Homepage

    Verše o lásce

          Tvým očím

          Oči Tvé jak lesní tůně,
          sváděly mě tisíckrát.
          A ústa mluvíc dvojsmyslně,
          chtěla mi svou rozkoš dát.

          V očích Tvých jak ve studánkách,
          viděl jsem to světlo plát.
          Tys marně se mi pokoušela lhát,
          lásku skrývajíc v srdci svém.

          O lásce a o štěstí

          Já štěstí zlatem skvoucí se zahlédnout jsem chtěl tvář,
          by Slunce života na mě věčně svítila zář.

          A neštěstí nikdy spatřit jsem nechtěl v šerém a hrůzném jeho soumraku,
          kdy léta pohasínající svíce halí se na podzim do mraků.

          Já objímat jsem chtěl věčně,
          a věčně také lásky prožívat milostný žár.

          A že z lásky platí se daň po rozkošných chvílích pár,
          že jen krátce ponechává lidem svůj dar,
          to jsem netušil.

          Když slzy první já z poznání pravdy jsem osušil,
          a hleděl pravdě prvně v tvář,
          já tajemství lásky jsem pochopil.

          Že je jen jasným paprskem Slunce,
          které po chvíli zakryje černý mrak,
          a po něm tmavá noc přijde,
          dnes vím, že je tomu tak.

          Přesto však milovat chci dál,
          dál s láskou naivně procházet svým životem,
          a být jako loď,
          která o skály je rozmetána náhlým příbojem.

          A z trosek jejích znovu stavět další prám,
          který bouří života,
          bude opět rozmetán.

          O lásce (Václav Hynek)

          Láska je sluníčko,
          žít v ní je prima.
          Chladne nám maličko,
          blíží se zima.

          Láska životů minulých

          Znám Tě již tisíce let,
          tak dlouho, jak je starý tento svět.
          Znám Tvoje přednosti i vady,
          Tvých mnoha těl skryté vnady.

          V každém mém životě se má duše s duší Tvojí setkala,
          a ústa našich těl se vždy vášnivě líbala.

          Vždy podobná sis v těle byla, stejně, jako já,
          a chvíle, kdy jsme se setkávali,
          láskou a květinami voněla.

          Potkal jsem Tě vždy,
          když mi bylo přes dvacet.
          A do těch zemí starých, kde s Tebou jsem žil,
          chce se mi vracet.

          To ještě svět mladý a zdravý byl,
          všude voněl vzduch a silnější byla Slunce zář.
          Silnější než dnes, tu pravdu již znáš.

          Naše cesty však Osud krutý,
          tak náhle rozdělil.

          V životech minulých směl jsem se s Tebou lépe mít,
          nežli v životě, který žiji dnes.
          Neboť určen jsem byl k tomu,
          abych břímě hrůzné na svých bedrech nes,
          a pod jeho tíhou zlomen k zemi kles.

          Bolesti a strádání života,
          který nyní žije duše má,
          jednou pominou.

          Pak přijdou lepší časy,
          a opět budu hladit vlasy té,
          kterou mám nejraději.

          Noc lásky

          V tuto chvíli v nás,
          navěky se zastavil čas.

          Jakoby i Měsíc zůstal stát na své pouti po obzoru,
          hvězdy jakoby věčně svítily na noční obloze.

          Jen jednu noc spolu,
          v náruč tiskneme se vzájemně.
          Hledíme na oblohu,
          a je nám spolu nádherně.

          Jen jedna noc, ve které uplynou milióny let.
          Přišli jsme si na pomoc.

          Cvrká cvrček a v dáli šumí les,
          zurčení potůčku k uším nám doléhá.
          Pár milenců, do trávy uléhá.

          Polibky sladké, doteky rukou,
          promění tuto noc v milióny let.
          Až kolem nich k ránu zatočí se svět,
          až kohout k ránu zakokrhá.

          Bezpočet polibků, bezpočet drobných krůpějí,
          ze kterých se staví svět.

          Den se tiše přikrádá, v dáli kohout kokrhá.
          Zase rozběhl se čas.
          A milióny let?

          Kamsi se rozplynuly.
          Zůstanou v nás jako mlha vzpomínek,
          co nikdy nezmizí.

          Pomíjivost lidské lásky

          Života kamínků blýskavých pár,
          perel, co darem život mi dal,
          s příslibem, že chvíli budu král,
          než hlavu s korunou srazí mi kat.

          Pomíjivá chvíle štěstí,
          třpyt svůdných dívčích očí.

          Okamžik rozkoše lásky,
          než temnoty hustý černý mrak,
          nadělá na duši vrásky.

          Pak nezbude nic z naší lásky,
          života utrpení vezme nám ji a promění v prach.
          Po letech bídy před námi jen smrti práh,
          a před ním léta v kruté křeči.

          Že prý láska věčná je,
          jen hlupáků toť řeči!

          Za rok lásky a milostného objetí,
          daň platí se lety deseti.
          Deseti lety v bolesti mučení,
          poslední zbytky lásky z nás odstraní.

          Bolestí chcípat a umírat v prokletí,
          v prokletí toho, kdo lásku nám dal,
          kdo tak strašnou daň,
          nám za ní přichystal.

          Kdyby ukázal nám předem,
          co po chvíli lásky čeká nás,
          jak pomíjivý a krátký je její jas,
          už nechtěl by ji nikdo z nás.

          Kde vládne Láska

          Na zemi málo Lásky je,
          proč je tomu tak?
          Inu, to máte tak:

          Když Lásky ptal se Bůh:
          „Kde bys, Lásko, vládnout chtěla?“
          Ona řekla: „V nebi.“

          Pak opustila naši zemi,
          a do nebe odletěla.

          Bývalé i budoucí lásce

          Znám jednu dívku krásnou,
          tvář má nádhernou a jasnou.
          Pěkné má boky a štíhlá je v pase,
          pohledem na ní člověk se pase.

          Jednu vadu však má tahle lady,
          málokdo ji však zná.

          V hrudi její krásné,
          totiž tygří srdce bije jí,
          z rukou jejích jemných a skvostných,
          krev mnoha lidí kape jí.

          Kdo jednou dostane se do jejích spárů,
          ten již nikdy neunikne.
          Nikdo neporazí tuhle tygří lady,
          a nakonec mu z toho srdce pukne.

          Milenci na hoře

          Vysoká hora. Na ní lesní pěšina.
          Z jedné strany přichází muž,
          z druhé mladá žena.

          Vysoká hora. Nad ní modré nebe.
          Na pěšině setkali se milenci a hledí na sebe.

          Vysoká hora. Nad ní svítí Slunce.
          Milenci stanuli proti sobě,
          a láskyplně objali se.

          Na vysoké hoře milenců pár uléhá do vonné trávy.
          Hora přijímá je pod svojí ochranu,
          a skrývá rozkoš jejich před zraky jiných lidí.

          Vysoká hora. Slunce již mizí za obzorem.
          Milenci loučí se posledním polibkem,
          na horu snáší se noc...

          Zvrácená láska

          Chci Tvé slzy pít,
          nejprve Ti však důvod dát musím ty slzy kvůli mě prolít.

          Chci rány, škrábance či pruhy po metle na krásné Tvé prdelce ošetřit,
          nejprve Ti však musím řádný výprask uštědřit.

          Chci Tě, třesoucí se, do náruče své obejmout,
          nejprve Ti však důvod dát musím třást se a chvět.

          Ke mě utíkáš se pod ochranu přede mnou i před sebou, lásko.
          Vždyť já bych přitlačil míň,
          jen kdybych Tě měl méně rád,
          kdybych nechtěl svou lásku zvrácenou a krásnou dávat Ti tolik znát!

          Trápím Tě, abys mě po chvíli krátkou nenáviděla,
          abys pak o to více mě mohla znovu milovat.

          Když vlasy si příliš ostříháš,
          mrskám Tě za to, že kráse své jsi ubrala.
          Necháš-li je pěkné a dlouhé vlnit se a vonět,
          mrskám Tě za to, že krásu svou sis ponechala,
          a mě s ní zcela omámila.

          A já jako smyslů zbavený,
          mrskal bych Tě za ní až k zemdlení.

          Když voníš míň, než bych si přál,
          nutíš mě k tomu, abych rákosku do ruky vzal.
          A když voníš tak, jak sama Bohyně Lásky jen stěží umí,
          pak mrskám a lížu Tvůj zadek i Tvé voňavě páchnoucí přirození,
          a miluji Tě, dokud se chtíč můj zcela neukojí,
          chtíč Tvou vůní zcela zmámený.

          Dostaneš, lásko, strašně na holou,
          abych udržel Tvou prdelku pružnou a lákavou.
          Abys zůstala svěží a mladá a předčasně mi nezestárla,
          aby nám naše láska jen tak hned neuvadla.

          Když začínám, vždy rozkošně vzdycháš a žehnáš den,
          kdy srdce Tvé jsem svojí šílenou vášní dobyl.
          A když končím, jen bolestí sténáš,
          a den, kdys mě potkala, proklínáš.

          Po chvíli mě ale zase znovu miluješ,
          a vzdušné zámky naší lásky v duchu znovu stavíš a pevně buduješ.

          Vždyť víš:
          Já jsem totiž lásky král,
          který obejít a prožít umí jí ze všech jejích stran.

          Nejen z té normální, co málo rozkošná je,
          a stupidní a nezáživně průměrná,
          ale i z té, co pestrá je, opravdová,
          a co tolik a tak příšerně krásně bolí.

          Není nic více,
          než spojit strašný strach s nejradostnějším očekáváním:
          Tu chvíli, kdy zadek Tvůj krásný již hoří,
          jež svým tvarem bujným a svůdným snad jen pro výprasky stvořen byl,
          s jeho teprve počínajícím zahříváním.

          Milovali jsme se tady,
          abychom upevnili našich duší klady.

          A mučili jsme se tady též,
          abychom očistili se od hříchu, a trpěli, a unikli tak peklu,
          jež postihlo by nás hned nebo v dalekém nedohlednu.

          Známe nebe i peklo,
          všude nahoře i dole máme dveře otevřené dokořán.

          Až chvíle naší lásky budou ty tam,
          a nás do rakví kdosi odloží,
          duše nás obou si pro naší lásku zvrácenou, Božskou,
          do nebe-pekla poletí.

          Vzpomínka na Gera

          Co domů přines jsem si tě,
          již více tomu let.
          Tos ještě byl malé štěně,
          byls jako chlupatý medvídek.

          Slzy z tváří mých kanou,
          pro tebe, pro lásku tvojí psí.

          Když vyrostls a mě opustili přátelé,
          ty se mnou putoval jsi,
          do krajů vzdálených hledat štěstí.

          Silný byls po předcích z hor kavkazských,
          psi i lidé stranili se tvých tesáků.
          Doby, kdy spávals u mé postele,
          dávno se rozplynuly.

          Čas odvál otisky našich stop v lesích,
          když napadl sníh,
          který již tak dávno roztál.
          Šlépěje nás obou v prach proměněny vítr rozvál.

          Vrať se mi, ty, lásko, šedivý vlku můj,
          s třpytem démantů v očích tvých zvířecích.

          Na tebe vzpomínám teď.
          Ne na všechny ty nevěrné krásky,
          dnes vážím si víc tvé zvířecí lásky.

          Tep tvého srdce se zastavil,
          tvých očí zvířecích navždy pohasl jas.
          Když lesem jdu sám,
          slyším, jak větve stromů šumí:
          „Někdy málo bývá víc.“

          O přátelství

          Přátelství je nad zlato,
          někdy více než milenecké lásky oslnivě pomíjivý třpyt.
          Někdy více než její tuze krátká,
          byť zlatem utkávaná nit.