Homepage

    Láska a její podoby

     Láska má bezpočet podob a bezpočet tváří.
     Čím vyšší a vyvinutější tvor, tím vyšší je jeho individualita a tím intenzivněji prožívá svojí lásku ke svému druhovi nebo svým mláďatům. Vyspělejší savci, kupříkladu tygr, který miluje především svá mláďata a svého druha, k nim prožívá intenzivnější lásku, než například jedna včela ke druhé nebo než jak jí mezi sebou prožívají mravenci.
     A protože nejvyspělejším tvorem na této planetě je člověk, prožívá svojí lásku zpravidla intenzivněji a vědoměji, než ostatní živí tvorové. Navzdory tomu, zvířata dávají na rozdíl od člověka do své lásky celou svojí bytost, nekalkulují přitom pomocí rozumu, je-li pro ně jejich láska přínosem či zda se jim milovat jiné zvíře či člověka vyplatí. Lidé sice milují na jedné straně intenzivněji, než zvířata, na druhé straně méně intenzivně právě díky tomu, že svojí lásku ovlivňují hlasem svého rozumu.
     Lásku dělíme nejen podle toho, kdo ji prožívá a jak intenzivně, ale v neposlední řadě též podle toho, kdo nebo co je onou láskou milováno.

     Druhy lásky:

     1. láska univerzální

     1a) univerzální láska prožívaná nejčistšími duchovními bytostmi

     Tato láska je nejmocnější, nejsilnější a nejvyšší formou lásky ve všech existujících vesmírech, a je prožívána Duchem Lásky a nejčistšími duchovními bytostmi. Je největším pojítkem duchovního světa, je čistá jako Bůh. On je z ní stvořený. Věčně, po věky věků, vládne láska tam, kde není čas a kde není bolest ani zármutek lidského žití.
     Tato láska vládne v dokonalých, pozitivních duchovních světech. Ve světě hmotném se již nemůže v plné míře projevit, patří pouze nejčistším a nejvyšším duchovním sférám a Duchu Lásky.

     1b) univerzální láska prožívaná hmotnými bytostmi

     Univerzální láska, tzv. “láska k všehomíru”, tedy k celému Stvoření, ke všem živým tvorům, rostlinám i lidem, má blízko k univerzální lásce duchovního světa. Je však prožívána hrubší vibrací a na nižší úrovni, než když ji prožívají andělé nebo Bůh.
     Člověk, který touto láskou miluje, ten miluje vše živé a rovněž je v jistém smyslu vším živým milován, neboť kdo dává lásku všemu živému, toho vše živé svým způsobem také miluje.


     (Lidské tělo není schopno milovat vše - ani lidský mozek ani lidská duše na to nemají potřebnou kapacitu. To znamená, že v případě člověkem prožívané univerzální lásky stále hovoříme o lásce, která v pravém slova smyslu tak úplně univerzální není, avšak má k oné univerzální lásce blíže než ostatní lidské lásky, respektive je od ní méně vzdálena než ony.)

     Tato láska se vyskytuje nejen u lidí, ale dokonce i u zvířat. U zvířete je prožívána nevědomky a přirozeně, u člověka vědomě a zpravidla intenzivněji.
     Zvířata, ač prožívají univerzální lásku jinak, než lidé, přesto v něčem podobně. Zvíře, které se cítí dobře, je zdravé, nasycené a v bezpečí, vlídně a s kladnými pocity shlíží na okolní krajinu a tvory v ní žijící a vlastně je svým způsobem i miluje.
     Prožíváním univerzální lásky se duše zdokonaluje a postupuje výše ve svém vývoji.

     2. láska k Bohu

     O lásce k Duchovi Lásky hovoří a k ní své věřící vybízejí všechna náboženství. Je to láska k Duchu Svatému, nejvyššímu představiteli lásky v našem vesmíru.
     Prožitím lásky k Bohu se mimo jiné zabývá například také vyšší jóga, jejímž cílem je dosáhnout stavu, ve kterém člověk myslí na Boha a miluje ho neustále, v každém okamžiku svého života.
     I láska k Bohu je různé intenzity, počínaje tím, že někdo občas pomyslí na Boha a řekne si, že Bůh je dobrý a že má Boha rád, a konče člověkem, který Boha miluje takříkajíc celou svojí duší, celou svojí myslí a celým svým srdcem.
     Láska k Bohu patří spolu s univerzální láskou k jejím nejvyšším projevům. Nutno ještě dodat, že jiná je láska k Bohu jako k Duchovi Lásky (ta je velmi pozitivní, avšak ne tak mnoho moudrá) a jiná k Bohu jako Stvořiteli (ta je méně intenzivní, avšak velmi moudrá).

     3. láska k lidem

     V případě lásky prožívané k lidem je důležité to, do jaké míry je tato láska sobecká či nesobecká. Ježíš Kristus říkával (evangelium sv. Marka, kapitola 12, verš 30): “Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly." A dále Ježíš dodával: “Miluj svého bližního jako sám sebe."
     Nejprve si ale ujasněme pojem “bližní”. Náš bližní je ten, který je nám svojí podstatou blízko a má společný původ, jako my. A protože původ nás všech leží v Centrální Duši Kosmické, je naším bližním nejenom každý člověk, ale také každý živý tvor i každá živá rostlina. A když bychom zašli ještě dál, tak vlastně i každá součást tzv. “neživé” přírody. Nicméně našimi hlavními bližními jsou lidé, protože pocházejí z lidské části Centrální Kosmické Duše, stejně jako my.

     Láska k bližním, v daném případě k lidem, má tyto dvě hlavní formy:

     1) Láska nesobecká (neegoistická):

     Tato forma lásky je již skutečnou pravou láskou, tedy láskou nezištnou. Láskou, které postačuje jen láska, kterou má. Nic více kromě ní nežádá a nechce nic víc, než aby mohla stále milovat a to dokonce i bez potřeby být milována.
     Kdo miluje všechny své bližní v hlubším slova smyslu, aniž by od nich opětování své lásky očekával a vyžadoval, miluje je vpravdě Božsky. Dává, aniž by bral a miluje, i když sám milován není.

     2) Láska sobecká (egoistická):

     V daném případě milujeme tím způsobem, že děláme jakýsi výměnný obchod s láskou. Milujeme jen toho, kdo miluje nás. A pomáháme jen tomu, kdo nám to vrátí a je ochoten nám také pomoci.
     Mezi tyto lásky patří většinou i láska milenecká (budu tě milovat jen tehdy, když ty mě budeš také milovat a dám ti rozkoš jen tehdy, když mě ji dáš také) a dále láska mezi přáteli (pomohu ti, ale jen když i ty pomůžeš mě). Touto sobeckou láskou je tedy láska ke všem bližním, která má sobecký (zištný) charakter (mám vás, lidé, rád, ale jen když toho ode mě moc nechcete a máte mě také rádi).

     Dále bychom mohli vyjmenovat pět hlavních druhů této lásky k lidem:

     1) láska ke všem lidem

     Jsou lidé, kteří mají rádi lidi. A to je láska k lidem. Takoví lidé vlastně milují lidskou část Centrální Duše Kosmické a tím někdy zároveň i sami sebe (to v případě, když mají lidé jako celek učinit dotyčnou duši šťastnou = pokud má přidělený dobrý život, ve kterém jí ostatní lidé nemají ubližovat a má s nimi mít převážně jen dobré vztahy, díky čemuž z nich má podvědomě dobrý pocit a proto je má vlastně svým způsobem i ráda).

     2) láska k rodičům

     Láska k rodičům je vlastní mláďatům zvířat i dětem. Rodiče představují spojení mezi duchovním a hmotným světem. Duše přichází z duchovního světa a rodiče jsou ti, skrze které získá tělo, ve kterém bude moci žít.
     Na lásku k rodičům má důležitý vliv sebeláska dítěte. Když jeho duše podvědomě ví, že jí rodiče mají v jejím životě (výrazně) pomoci, zpravidla je má ráda a to zejména v případě, je-li s nimi energeticky kompatibilní. Ale tím vlastně miluje své vlastní životní štěstí - sebe.

     3) láska k dětem

     Tato láska se týká především lásky k dětem jako ke svým potomkům (počínaje tím, kdy tělo budoucí matky do jisté míry obývají dvě duše). Je to láska, kdy ze sebe jedna bytost (matka) vydává mnoho z toho, co má, aby umožnila dostat se na svět jiné blízké příbuzné duši (svému dítěti).
     Obecně vzato, láska ke všem dětem je především láskou k té části lidských duší, kterou lidé prožívají ve svém dětství a rovněž tak láskou k duchovnímu světu, jehož energii v sobě děti ukrývají ve větší míře, než dospělí lidé, ze kterých již relativně vyprchala.

     4) láska milenecká

     Při lásce mezi dvěma milenci se vytváří velmi silná energie, neboť se v tomto případě spojují dva protiklady v jeden bezpohlavní princip. Milenci spolu touží splynout a naleznou utišení jen v pohlavním spojení. Milenecká láska je snaha o vstoupení do původního dokonalého stavu, kdy byly obě duše (mužská a ženská) spojeny v duši jednu, bezpohlavní a dokonalou. U nižších druhů duševní příbuznosti se jedná o udržení příbuznosti mezi dušemi, které jsou sice také pohlavně příbuzné, ale pocházejí z jiných bezpohlavních duší. Jde tedy o udržení příbuznosti různých bezpohlavních duší. Nejvyšší intenzity nabývá milenecká láska v případě, že je prožívána dvěma sesterskými dušemi.

     5) láska přátelská

     Tato láska je nižší intenzity než láska milenecká, ale někdy mívá delší trvání.
     Přátelé si mohou být více duševně podobní než milenci a proto mezi nimi není sexuální přitažlivost. Mají pro sebe především vzájemné porozumění a pomáhají si.
     Blízkost přítele přináší kladné pocity, avšak nikoli sexuálního charakteru. Jedná se o radost ze setkání s blízkou osobou, o vzájemnou pozitivní transformaci energie lásky, která se přímo netýká přední spodní části lidské duše, jak tomu bývá mezi heterosexuálními milenci, ale převážně střední a vyšší části, která si vyměňuje pozitivní energii prostřednictvím vzájemných zážitků a pocitů.

     4. láska k požitkům a rozkoším

     Ve skutečnosti je do značné míry láskou k sobě. Dotyčný člověk miluje sám sebe šťastného a chce si dopřát požitky a rozkoše. Tato láska má mnoho podob. Lidé, kteří ji prožívají, usilují o navození situace nebo stavu, který jim přináší kladné emoce a který milují.
     Jedním z nejčastějších projevů této lásky je láska k požitkům vznikajícím z konzumování jídla. Mnoho lidí se neúměrně přejídá, konzumují pokrmy, které mají výraznou chuť a jsou dráždivé. Zvýšeným požíváním chutné potravy si někteří lidé vynahrazují nedostatek kladných emocí lásky, která jim v životě chybí.
     Další formou této lásky bývá láska k moci. Lidé, které si tato láska podmanila, mají pocity rozkoše, když mají moc, například když zastávají vysoké postavení jako soudci nebo politici. Rádi se chlubí svým vysokým postavením a kladné emoce jim přináší pocit, že o ostatních lidech rozhodují a ti k nim zpravidla vzhlížejí s úctou a respektem. Kdo jednou propadne lásce k moci, zpravidla chce stále větší a větší moc, což se projevuje negativním zatížením jeho duše špatnou Karmou a pokažením charakteru dotyčné osoby.
     Co je lidstvo lidstvem, vyskytuje se u mnoha lidí láska k penězům a materiálnímu bohatství. Lidé, milující peníze a majetek, prožívají kladné a příjemné pocity, když mají více peněz a materiálního bohatství, než většina ostatních lidí. I přílišná honba za penězi bývá realizována na úkor charakteru a také vede k zatížení duše špatnou Karmou.
     Jak u lásky k moci tak u lásky k bohatství jde o žití na úkor druhých, někdy i o absorbování energie jejich závisti, nenávisti, či naopak obdivu a úcty ve svůj prospěch.
     Dalším projevem lásky k požitkům a rozkoším bývá láska k příjemné a milované činnosti, ať již se jedná o sport, o turistiku, o sběratelskou vášeň a tak dále. Tato láska má mnoho projevů a patří do ní jakákoliv činnost, která přináší člověku jí provozujícímu kladné a příjemné pocity (sebe)lásky.
     Existují lidé, kteří milují situace, ve kterých mohou pomoci ostatním lidem či živým tvorům (láska ke konání dobra). Vědomí, že udělali někomu radost a vykonali dobrý skutek, jim přináší kladné emoce lásky, ovšem jen pokud to nedělají proto, aby si toho ostatní lidé všimli a říkali o nich, jací jsou hodní. V takovém případě absorbují energii z těchto lidí, což jim přináší pozitivní pocity.
     Stejně tak ale mohou být kladné emoce lásky vyvolány u některých lidí tím, že jinému člověku nebo zvířeti ublíží (láska k násilí). Například boxer, který svému soupeři přerazí nos a vyhraje zápas, má kladné emoce z pocitu vítězství a ze své dravé a hrubé síly. Na druhé straně třeba ví, že tím stoupla jeho cena v očích milovaného děvčete a tak jeho vítězství spojuje agresivitu k soupeři s láskou k tomu děvčeti. Jak je všeobecně známo, násilí může vyvolávat velmi intenzivní emoce rozkoše a to z mnoha důvodů. Například řada lidí dosáhne výrazných, pro ně pozitivních emocí, při pohledu na mučení někoho druhého. A jedním z důvodů jejich pozitivních emocí je podvědomá znalost skutečnosti, že mučený člověk trpí místo nich. Mnoho lidských duší bylo v minulosti mučeno a nyní již nejsou, a pohled na mučení někoho jiného v nich vyvolá rozkoš mimo mnohé jiné i proto, že když mu přihlížejí, tak vyhráli nad svou dávnou bolestnou minulostí – už je jim dobře a druhý je teď mučen místo nich. Kdesi hluboko v našem podvědomí víme, že trpět se musí a že když výrazně trpí někdo jiný, my budeme moci trpět méně.

     5. láska ke zvířatům

     Tato láska bývá většinou nižší intenzity než láska k lidem a v podstatě se jedná o lásku ke zvířecí části Centrální Kosmické Duše. Při této lásce nedochází k sexuálnímu styku a chybí jí sexuální přitažlivost (nebereme-li v úvahu zoofilii, která je velmi vzácná). Jedná se spíše o lásku přátelskou, prožívanou se zvířetem.

     6. láska k sobě

     Je přirozené, že se má každý člověk určitým způsobem rád, ať již více, nebo méně. Láska k sobě je nutnou výbavou duše, kterou si s sebou přináší do života. Ve své podstatě se jedná o snahu cítit se dobře = být tady na Zemi tak trochu jako v nebi a neprožívat negativní energii.
     Avšak u koho láska k sobě překročí rozumné hranice a při které člověk jí prožívající hledí již jen na sebe a na zajištění svého pohodlí (a zároveň jsou mu ostatní lidé lhostejní), u toho se tato láska přeměňuje v těžký egoismus. Naopak u člověka, který se miluje příliš málo a sám sebe nemá rád, vede tento stav ke zdravotním poruchám nebo si člověk nedostatečnou péčí o sebe přivodí různé problémy.
     Člověk se má milovat, má se mít rád, ale jen do určité míry. Zdravým, harmonickým způsobem. Neměl by zapomínat na lásku k ostatním lidem a ostatním živým tvorům.

     7. láska k životu

     Tato láska je vlastní všem živým tvorům a je hluboce zakódována v každém z nás. Přestává působit jen v případě, kdy je utrpení člověka tak velké, že ho už život omrzel a nechce dále žít.
     Každá duše má ve svém hmotném životě nějaký úkol, který musí splnit (k jeho splnění je vedena Osudovými silami). K tomu, aby tento úkol splnila, musí být živá a proto je do jejího podvědomí vložena láska k životu.
     Tato láska k životu je ve skutečnosti láskou k pozitivitám lidského žití, tedy láskou k láskám, které člověk za svého života může prožít. Do značné míry se projevuje pudem sebezáchovy, kdy se člověk automaticky snaží uniknout nebezpečí, které by ohrozilo jeho život a v případě ohrožení svého života jedná pudově.
     Ovšem pud sebezáchovy a láska k životu mohou také vycházet z podstaty, že dotyčný člověk miluje svůj život prostě jen proto, že je přesvědčen, že jeho smrtí vše končí a že již nikdy nebude moci znovu žít (ateisté).

     8. láska ke smrti

     Zní to paradoxně, ale někteří lidé milují smrt. V zásadě se jedná o lidi, kteří jsou hodně nemocní a velmi trpí, a proto se dívají na smrt jako na vysvobození z útrap života.
     Mnoho duší, kterým se špatně žije a které vědí, že se po smrti a po životě plném utrpení znovu narodí a bude se jim žít lépe, milují smrt. Jedině smrt je totiž vysvobodí z jejich životního trápení a proto takoví lidé tuto svojí osvoboditelku velmi milují. Ve skutečnosti však milují své vlastní budoucí posmrtné štěstí, tedy lásku v duchovním světě a pak v dalších životech jejich duší.