali je, už byste na tom byli v drtivé většině situací lépe, než ten výborný střelec.
     Ještě jednou: "Podstatné od všeho podstatného." To znamená umět trochu dobře střílet, i se umět trochu dobře prát, znát podstatné ze zákonů, finančnictví, taktiky, psychologie… Prostě základy od toho všeho podstatného, sladěné v jeden dobře fungující celek.)

     (Když adept praktikováním plného kontaktu dosáhne vysoké bojové úrovně, je pro něj nebezpečné dostat se do nějaké rvačky, protože může svého protivníka snadno zmrzačit a z toho pak kouká malér.
     V mnoha situacích, ve kterých to zákony nedovolují, by tím nejlepším řešením bylo zaútočit jako první [viz "nejlepší obrana je útok"], jenže pokud to uděláte a obzvláště když přitom soupeře ještě zmrzačíte, máte velký problém.
     Je velmi obtížné, mnohdy snad dokonce až i nemožné, najít optimální řešení chování adepta v konfliktních situacích, při kterém by udělal to, co po něm požaduje situace, a zároveň by přitom dodržel i všechny související paragrafy.)

     Další znalosti: Pochopení smyslu života a podstaty mezilidských vztahů. Duševní rozvoj pomocí "myšlení na vyšší úrovni" (což je náhled na svět, zahrnující duchovní moudrost), meditací (například lásky ke stromům) a modliteb (nejlépe o samotě).

     (Tak například adepti poznají tajemství "Kruhu lásky" [jak obecné, tak i svého osobního] a budou dělat různá cvičení, aby svojí lásku správně poznali a prožili. Adept si třeba stoupne mezi štěně, ženu [tím myslím dívku, která se mu alespoň trochu líbí], strom [který se mu líbí], symbol svého bojového umění, symbol nějakého svého hobby, a obraz milovaných příbuzných. Nejprve přistoupí ke každé[mu] z nich zvlášť a snaží se pocítit & uvědomit si svojí lásku k němu [nebo k ní], pak si stoupne mezi ně všechny a snaží se cítit všechny své lásky k nim všem najednou. To mu pomůže uvědomit si, jakou pro něj mají všechny cenu, a že potřebuje každou z nich.
     Jinak mezi adepty by při "studiích v klášteře" vládla láska a snažili by se pozitivně nahlížet jeden na druhého. Když někdo někomu vadí, řekne si třeba toto: "Díky tomu, že mi tenhle vadí a tím snižuje moje štěstí tady, se mi nestane nějaké jiné zlo, třeba neštěstí v lásce nebo nemoc. A když se eroticky zamiluji do toho, kdo prožívá opětovanou erotickou lásku k někomu jinému, než ke mně, také to nevadí: Oba jsou mí druhové jako všichni ostatní tady, takže jsem šťastný či šťastná, že se jim daří v lásce. A já se buď zamiluji do někoho jiného, kdo moji erotickou lásku opětuje, nebo místo toho zvýším potenciál ostatních lásek ve svém "Kruhu lásky".")

     (Pro zajímavost: "Kruh lásky" v lidském nitru funguje takovým způsobem, že "vyrovnává" jakýkoli nadbytek či nedostatek v lásce. To znamená, že například pokud muž miluje nějakou ženu až moc, v tom Kruhu se sníží jeho láska k ostatním komponentům [přátelům, stromům v lese, domácím zvířatům atd.], a miluje-li ji naopak příliš málo nebo vůbec, automaticky se láska k ostatním komponentům v tom Kruhu zvýší [takže zvýšení lásky k přátelům či domácím zvířatům, silnější výbuchy láskyplného tepla mezi tím mužem a stromem v lese, obzvláště jedná-li se o strom, který si dotyčný vybral za svého "bratříčka" a od jeho "dětství", tedy vysazení, ho pravidelně navštěvuje a "objímá se" s ním].)

Výcvik

     První lekce by byla o něco více mentální, než fyzická (sám jsem takovou kdysi zažil). První cvičební den by trenér odvedl nováčka na "svaté místo" v Přírodě, kde by mu vysvětlil, že k tomu, aby se mohl stát bojovníkem, musí nejprve ztratit zábrany udeřit jiného člověka. Po té by trenér navlékl nováčkovi boxerské rukavice a nechal by ho, aby se ho pokusil udeřit (prostě tak, jak mu ruce narostly, bez jakékoli techniky). Některým ranám by trenér uhýbal a některými by se naopak nechal zasáhnout. Pak by nováček po zbytek dne o této lekci přemýšlel. Další den by dostal bílý pásek, a začalo by se s výcvikem.

     Pohyby, přirozené pro lidské tělo, se lze naučit velmi rychle. To se týká i technik na světle šedý pásek, který by šlo získat již za jeden jediný rok poctivého tréninku. Dostat se na úroveň pokročilého (co přemůže začátečníky, nebo ty netrénované, co se neumí prát), jde dost rychle, ale tam dál, k tmavě šedému pásku, nebo dokonce ke skutečnému mistrovství, je již cesta delší a obtížnější.

     (Pamatuji jednoho talentovaného mladíka, co se naučil trochu boxovat již za pouhé tři měsíce, zatímco dva o něco méně talentovaní za půl roku. Jednomu talentu dali asi pět tréninků na lapu, pak měl první souboj [v očích mu byl vidět malý kousíček strachu, ale hlavně vůle ho překonat a nedat se], při kterém projevil "boxerské vlohy", a během několika málo dalších tréninků se rozvinul. Většině lidem by dokázal rozbít hubu již po šesti či sedmi trénincích.)

     Tělo se nemá přetěžovat a má se mu poskytnout dostatek času na regeneraci. Trénovat stačí každý den jenom chvíli, raději ne více než hodinu, a to například takhle:
     Kromě každodenní hodiny nějaké teorie by ta jedna hodina fyzického výcviku mohla vypadat kupříkladu takto: jeden den se boxuje, druhý den je nácvik kopů, třetí den nácvik chvatů ve stoje, čtvrtý den nácvik boje na zemi, pátý den sparing s použitím všeho, a šestý den posilování (zakončené během do kopce a zpátky s těžkým předmětem v rukou, který se přitom zvedá). A sedmý den by pro odpočinek mohly být střelby a nauka o chovu i výcviku strážních psů.
     Pokud jde o pozdější udržování získané bojové úrovně, delší pauza v tréninku vede samozřejmě k jejímu poklesu. Je nutné mít sparing alespoň jednou měsíčně a k tomu si jednou týdně udělat nějaké cvičení ve formě zopakování chvatů a/nebo "bouchnutí" do nějakého pytle či lapy.

     Když pomyslím na posilování, vybaví se mi jeden dobrý bojovník, co cvičil zejména kliky na dlaních s tlesknutím, sklapovačky a dřepy s výskokem (s dotykem prsou koleny). Občas použil obouručnou činku (myslím, že lehčí váhy, jeden ze cviků byl "rychlý benchpress ve stoje", prostě stát a dělat s činkou rychlé pohyby od prsou dopředu do předpažených rukou a zpátky).
     Já bych se, kromě benchpressu, vyhýbal zvedání těžších vah. Obouručnou činku bych podle pohlaví a síly dotyčné(ho) nechal od 20 (menší štíhlá dívka) do 50 kilogramů (silnější muž, ale i kdyby zvedl mnohem více, neměl by se o to pokoušet, aby nešel do maxima a nepřetížil se).
     Zvedal bych bez "vzpěračských nadhozů", prostě tahem ze země až do úplného zvednutí činky nad hlavu (přičemž pro normálního muže by mohlo být optimální zvedat tak 40 kg).
     Na druhou stranu, zvedání činek, stejně tak jako sklapovačky, může škodit na páteř. Je ale možné se tomu vyhnout, tedy činky vůbec nepoužívat, a místo sklapovaček dělat jen leh-sedy.
     "Světle šedí" žádnou mimořádně velkou sílu nepotřebují (tam stačí základní posilování s vlastní vahou), ale "tmavě šedí" už trochu ano. Vzhledem k tomu, že více namáhají kyčle kopáním na hlavu, a mají také větší zátěž při posilování kvůli boji v sevření a na zemi, se teoreticky mohou zdravotně opotřebovat a něco dříve, než "světle šedí". Pokud ano, platí zde staré přísloví: "Někdy méně bývá více".

     Při pohledu na moderní pomůcky pro adepty bojových umění a na vybavení soudobých tělocvičen si okamžitě vzpomenu na bojovníky, co žádné takové prostředky neměli, a přitom byli velmi dobří. Nebo na staré gladiátory, co v arénách podávali téměř nadlidské výkony, a přitom se při svém výcviku s žádnou moderní pomůckou ani jednou nesetkali. Jde to i bez nich, "po staru", přirozeně. I když, na druhou stranu, některé z těchto pomůcek jsou užitečné.

     Aby se adepti komplexněji rozvinuli, před uděláním zkoušek (nebyly by jednorázové, ale jak by se adept postupně zlepšoval, trenéři by mu v jeho kartě do políček s jednotlivými disciplínami psali "splněno") by na ně útočili cizí bojovníci různých způsobů boje:
     Jeden by používal hlavně kopy na hlavu, druhý zejména "single and double leg takedown", třetí by se snažil především podrážet nohy nebo do nich kopat a podobně (každému z těchto bojovníků by se za "kolečko sparingu" s adeptem samozřejmě zaplatilo).
     Další věcí by bylo vylepšit mentální úroveň odoláváním útokům v různých prostředích. Například takhle:
     Adeptka by byla sama na dvoře nějakého městského domu a tam by přišel potetovaný, hrůzu vzbuzující násilník, sprostě na ní mluvil a napadl jí, a ona by se mu musela bránit.
     Nebo by byl adept na ulici, či dokonce na svém vlastním pozemku, náhle přepaden dvěma násilníky. Samozřejmě vždy v normálním oděvu a také bez jakékoli předchozí rozcvičky (viz "Praktické rady pro zvýšení bojové připravenosti" z mé knihy).

Způsob života

     V průběhu studií by měl každý cvičenec k dispozici svůj vlastní pokoj, ve kterém by se v době spánku zamykal. Mohl by sice na studia i dojíždět, ale pobyt uvnitř "kláštera" by měl tu výhodu, že by cvičenec v průběhu svého učení ani jednou nenarazil na nikoho, kdo by mu vzal sebevědomí, nebo pokazil jeho pozitivní vnitřní atmosféru z pobytu a výuky v prostředí toho "kláštera".

     (Jedním z nejhorších případů je silnějšími spolužáky šikanovaný chlapec, který v průběhu svého šikanování dochází na tréninky sebeobrany. Sice se může časem naučit bojovat a ubránit se těm spolužákům, ale je vystavený takové mentální zátěži, že se mu to nemusí podařit.
     V takovém případě je nejvhodnější izolace od všech agresorů v průběhu celého výcviku a opětovné setkání s nimi až po jeho ukončení, kdy už je cvičenec sebevědomý a dostatečně silný na to, aby je přemohl. Přičemž při prvním setkání s nimi po ukončení výcviku může jako psychickou oporu použít blízkost jiného cvičence - bojovníka.)

     U absolventů by se střídala údobí pravidelného styku se společenstvím se životem o samotě a meditacemi v Přírodě (což by asi hůře zvládaly hezké mladé ženy). Tako dvojakost - společenskost i samotářství - by se projevovala také v bydlení.
     Pokud by měl bojovník pozemky, umístil by na ně dvě stavby - větší a menší domek, přičemž každý z nich by byl oplocený zvlášť. Pes by hlídal pozemek s větším domem, a ten menší by byl bez psa.
     Do většího domu by nikdy nesměly žádné návštěvy, ale do menšího by směli příbuzní, známí a ostatní bojovníci, když některý z nich přijde na návštěvu.
     Ovšem pokud by měl bojovník místo pozemků třeba jenom městský byt, mohl by návštěvy pouštět pouze do první místnosti a ne do těch ostatních, ve kterých by měl všechno důležité. I když z hlediska bezpečnosti je samozřejmě nejlepší nepřijímat do bytu návštěvy žádné.

     Nejen pokud adept žije sám, ale i když má děti a rodinu, měl by pamatovat na pravidelné opakování znalostí svého "Ideálního bojového umění", a to nejenom těch bojových. Prostě životní filozofie, psychologie, všechno co se v "klášteře" probíralo. Pravidelně se v duchu rozpomenout na jednotlivé přednášky, od počátku do konce studia (při tom mu může pomoci sešitek s heslovitými připomenutími obsahu jednotlivých témat).
     A i když bude adept žít ve městě, doporučuji, je-li to možné, pravidelné malé výlety do Přírody, tam se uvolnit, znovu pocítit lásku ke stromům, eventuálně i napojení na "Boží Proud" (což asi dokáže jenom někdo) a tak dále.
     S krajinou, ve které bojovník praktikuje a kde chodí do Přírody (ať již jsou to "klášterní" nebo jiné, třeba i veřejně přístupné, pozemky), i s živými bytostmi v ní existujícími, se snaží udržovat láskyplný vztah (v ideálním případě se stanou pozitivní součástí jeho "já").

     Preferované hodnoty v životě:

     Životní prostředí - Pestré, střední nadmořské výšky, kombinace odkrytých i zarostlých míst, louky, pole i lesy, roviny i vrchovina.
     Nauky - Výběr toho základního a podstatného z péče o zdraví a děti, zeměpisu, občanské výchovy a podobně.
     Psi - "Typ vlka" (tím myslím ti postavou vlku podobní a/nebo na vlka používaní, takže ovčáčtí a pastevečtí).
     Hudba - Zvýšená citová vazba nejen na lidi, ale i na stromy v lese, krajiny, zvířata (zejména domácí) a podobně. Správnější použití hudby, viz můj článek "Compassion and Bonds in Music".
     Strava – Normální, pestrá, s pravidelným kouskem syrového ovoce a zeleniny. Vitamínové preparáty s minerály používat jenom minimálně, jednu až dvě tablety týdně (organizmus musí být schopen vzít si vše potřebné z normální stravy a umělé preparáty tuto jeho schopnost snižují).
     Voda - Buď jedna ideální, nebo doplňování té méně kvalitní jinými (majícími to, co jí chybí).
     Filmy a knihy - Menší počet, ale pravdivě zobrazující podstatu naší existence a povahy včetně odpovídajícího emocionálního působení na diváka či čtenáře. V současné době takové ještě asi moc nejsou.

Další související informace

     V plné síle: Lidský život je krátký. V jeho první části - dětství - jsme slabí a nevyvinutí, v jeho druhé - mládí – postupně vstupujeme do plné síly, ve třetí - středním věku - ji udržujeme i zároveň už pomalu začínáme ztrácet, a ve čtvrté - stáří - již ji ztrácíme výrazně.
     Uvědomte si, že pokud se dejme tomu ve 25 letech věku naučíte bojovat, tak po řekněme 45 letech věku již začnete slábnout. To znamená, že pokud žijete například 70 let dlouhý život, v plné kondici jste pouze 20 let, a zbylých 50 let jste již slabší.
     Já osobně bych se chtěl vyhnout nadměrné zátěži v mládí i přílišné slabosti ve stáří. V raném věku bych pozvolným cvičením, bez maximálního vyčerpávajícího nasazení, dosáhl určité bojové úrovně, kterou bych se pak snažil udržovat co nejdéle (od 20 do nejméně 50 let věku = 30 a více let života v plné formě).
     A pokud by bojovníkovi pokročilý věk a/nebo horší zdravotní stav odebrali sílu a ještě k tomu by mu bylo zle, měl by být ukončen euthanasií. Prostě buď být při síle a cítit se dobře, anebo raději nebýt. Nebojte, taková smrt nevadí, bojovník bude se svým mládím i silou zopakován (viz učení o "Superboží Kouli", ve které se cykly dějů opakují). Naopak, kdyby byl ponechán příliš starý a nemocný, byl by zopakován i s tím stářím a nemocí, což je nežádoucí (znáte "let us die young or let us live forever" z písně "Forever Young" od skupiny "Alphaville"?).

     (Věřím tomu, že Pekelní lidé mají tajné prostředky, jejichž pomocí lze zlepšit zdravotní stav, urychlit regeneraci organizmu i prodloužit [mládí a celkovou] délku života. Takové by se nám také hodily. Na druhé straně, kdybychom žili v čisté Přírodě bez Pekelných lidí, možná by se nám podařilo rozvinout samoléčení při meditacích.)

     Vynikání: Ovládat toto umění má pro adepta cenu zejména tehdy, když ho skoro nikdo z ostatních lidí neumí.
     Aby mezi kočkovitými šelmami vynikal lev, nesmí žít tam, kde žijí tygři, ale naopak tam, kde žijí menší kočkovité šelmy, než je on sám, tedy v daném případě řekněme nejvýše do velikosti levharta. A podobně aby mohl vynikat bojovník, musí žít tam, kde jsou horší bojovníci, než je on sám, nebo kde vůbec žádní nejsou.
     Pokud budete mistrem, co žije jenom mezi samými velmistry, budete prohrávat a ženy ve vás nikdy neuvidí silného bojovníka. Ale pokud budete "jenom" pokročilým adeptem "mého umění" a budete žít mezi lidmi, kteří jsou pouze začátečníky, nebo dokonce vůbec nic takového neumí, teprve pak budete moci vyniknout. Pamatujte: "Je to slabost druhých, co dává vyniknout naší síle."

     (Kdysi v raném mládí [to jsem byl ještě zdravý a trochu rekreačně trénoval] jsem seděl v "bojovém domě" a dozvěděl se tam, že to, co umíme, bude umět hodně lidí, protože výuka těchto bojových umění bude uvolněná pro veřejnost. V tu chvíli jsem pocítil smutek. Napadlo mě, že cvičit už ani nemá moc cenu, když bude umět dobře bojovat tolik lidí. Pomyslel jsem si, že by to mělo cenu jen tehdy, kdybychom to uměli jenom my jako nějaký klan, jehož členové se mezi sebou znají, jeden druhého nenapadají a k rvačkám dochází jenom s normálními lidmi, kteří se většinou prát tak dobře neumí.
     Zde je citát ze slavného filmu "AVP: Alien vs. Predator": "The hunters would battle with these great serpents to prove themselves worthy to carry the mark. But if the hunters lost, they made sure nothing survived. An entire civilization wiped out overnight." A podobně, jako by "Predátoři" vyhladili civilizaci, jejíž členové by byli silnější, než oni, a porazili je, i já, pokud bych měl ten "klášter" a byl dostatečně mocný, bych vyhladil kohokoliv, kdo by byl silnější, než my, aby "můj styl", můj svět a mé hodnoty mohly vyniknout [žádné týrání, prostě jedna rychlá bomba například na jinou planetu, odkud pochází ti silnější, co nám překáží, a vynikají tady před normálními lidmi místo nás].)

     Upřímně řečeno, v dnešním světě by "můj styl" již pravděpodobně nemohl vynikat, protože MMA a podobně jsou už na vysoké úrovni, a k informacím o bojových uměních i k jejich učení má přístup celá veřejnost. Musel by tedy být praktikovaný ve světě, ve kterém by tomu bylo jinak.
     V něm bych si "mé umění" představoval jako něco trochu utajovaného. Praktikovalo by se v různých nemovitostech v Přírodě a pod rouškou oficiálně existující organizace. Její členové by se znali nebo poznávali podle nějaké maličkosti na šatech a podobně, a měli by svá pravidla toho, že jeden druhému nikdy úmyslně neublíží a mimo členů své organizace nebude toto umění učit nikoho jiného.

     (Kromě výše uvedeného bychom mohli vynikat také tím, že bychom měli ty nejlepší pastevecké psy, jež by pomáhali střežit náš "klášter". A všichni adepti by se učili i základní znalosti o těchto psech, které bychom měli jenom my a normálním lidem bychom jejich štěňata nikdy neprodávali.
     Ale nyní si představte, že by někomu z nás nabídli za štěně desetkrát větší cenu, než jaká je ta skutečná. Zradil by nás, prodal by ho těm lidem a zbohatnul, nebo by nám zachoval věrnost a zůstal chudší?)

     Možné kažení štěstí: Pokud by v dnešní době někdo vybudoval nějaký "klášter", ve kterém by se cvičil "můj styl", Pekelní lidé (nebo možná i někdo jiný) by tou jeho tamní pohodou asi znatelně otřásli.
     Mohli by třeba vmanipulovat některého z bojovníků do boje s nějakým jejich šampiónem, aby "můj styl" prohrál a dostal "Černý puntík". Nebo by v tom "klášteře" mohli nějak pokazit vztahy mezi lidmi či výcvik psů. Důležité by bylo nikdy nepřijmout výzvu k zápasu s někým cizím a nikdy nedopustit, aby některý ze cvičenců komunikoval s někým zvenčí (mohl by být nepřítelem získaný pro spolupráci).

     (Za normálních okolností jsou žena, pes, osobní počítač, motorové vozidlo a pistole něčím, co se nepoučí a na co se nesahá. A teď si představte, že vy si těchto pět základních věcí hlídáte a za vašimi zády vám na tento váš intimní soukromý majetek někdo drze sáhne [třeba tajný spolupracovník v "klášteře", když jste mimo dohled, nebo příslušník tajné služby, co se vloupe k vám domů, když jste pryč].)

     Na cvičence, kterých je v "klášteře" více, se lze spoléhat převážně jen za příznivých okolností, protože za těch nepříznivých už to bohužel není možné (viz "Ultimátum ublížit" z článku "Porušování pravidel", zmínky o "jádru lidské existence" z mé knihy "Další Tajemství lásky", a část jménem "Advice" z kapitoly "Training of Protection and Defense" z mého spisu "Shepherd Dogs"). Totiž za určitých okolností, které jdou kdykoli uměle vytvořit, je zrádnost mezi lidmi takřka 100% a tají se to (například skoro žádná žena, když na ní příslušníci "vyšší policie" správně zatlačí, pak neřekne svému muži, že je za jeho zády pustila k jeho osobním věcem nebo psovi).
     Pravdou je, že i kdyby nikdo žádným přímým způsobem naše "klášterní štěstí" nekazil, udělaly by to alespoň skryté odposlechy s mikrokamerami a různé "Pekelné maličkosti", které se dávají všude možně (některým lidem zřejmě nenápadně i přímo na tělo, když se ví, že si mohou kdykoli vyměnit osobní věci, šaty i boty). V našem "klášteře" by byly nepřímou příčinou toho, proč by cvičenci měli horší výsledky zejména při meditacích, modlitbách a prožívání lásky, o drobných zdravotních následcích včetně nepatrně horší nálady, či o nejméně jedno procento méně efektivního myšlení, ani nemluvě.

     Ženy-bojovnice: Pokud by "moje bojové umění" trénovaly i ženy, musely by tvrdost tréninku vyrovnávat jemnou ženskou činností (třeba péčí o štěňata, děti a nemocné), jemně ženským vnímáním světa v ostatních nebojových aspektech života (což už souvisí s jejich konstitucí), submitivitou a pasivitou (například během předem domluvené hodiny by taková žena poslouchala muže, nechala si poroučet a trochu se od něj ponižovat nebo dokonce i znásilnit, možno zauvažovat i o spankingu, třeba ve formě švihání prutem přes zadek), a podobně.

     Psi: Každý adept by dostal štěňátko pasteveckého psa (žena fenku a muž pejska) a to by v průběhu výcviku adepta postupně vyrostlo v dospělého psa. Platilo by zde pravidlo, že žádný adept by se psů ostatních adeptů nesměl všímat a bylo by mu zakázáno přiblížit se k boxu, ve kterém by byli umístěni (jednotlivé boxy by nebyly těsně vedle sebe, ale s nejméně několikametrovým odstupem jeden od druhého).
     Adept jako majitel psa by byl tím jediným, kdo by ho směl vodit na procházky. Ale pro případ náhlé indispozice adepta by musel být ještě jeden člověk, na kterého je pes zvyklý, a který by ho v případě potřeby mohl vyvenčit a nakrmit.
     Ten by psa každý den v době nepřítomnosti adepta-majitele na chvíli vypustil (ale až po té, co by ho nejprve opatřil náhubkem, někteří tito psi se totiž mohou rozčílit, když se pořádně nevyvenčí a chcete je znovu zavřít) a pak by ho opět zavřel do kotce. A teprve po té by mu tam vsunul misku se žrádlem (někteří tito psi mohou být u žrádla agresivní).
     Otázkou zůstává, kdo by měl být takovým člověkem. Pokud by rodina adepta neměla dům, do kterého by se mohl po dokončení výcviku vrátit a kde by s ním žil i jeho pes, musel by s ním zůstat žít "v klášteře" a v takovém případě by tím "náhradním majitelem" mohla být bojovnice, mající na starosti psy.
     Pokud by rodina adepta měla dům a počítalo by se s tím, že v něm bude adept po návratu žít i se svým psem, bylo by vhodné, aby si ten pes na ten dům i v něm žijící rodinu od štěněčího věku zvykal. A to tak, že by s ním byl adept do toho domu pravidelně dovezen. Samozřejmě by měl doprovod, který by tam byl po celou dobu s ním, aby ho střežil.
     Eventuálně by štěně mohlo v tom domě s rodinou i několik dní zůstat, ale ti příbuzní by museli být poučeni o tom, že k němu nikdo cizí nesmí, protože má vyrůst ve psa agresivního ke všem (dospělým) cizím lidem.

     Ostraha "kláštera" a studentů: Dovnitř by se nikdy nevpouštěl nikdo se zbraní, musel by ji, stejně jako mobilní telefon, tablet či fotoaparát, nechat na vrátnici. Návštěvy by byly něčím zcela výjimečným, nikdy žádné televize (ty si z toho, co natočí, vystřihnou, co chtějí, a mohou vás pak ukázat v horším světle)! Jediné video, které by se eventuálně mohlo publikovat, by bylo to, co byste si udělali vy sami (aby vás ukázalo v tom světle, ve kterém chcete být ukázáni).
     Po všech pozemcích "kláštera" by neustále chodily dvě hlídky (kromě té, co je na vrátnici), což by byl "pes + pistole (i s náhradním zásobníkem) + bojovník (s alespoň světle šedým páskem)", a spolu by se dorozumívaly vysílačkou.
     Bylo by velkou chybou, kdyby se lidský člen hlídky, co nosí pistoli, pouštěl sám, bez psa, do rvaček beze zbraně. Kdyby ho totiž narušitelé přeprali, mohli by mu pak sebrat i tu pistoli. Proto fyzický boj by strážník měl až na posledním místě. Pokud konflikt nezačíná rovnou přestřelkou, většinou nejprve útočí pes, je-li přemožen, následuje střelba z pistole do nepřítele (dovolují-li to zákony), a teprve na posledním místě je fyzický boj s ním (obvykle když dojdou patrony nebo když zákon nedovoluje použít střelnou zbraň).
     Pokud by adept s bílým páskem musel opustit "klášter" (třeba za účelem návštěvy lékaře), celou cestu by ho doprovázel dozor (bojovník s alespoň světle šedým páskem), aby ho ochránil od všeho, co by mohlo ohrozit jeho studia.

     Bez "kláštera": Pokud by ten "klášter", o kterém sním, nebyl, mohli byste cvičit bez něj, a to třeba takhle:
     Můžete chodit do nějaké tělocvičny MMA a k tomu mít pár kamarádů, se kterými si zkusíte boj proti 2 či 3 soupeřům najednou a další věci z "mého stylu". Budete přitom používat ty techniky, které jsou jeho součástí.
     Doma v baráku budete mít místnost, nebo místo ní přístřešek na zahradě, kde si budete moci zacvičit. Eventuálně tam může být i bouchací pytel, který ale není nutný, postačí kopy a údery do bloku a lapy, držených kamarádem. Pokud ho nechcete pustit na váš pozemek (jestliže už ze zásady nepřijímáte žádné návštěvy), můžete se místo toho scházet například někde v lese.
     K tomu budete mít pasteveckého (popřípadě i jiného, třeba ovčáckého služebního) psa, k němu si uděláte zbrojní pas a budete mít pistoli (samozřejmě pes musí být cvičený, viz můj spis "Shepherd Dogs"). No a mimoto si ještě nastudujete příslušnou moudrost z mých článků a knih, a pokusíte se poznat "vyšší duchovní náhled na svět" (v ideálním případě i pocítit "Boží Proud").
     Sice můžete trénovat i s partnerkou, ale jako muž musíte být samozřejmě silnější, než ona. A pro chvíle, požadující největší soukromí (například "nejvyšší forma sexu", rozhovory o choulostivých soukromých věcech, modlitby, meditace), se snažte dodržovat pravidla, popsaná v kapitole "Soukromí pro lásku" mé knihy "Další Tajemství lásky".


     Jako dodatek sem dám různé zajímavosti:

    - Co se týče menšího počtu technik, byl bojovník, jehož se bojím jmenovat a který jich používal pouze 7 (boxerský direkt a hák, úder s rukou v otočce, jeden základní bojový postoj, a výše zmíněné tři základní kopy na pás) a všechno ostatní vyřadil (včetně kopu s otočkou, který se dříve naučil a co mu moc nešel; pro zajímavost, jeden předčasně dospělý 15 letý rváč mu nohu při otočce chytal a házel ho na zem). Pořád je cvičil stále dokola v bojích s kontaktem a nakonec byl jako někteří okresní přeborníci, kteří znali mnohem více technik.
     Hlavní úspěch měl ten bojovník s nečekaným úderem rukou v otočce, kterým se, Bůh ví proč, vždycky trefil. Naučil se ho tak, že zahlédl jednoho člověka, jak ho dělá, zkoušel ho napodobit, a šlo mu to.
     Když ten bojovník v malé místnosti bojoval s expertem Kung Fu, který přešel na kickbox a hodně používal kopy na hlavu, dokázal jim uhýbat. Vždycky mu ale rozcuchaly vlasy na hlavě, bylo to jen tak tak. Musel si vyčíhat okamžik, kdy noha prolétne ve vzduchu, v ten zlomek vteřiny uskočit, a po té, co prolétla, bleskově přiskočit k soupeři a zasáhnout ho direkty do obličeje.

    - Kdysi bylo jedno místo, kde se praktikovala bojová umění. Bylo tam málo lidí a navzdory nebezpečnému plnému kontaktu tam neměli k dispozici žádného doktora. Přesto si ale s případným úrazem vůbec nelámali hlavu. Duchovní bytosti jim dopředu oznámily, že k žádnému (většímu) nedojde, a také nedošlo. Jejich ochraně mladá žena věřila tak mnoho, že například za jízdy v autě s velmi špatným řidičem odmítla použít bezpečnostní pás.

    - Několik dalších zajímavostí je uvedeno v sekci "Bojová umění" mého článku "Černý puntík".

    - Vše podstatné by mělo být k dispozici, kdykoli je toho zapotřebí. A to nejlépe najednou, a ne po oddělených a samostatně nefungujících kouscích, jako tomu bylo v různých životních obdobích například u mě samotného:
     Nejprve jsem měl kavkazského ovčáka a částečnou bojeschopnost, ale vůbec nic jsem nevěděl ani o tom psu, ani o lidech, a neměl jsem zbraň ani vlastní pozemek. Pak už jsem byl bojeneschopný s o něco slabším, služebním psem, zato však s vlastní pistolí, jenže stále ještě bez potřebných informací a vlastního pozemku. Po té jsem byl bojeneschopný a beze zbraně, dokonce i s bojeneschopným psem, i bez informací, ale na svém vlastním pozemku, což mi vzhledem k okolnostem nebylo moc platné. Nakonec jsem měl posledního psa, kterého jsem pochopil až po jeho smrti, a kromě něj jsem neměl nic jiného. No a nyní nemám ani psa, ani bojeschopnost, ani střelnou zbraň, ani pozemek, ale poprvé v životě mám určité cenné informace, které už ale bohužel nemohu využít ke svému skutečnému osobnímu štěstí.
     Správně by ale mělo být k dispozici všechno najednou: I bojeschopnost, i zbraň, i dobrý pes, i vlastní pozemek, i všechny potřebné znalosti. To všechno je nutné, jedno bez druhého samo o sobě nestačí.
     Ovšem než člověk to všechno získá sám, stráví tím mnohdy i celý život, a to platí zejména pro znalosti. Jen když mu všechny potřebné dá jeho společenství již v raném mládí, může je v dospělosti plně využít. Naše současné společenství mu je bohužel všechny nedá, ale "můj klášter" by mu mnoho z nich dal.

    - Někteří rváči, co to tu a tam srovnají v nějaké té hospodě, na zábavě, při sporech mezi lidmi, nebo prostě občas někoho trochu "trknou", bývají tajnými spolupracovníky tajné služby. Bylo to překvapivé odhalení.

    - Kdysi po internetu kolovalo video, na kterém byl na ulici jeden boxer napadený několika, tuším čtyřmi, útočníky, a dokázal se jim všem ubránit. A teď se vás zeptám: Kolik procent bojovníků Brazilského Jiu-Jitsu by si dokázalo takhle skvěle poradit, když jsou zvyklí bojovat zejména proti jednomu útočníkovi a mnohdy ještě převážně jenom na zemi?

    - Člověkem, který mě částečně inspiroval k napsání mé knihy a díky němuž je v tomto dokumentu o pár dobrých informací více, je můj někdejší učitel "Romio". Přičemž určitě nesdílí úplně všechny mé názory, i když leckteré určitě ano.

Home

Právní prohlášení: Text umístěný na této vzdělávací stránce zobrazuje pouze osobní úhel pohledu a subjektivní pocity jednotlivce.