Homepage

    Láska a Osud

     Všechno dění ve hmotném světě je řízeno světem duchovním a Osud každého z nás je předurčen na sto procent. Osud je projevem vůle duchovního světa a zahrnuje v sobě události, které duchovní svět naplánoval a které se mají ve hmotném světě odehrát. Tím pádem jsou tedy Osudově předurčeny také všechny lásky které jsou, které kdy byly a které kdy budou.
     Šťastné lásky jsou řízeny kladnými duchovními silami, tedy čistšími a vyššími anděly a duchy. A nešťastné lásky jsou řízeny duchovními silami zlými, tedy duchy určenými ke konání zla.
     Když se mají setkat ti, kdo jsou určeni k prožití vzájemné lásky, duchové řídí jejich myšlení, cítění i jednání takovým způsobem, aby se setkali tehdy, kdy se mají setkat, a u obou zásahem do činnosti jejich mozků vyvolají pocity vzájemných sympatií a posléze i lásky.
     Již staré národy věřily v existenci různých bytostí či duchů, řídících lidskou lásku:

     Bájný Amor se svým šípem:

Amor 1

     Amor v nebi:

Amor 2

     Bájný jednorožec:

Jednorožec

     V životě lidí se muži i ženy setkávají, aby prožili energii vzájemné lásky. Pak se ale musejí rozejít a zemřít, aby jejich štěstí bylo vyváženo neštěstím. Protože vše, tedy i lidská láska, je podřízeno Univerzálnímu Zákonu Veškerého Dění. A protože musí být poměr mezi protiklady, tedy i mezi láskou a nenávistí, vyrovnaný, proto lidé prožívají lásku a skutečné štěstí jen část života. Jak pravil Chálíl Džibrán (“Zahrada prorokova”): „Láska vás nejen korunuje, ale také přibíjí na kříž.“
     Každá duše má Osudově přidělený jiný styl prožívání jejích hmotných životů oproti duším ostatním, tedy tím pádem i jiný styl prožívání lásky. Když se skončí vývoj civilizace, každá duše si vymění svůj styl prožívání hmotných životů, v daném případě svůj styl prožívání lásky, s duší jinou. Tak si duše po věky věků předávají jednotlivé “role”, tedy i lásky, které mají ve svých hmotných životech sehrát - prožít. V některých životech má duše méně lásky, v jiných více.
     Pro mnohé lidi zůstává dosud nezodpovězenou otázkou, jak je možné, aby duchové Osudu ovládali lidské jednání a lidskou lásku tak dokonale, aby se naplnily a skutečně staly všechny lásky, které jsou předurčené a které se mají stát.
     Jak všichni víme, orgán, ve kterém se odehrávají myšlenkové pochody člověka, je mozek. Mozkové kůra i mozková tkáň jsou velmi citlivé a reagují na všechny vnitřní podněty lidského těla, avšak reagují také na podněty vnější.
     Tou částí lidského mozku, ve které probíhá myšlení, je prý velký mozek. Pod jeho zadní částí se nachází mozeček, který údajně zprostředkovává spolupráci tří hlavních částí mozku (předního, zadního a středního).
     Jemnost struktury mozku i citlivost hlavních řídících žláz lidského těla, zejména hypothalamu, hypofýzy a nadledvin, poskytují duchům mnoho pohodlných a účinných prostředků, jak zasahovat do myšlenkových i emocionálních pochodů uvnitř člověka i do dějů, které se v jeho těle odehrávají. Také činnost prodloužené míchy, sídla motorického centra (životní funkce - činnost srdce, dýchání apod.) se dá zásahem duchů spolehlivě ovlivňovat jak v pozitivním, tak v negativním slova smyslu.
     Má-li se nějaký muž zamilovat do nějaké ženy (a i ona do něj), duchové (Osudové síly) to zařídí například následujícím způsobem:
     Té ženě i tomu muži vnuknou myšlenku, aby se v určitou dobu vydali do města a ve stejný okamžik procházeli tou ulicí, ve které se mají setkat. Duchové to provedou tak, že se částečně zhmotní a zapůsobí na myšlenkové centrum v mozku jich obou a vtlačí jim (vnuknou) myšlenku, že mají jít v určenou dobu do města a procházet tou ulicí. Oba dva si myslí, že se k tomu, aby tou ulicí šli, rozhodli dobrovolně, tedy svojí tzv. “svobodnou vůlí”. A přitom nemají ani tušení o tom, že to za ně rozhodl Osud. A už vůbec nevědí, že jim ten nápad do mozku vsunuli “Osudoví duchové”.
     Když se v určené ulici setkají, duchové zapůsobí na motorické centrum ženy nebo na pohyb prstů její ruky a jí upadne právě ve chvíli, kdy jí ten muž míjí, kabelka na zem. Tomu muži duchové zároveň vnuknou myšlenku, aby té ženě tu kabelku zvedl a podal, a pak oba přimějí vyměnit si spolu pár vět a zároveň na oba působí tak, aby si byli sympatičtí a přitahovali se (jejich vzájemná přitažlivost bývá v takových případech do jisté míry i přirozená, duchové jí v ten okamžik jen trochu zvýrazní). Pak ten muž pozve tu ženu třeba na večeři a láska začala.