Homepage

    Moudrost boje

    Je zbytečné snažit se být nejlepším bojovníkem, který všechny ostatní přemůže a tím si zajistí, že nebude nikdy poražen. Kdo umí slušné základy jakéhokoli bojového umění, s trochou přízně Osudu projde svým životem a bude mu to stačit. Kdo je sebesilnější, stejně se mu stane, že ho někdo zmlátí, je-li to Osudem dáno.

    Nepřítel vás nepřímo nutí učit se bojovat, překonávat překážky a motivuje vás k výkonu. Bez nepřátel by nebyli žádní opravdoví bojovníci. A proto buďte svým nepřátelům vděční, neboť bez nich byste nebyli tím, kým se snažíte být - bojovníkem.

    Styl Yang zvýrazňuje mužskou energii, vyzdvihuje rozdíl mezi mužem a ženou, a pomáhá jejich lásce.

    Souboj s duchovním kontaktem má dvě hlavní formy:
     1) Cvičenec část své energie používá na to, aby si představil svého soupeře, a tím používá svojí energii proti sobě. Cvičenec není svým soupeřem, kterého si představuje, překvapen, neboť ví, co jeho soupeř udělá, neboť si to sám ve své mysli dopředu naplánoval.
     Tato forma duchovního kontaktu rozvíjí schopnosti adepta bojových umění jen ve velmi malé míře. Adept není ničím překvapen a na nic neočekávaného nemusí reagovat, protože se učí reagovat jen na vlastní představu či energii.
     2) Cvičenec bije do částečně zhmotnělých duchů a svojí energii používá k boji proti nim a ke své obraně. Cvičenec neví, kdy a jak duchové zaútočí, a proto musí bleskurychle reagovat na jejich nepředvídané akce. Je tomu podobně jako při boji s živým soupeřem, a tím se adept rychle a aktivně zlepšuje.

    Nácvik na bouchací pytel provádějte nejen ve dne, ale i v noci. To samé platí i o sparingu, který by měl být také praktikován v různých nočních hodinách. Vždyť k přepadením dochází nejčastěji právě v noci.

    Trénink stranou od lidí, uprostřed přírody, je sice přínosný, ale postrádá rušivé vlivy přelidněného města a též blízkost jiných lidí, před kterými by adept eventuálně mohl mít trému. Proto po dosažení vysoké úrovně boje v přírodních podmínkách je také zapotřebí podstupovat souboje ve městech a před zraky jiných lidí. Tím se odstraní eventuální psychické zábrany adepta, zejména tréma z přihlížejících lidí.

     Na soutěži se na vás dívá řada jiných lidí a vy musíte bojovat nejen s vaším soupeřem, ale také s eventuální trémou z přihlížejícího a často i skandujícího davu:

          

    Kdysi jsem viděl dům, kterému se říkalo “Dům u sedmi koček”, a ty kočky tam skutečně žily. A také se tam cvičila bojová umění.
     Jeden z těch, kdo tam léta cvičil, přijal nového studenta, a začal ho vyučovat prazvláštním způsobem:
     Vyšel s ním do lesa a vzal s sebou jeden pár boxerských rukavic. Když se svým žákem došel na poněkud volnější místo mezi stromy, nařídil mu, aby si ty boxerské rukavice oblékl a aby do něj vší silou mlátil - bez jakékoli techniky, prostě tak, jak mu ruce narostly. Žák se divil a měl zábrany, ale učitel důrazně trval na svém, přičemž žákovi přislíbil, že se nebude bránit.
     Žák uposlechl a nejprve lehce, a teprve až po opakovaném napomenutí nakonec vší silou, útočil na svého učitele, který téměř všem ranám mrštně uhnul, ale přesto se několikrát schválně nechal svým žákem udeřit.
     Když se žák mlácením svého učitele unavil, dostal pokyn, aby přestal a odpočinul si. Pak učitel žáka odvedl k onomu domu plnému koček a nechal ho, aby se opláchl vodou (bylo ten den opravdu velké horko).
     Pak svému žákovi objasnil, proč tímto zvláštním způsobem začal jeho výcvik. Vysvětloval, že chce-li být člověk úspěšný v opravdovém boji, musí nejprve ztratit zábrany - musí se naučit kohokoli bez zábran vší silou udeřit. Zdůraznil, že až když nemá bojovník psychické zábrany, teprve pak může plně využít svých fyzických schopností.
     Až v dalších lekcích se žák začal učit filozofii boje a techniku, a mnoho se v tom zvláštním domě naučil. Ale na onu zajímavou první lekci od svého učitele nikdy nezapomněl.

    Nikdy nelitujte porážky! Každá porážka je totiž těžce nabitou zkušeností, díky níž se adept vždy naučí něco nového. Adept se například nechá někým překvapit a dostane od něj neočekávaně drtivou ránu. Tím se naučí příště se nenechat tak snadno překvapit a dát si větší pozor.

    Slunce má převahu Yang a Měsíc má převahu Yin. Proto nácvik technik v noci za svitu Měsíce posiluje Yin a trénink ve dne posiluje Yang.

    Když někoho slabého bijí jiní lidé, tak tím, že si je najde jeho silnější kamarád a zmlátí je, aby již dali tomu slabšímu pokoj, situaci nevyřeší nadlouho. Říká se: „Když dáš člověku rybu, má potravu na den. Když ho naučíš lovit ryby, má potravu na celý život.“ A podobně je tomu i s uměním boje. Když je někdo slabý, nejvíce mu pomůžete tím, že ho naučíte bojovat. Pak se již bude moci bránit sám.

    Jsou vzácné typy duší (není jich mnoho), které se ve svých hmotných životech rodí nejen jako úspěšní adepti bojových umění, ale navíc i jako dobří i zdraví lidé (vážnější nemoci či úrazy se jim vyhýbají). Mají dobrou výkonnost, dobrý charakter, vyšší inteligenci a ochotu pomáhat jiným lidem. Po prožití plnohodnotného života odchází z tohoto světa rychlou a důstojnou smrtí. Vyplatí se jim žít: žijí dobře, silně, spravedlivě, zdravě i šťastně. A když se budete snažit, možná přijdete na to, jak se stát jedním z nich.

    Pro zvýšení efektivity i úrovně boje byste měli praktikovat sparing jako:

     - souboj jen s nohama

     - souboj jen s rukama

     - souboj s rukama i nohama

     Dále byste měli střídat soupeře a bojovat s:

     a) boxerem
     b) kickboxerem
     c) karatistou
     d) zápasníkem
     e) judistou
     f) s tím, kdo cvičí jiný styl zvířecího boje, než jaký případně cvičíte vy, atd.

    V budoucnu se bude k tréninku bojových umění používat i robotů a hologramů. Ale není nad živého soupeře, neboť při vzájemném souboji spolu komunikují duše bojujících a vyměňují si určité druhy energie.

    Jednou z nejvyšších dovedností v bojových uměních byla schopnost bojovat bez fyzického těla.
     Někteří mistři seděli v meditační poloze a místo fyzického tréninku na boj jen mysleli a představovali si, jak jejich tělo provádí bojové techniky. Tito mistři také dokázali opustit své tělo a částečně se zhmotnit mimo něj, a bojovat pouze svým duchem (= spojením zejména energie své duše a životní energie těla). Mohli někoho udeřit svým duchovním tělem a přitom jejich fyzické tělo se ani nehnulo z místa. Neopustili místnost, ve které byli, navzdory tomu však bojovali někde úplně jinde, třeba i kilometry daleko.
     Když se dva takoví mistři sešli mimo svá těla a trénovali spolu “jen” svými duchy, nebo dokonce i přímo s duchy boje, praktikovali tak vlastně “mystické kumite”.
     Avšak pamatujte, že umělé napodobování mystického kumite pomocí “virtuální reality” je něco úplně jiného a je krajně nevhodné.

    Nejsou žádní tvrdí chlapi. To se jen tak říká. Kdybyste “tvrdým chlapům” poničili jejich tělo a způsobili jim maximální možnou bolest, všichni by se okamžitě zhroutili. “Tvrdý chlap” může být jen ten, kdo má dostatečně dobré tělo (= ne to nejvíce bolící) a přízeň Osudu v tomto směru, tedy jest dáno, že ho nikdo a nic nezlomí.

    Pravým bojovníkem-světcem se může stát zejména ten, kdo v sobě nejprve prožil slabost a pokoření, a teprve po té získal sílu. O to lépe s ní pak bude umět zacházet.

    Nápřah k úderu a zaujmutí postoje mohou někdy být ve skutečném boji jen ztrátou času. Jsou však pro vás důležitou akcí v případě, když cvičíte bojovou sestavu, jejíž techniky hluboce prožíváte.

    Je vhodné, aby při nácviku souboje jeden soupeř útočil na druhého i po té, co jej třeba srazí k zemi. Adept si musí zvyknout umět se bránit, i když je na zemi. Je totiž obvyklé, že když vás někdo srazí na zem při skutečném boji, ještě na vás šlápne nebo do vás kopne. Je třeba naučit se uhnout, krýt se a zespoda kopat do útočníka, nebo rychle vstát a pokračovat v boji ve stoje.

    U lidí, kteří místo mnohaletého chození do tělocvičen prožívali “jen” skutečné konfliktní situace, například ve válce, se časem rozvinul tzv. “zabijácký instinkt”.
     Když techniky cvičíte jen na teoretické úrovni, pak se ve vás tento instinkt nikdy nemůže plně rozvinout. Ale kdybyste neznali ani jednu techniku a museli stále bojovat o holý život, učit se automaticky využívat momentu překvapení, muset neočekávaně bleskurychle reagovat a překonávat strach, pak byste se dostali na vyšší bojovou úroveň, než kdybyste bojová umění cvičili celý život pouze v tělocvičně. Tělocvična a život jsou totiž dvě odlišné věci. Ideální je, když má člověk solidní teoretický výcvik a k tomu ještě zkušenosti z opravdových bojů. Pak se může stát skutečným zabijákem.

    Mozek jako mocná zbraň:

     Normální lidé jsou naprosto bezbranní tvorové. Máločeho si všimnou, leckdo je snadno obelstí nebo nečekaně překvapí. Proto se adept musí umět nejenom dobře prát, ale hlavně mu to musí myslet.
     Musí být všímavý a podezíravý a umět si dát věci do souvislosti. Fyzický výcvik může být k ničemu, není-li taktika, podezřívavost a strategie. Je třeba si všechno stále hlídat a být připraven na to, že auto které jede za vámi do vás náhle úmyslně narazí, že ten, kdo vás míjí při chůzi po ulici, vás nečekaně bodne nožem, že ten, kdo se s vámi již nějakou tu chvíli klidně baví, vás z ničeho nic udeří a podobně. Klíč k možnosti použití umění boje včas, a ne když už je pozdě, je tento: za všech okolností si udržovat výhodnou pozici a odstup od každého potenciálního útočníka a stále být připraven na to, že kdokoli může zaútočit.
     Jak nám říká předchozí poučka, myšlení je velmi důležité - bez ohledu na to, jak dobří jste v nějakém bojovém umění, protože prohrajete, pokud nepoužíváte váš mozek.
     Na každý pád existují triky, které zničí téměř každého bojovníka, a některé teď vyjmenuji:

     - někdo vás osloví, vy se k němu otočíte zády, a v tom momentě vás někdo jiný zezadu udeří (tzv. “útok na slepo”)

     - někdo bude dělat uprostřed noci v blízkosti vašeho domu hluk, předpokládajíce že otevřete dveře a vyjdete se ven podívat, co se tam děje, a pak vás zasáhne elektrickou pistolí a potom eventuálně přerazí vaše končetiny tyčí, pokud si ho na to někdo najal (pokud by na vaše dveře uprostřed noci zaklepalo pár ozbrojených chlápků, pravděpodobně byste jim asi neotevřeli - podívali byste se kukátkem nebo z okna a kdybyste je viděli, nevyšli byste z vašeho domu, takže malý a bezpečně vypadající hluk v blízkosti je pro tyto zlé chlápky lepší taktikou, jak vás přimět vyjít ven)

     - někdo, kdo ví, že se umíte prát a že si věříte, pošle někoho slabého, aby vás urazil nebo prostě nějak vyprovokoval ke konfliktu a řekl, že si to spolu vyřídíte někde za rohem, a vy tam za ním přijdete, ale místo něj tam na vás čeká střet s profesionálem nebo přímo ozbrojeným komandem (a popřípadě ještě dodávka, do které vás lze pohodlně uložit a kamkoli daleko odvézt)

     - nějaká hezká žena váš přiměje k tomu, abyste s ní někam šli, a tam na vás čeká někdo, kdo vás přepadne. Takovouto ženou může být jak hezká stopařka (zastavíte u ní a z druhé strany přiskočí k autu někdo mnohem méně hezký než ona), tak sexuální svůdnice (zdá se být po vůli a někam vás vláká), falešná trpitelka (nejde jí televize a vy se zdáte být ochotný zjistit proč a vejdete do jejího bytu) a tak dále

    Přestože zdůrazňuji nutnost praktické zkušenosti ze skutečného boje, neznamená to, že si adept bojových umění musí najít záminku k tomu, aby zmlátil někoho nemocného a slabšího - snadnou kořist. Má vyčkat na vhodnou příležitost (setkání s relativně zlým člověkem), nebo se má pohybovat v takovém prostředí, kde dojde ke konfliktu s někým, kdo není ani moc silný, ani moc dobrý.

    Ve chvílích strachu a ohrožení se organizmus chová jinak, než když podává výkony v tělocvičně v kruhu známých či dokonce i přátel. Posunuté nervosvalové impulsy a křečovitění či ztuhlost končetin často provázejí situace skutečného ohrožení. Adept musí tento fyzický handicap překonat, tedy překonat svůj vlastní strach.

    Je častým jevem, že někteří mnohdy i vysloveně silní a zdatní lidé mívají někoho, na koho si prostě netroufnou - koho se bojí. A to někdy dokonce i v tom případě, když jsou fyzicky ještě silnější, než ten člověk, který však nad nimi může mít jen mentální převahu.
     Nejčastěji se v někom tato “strachová fixace” na druhého člověka vyvine v té době, kdy byl dotyčný buď slabý nebo měl prostě smůlu, v nějakém konfliktu s tím člověkem prohrál a od té doby se ho bojí.
     Pokud se chcete zbavit takového strachu, je vhodné se s vámi obávaným člověkem na čas přestat stýkat, a mezitím na sobě pracovat a rozvíjet se, bojovat a sílit, a znovu se s ním setkat až mnohem později a porazit ho. Vzhledem k negativní a omezující strachové fixaci na toho člověka je vhodné svůj první vítězný boj s ním absolvovat před někým, kdo dodá sebedůvěru - trenér, silnější kamarád a podobně.

    Povídání o strachu:

     Obecně vzato, nadměrný strach paralyzuje a znemožňuje akci. Na druhé straně, určité formy strachu vedou ke zvýšení výkonu, ale zároveň též zpravidla i k chaotickému a panickému chování. A úplně naopak, naprostá absence strachu vede k podcenění protivníka, k sebepřeceňování a k podstupování nadměrného rizika.
     Cílem bojovníka je tedy zbavit se jakéhokoli nadměrného strachu a minimalizovat ho na nutné, rozumné a zdravé minimum, avšak zároveň se svého strachu ani zcela nevzdát. Když tedy označíme za nežádoucí jak nadměrný strach, tak jeho naprostou absenci, vyjde nám zhruba následující: „Správný bojovník nemá mít z nepřátel vyslovený strach, má k nim cítit pouze respekt (což je v daném případě kombinace minimálního strachu s vědomím, jaké bojové schopnosti má nebo může mít ten druhý).“
     A nyní pár slov o těch, kteří se ničeho nebojí:
     Někteří lidé tvrdí, že se nikoho či ničeho nebojí – to jsou ti nejsebevědomější ze sebevědomých, tedy alespoň pokud o své nebojácnosti nelžou.
     Skutečnost je ovšem taková, že kdo se takříkajíc ničeho nebojí, ten ve skutečnosti nic neví, a je též zpravidla i velmi naivní. Jsou místa, bolesti, okolnosti a tvorové, včetně jiných, silnějších a nebezpečnějších lidí, kterých se člověk nemůže nebát. A pokud se jich vůbec nebojí, pak jen proto, že je nezná, že o nich neví, že si je neumí představit a že na ně nikdy nenarazil. Takže ve skutečnosti se nebojí převážně jen proto, že vůbec nezná to, čeho se nebojí. Kdyby to totiž poznal, tak by se bát začal. Z výše uvedeného tedy vyplývá následující poučení: „Kdo se ničeho nebojí, ten nic neví.“

    Seznámím vás s metodou, jak procvičit každou končetinu zvlášť. Tuto metodu mohou využít jak sparing partneři, kteří jsou zhruba stejně silní (oba spolu bojují jen jednou končetinou – ruka proti ruce, noha proti noze), tak partneři, z nichž jeden je výrazněji silnější, než ten druhý (silnější používá k boji jen jednu končetinu, kdežto slabší končetiny všechny).
     Tento nácvik může být v praxi užitečný proto, že se bojovník může v životě dostat do situace, kdy je třeba ve stísněném prostoru nebo prostě v takových okolnostech, ve kterých nemůže použít všechny své končetiny najednou, ale naopak jen dvě či dokonce jen jednu z nich (u stolu v hospodě, v autě s nepřáteli a podobně).

    Kvůli opičímu prvku v nás lidech a starým genetickým vlohám pro šplhání a udržení vlastní váhy na větvích stromu a podobně, by od mládí měla být prováděna - a při tréninku bojových umění obzvláště - převážně jen cvičení s vlastní vahou (a to na úkor ne zcela nutného posilování s různými závažími): lezení po čtyřech (nikoli se skrčenýma, ale s téměř narovnanýma nohama - hlava je níže než zadek), lehsedy, dřepy bez výskoku i s výskokem (koleny se dotknout prsou), kliky, shyby, ručkování, šplhání po provaze (s přírazem i bez něj) a podobně. Nadměrné posilování s činkami není zcela přirozené a navíc, může být i nebezpečné - hrozí natrhnutí svalů či úraz páteře a podobně.
     Pokud jde o fyzickou, respektive svalovou sílu, dostatečnou k provedení silného a razantního úderu, pak podle mého názoru je schopen opravdu silného úderu (po předcházejícím bojovém výcviku nebo vícero rvačkách) každý člověk, který v benchpressu zvedne alespoň 60 kg. Zdá se vám to málo? To nevadí! Pamatuji lidi – dobré bojovníky, kteří neměli moc velkou sílu, avšak přesto velmi rychlý i velmi tvrdý úder (nejslabší z nich zvedl v benchpressu pouze 50-55 kg).

    Je mnoho krásně znějících myšlenek o správném jednání bojovníka jako je ochrana slabších, boj proti nejzlejším agresorům, podpora slušného chování a tak dále. Vzhledem k tomu, co zde nyní bylo řečeno, si dovolím položit nám všem důležitou otázku: „Bojují adepti bojových umění proti skutečnému zlu?”
     Jak dobře vím(e), mnozí skutečně zlí lidé bývají často Osudem chráněni. Snad mnoho nepřeženu, když řeknu, že vládci Osudu (jsou do jisté míry zlí) posílají bojovníky a rváče většinou na toho, kdo si být zmlácený a poražený buď vůbec nezaslouží, nebo jen trochu (prostě si to má prožít, a to ať už si to zaslouží nebo ne). A pouze málokdy na toho, kdo si to zaslouží opravdu hodně.
     Existují lidé, kteří jsou relativně bezcharakterní, zlí, velmi sebevědomí a takřka nebojácní, a nikdo je za celý jejich život nijak citelněji nepokoří nebo chcete-li, neporazí. Jednou z příčin absolutního sebevědomí člověka je podvědomá znalost Osudu, kdy dotyčný (respektive jeho duše) vnitřně ví, že ho nikdo nemá porazit. Tito lidé, kteří mají nejhorší charakter a zároveň přízeň Osudu, ubližují druhým a přitom jsou bez výčitek svědomí i bez strachu z trestu, a jsou právě těmi, kteří by si ze všech nejvíce zasloužili pokoření a porážku. Ale Osud je chrání a nikoho, kdo by je oslabil a pokořil, na ně nepošle. Na druhou stranu, jsou takzvaně bezcharakterní násilníci, které Osud zasáhne, a někoho silného a bojeschopného na ně pošle. Jenže duše těchto lidí podvědomě věděly, že je má někdo potrestat, a proto byli dotyční lidé přece jen v něčem měkčí a snad se dá říci i méně zlí (než ti nejzlejší s ochranou Osudu), neboť nevědomě/podvědomě věděli, že nakonec prohrají a budou potrestáni.
     Největší zlo, v daném případě nejzlejší lidé, bývají často chráněni a nelze proti nim úspěšně bojovat. Naopak, úspěšně lze bojovat jen proti tomu zlu – těm lidem, kteří jsou méně zlí a méně chráněni. K čemu tedy úspěšně bojovat jen proti těm méně zlým, když to proti těm nejzlejším nejde?
     Ať se vám to líbí či nikoli, ať chcete nebo ne, můžete a musíte bojovat (většinou) jen proti méně zlým lidem, a ignorovat či “nechávat na pokoji” ty nejzlejší a tím je vlastně nepřímo podporovat.

     Úspěšný boj proti zlu vyžaduje tři věci:

     1) Moudrost, aby mohlo být zlo rozpoznáno.

     2) Sílu, aby mohlo být zlo přemoženo.

     3) Přízeň Osudu, aby mohl být boj proti zlu úspěšný.

     Jen pokud by všichni bojovníci kromě touhy po konání dobra disponovali i značnou moudrostí, silou a přízní Osudu, tak teprve tehdy by se mohli postavit proti skutečnému zlu a úspěšně je přemoci a zničit.

    Každý správný bojovník by měl dbát na etiku a opravdu velmi pečlivě zvažovat, používá-li své bojové umění, ať již v osobním životě nebo v zaměstnání, v souladu s jeho morálními principy.

     Příklady:

     - je vyhazovačem a udržuje pořádek v nějakém velmi prosperujícím nočním podniku, ale co když největší zisk z toho podniku jde do rukou nějakých sobeckých lidí a on tyto egoistické boháče, respektive jejich majetek, svojí činností chrání?

     - učí své bojové umění druhé lidi, ale co když jsou někteří jeho žáci špatného charakteru a budou jejich bojové schopnosti zneužívat?

     - je osobním strážcem lidí, kterým je vyhrožováno a jsou v nebezpečí, ale co když se jedná o bezcharakterní lidi, kteří druhým více škodí než prospívají a nejlepší by bylo, kdyby jejich nepřítel uspěl a zabil je?

    Některé bojové styly nám mohou vnutit špatné a nebezpečné návyky - chybnou fixaci, jakou může být například nápřah k úderu s výrazným vysunutím lokte za trup. Pokud by za vámi byla ve chvíli, kdy napřahujete k úderu, tvrdá zeď, a vy byste stáli těsně u ní, tak byste si o ní loket poranili nebo i roztříštili a zmrzačili se tak sami, ještě než by se vás útočník stačil vůbec dotknout.
     Z toho důvodu je vhodné cvičit sparing eventuálně i s chrániči loktů a v malé místnosti (2,5 x 2,5 metru), kde se procvičí jak boj “tělo na tělo”, tak schopnost používat techniky v poněkud stísněném prostoru a “se zdí za zády”.

    Lze být bojovníkem i světcem zároveň?
     Vezměme si nejprve, jaký je bojovník, a jaký je světec. Bojovník je relativně bezcitný a ubíjí své nepřátele. Světec je naopak mírný jako beránek – citlivý a moudrý. Jak lze být obojím, tedy bojovníkem i světcem, v jedné osobě?
     Já osobně bych doporučoval “trénovat obojí” a to tak, že adept střídá údobí fyzického i mystického tréninku. Adept si například vyhradí týden na to, aby přemýšlel a meditoval, a snaží se v sobě rozvíjet soucit s trpícími a vidět Světlo Ducha Lásky a spojovat se s ním. A další týden cvičí jen fyzicky. Až rozvine obojí (vědění se soucitem i fyzickou bojeschopnost), může postupně cvičit obojí najednou ve stejné dny a to tak, že se postupně naučí “kdykoli se naladit” jak na fyzickou agresi, tak na myšlenku lásky spojené s moudrostí.

    Zákon silnějšího platil, stále platí a vždycky platit bude. Silnější armáda jedné země přemůže slabší armádu země druhé a zabaví té zemi její teritorium či bohatství a podrobí si jí, policisté přemohou jedince, který porušil zákon a přišlo se na to, a vezmou mu svobodu, silnější zbije slabšího a vezme mu jeho majetek, a podobně.

    Jsou situace, kdy musí i silný bojovník ustoupit. A to tehdy, když narazí na velkou přesilu (například se na něj navalí větší počet rozzuřených lidí na těsném prostoru při hospodské rvačce).
     Když vycítíte, že se na vás chystá velká přesila, je vhodné rychle utéci. A pak máte dvě možnosti: buď to nechat plavat, nebo si zapamatovat dotyčné agresory, a pak je vyhledat a jednoho po druhém zmlátit. Dost často bývá veliký rozdíl mezi chováním člověka ve skupině lidí, kteří ho podporují, než když je úplně sám. Pak se mnozí “hrdinové” promění ve zbabělce. Pokud se chystáte k takovéto akci, je vhodné napadnout nejprve vůdce skupiny, protože když se její ostatní členové dozví, že jste ho přemohli, většinou dostanou strach.
     Podobně je tomu i při jednání se silnějším člověkem, než jste sami. I tam máte dvě možnosti: buď mu ustoupit (to tehdy, když vám tím hrozí jen nevelká, únosná ztráta a nejde přímo o život), nebo to risknout, překvapivě ho napadnout jako první a získat tak výhodu prvního úderu a tím pádem i větší šanci na vítězství.

    Z hlediska pestrosti a univerzálnosti transformace životní energie by bylo vhodné vyřadit jak extrémní Yin, tak extrémní Yang styly, a praktikovat jen “sexuálně :-)” průměrně orientované styly. Ty by měly dle mého názoru obsahovat následující:

     - údery pěstí, dlaní i lokty

     - základní kopy do výše pasu

     - bojové sestavy pro fyzicko-spirituální trénink

     - nácvik měkkého (bezkontaktního) sparingu

     - nácvik tvrdého (full kontaktního) sparingu

     - nácvik technik do poloměkké/polotvrdé překážky

     - nácvik základních chvatů jak pro paralyzování soupeře tak pro vyproštění se ze sevření soupeřem

     - základy boje na zemi

     - nácvik boje se základními zbraněmi (nůž, meč, tyč)

     
*(Kopy doporučuji jen do výše pasu, protože při kopání na hlavu hrozí ztráta rovnováhy a snad je i větší riziko chycení nohy soupeřem. Kopy do nohou soupeře nedoporučuji kvůli riziku nárazu kopající nohy na eventuálně nastavené koleno bránícího se soupeře. Dále doporučuji preferovat převážně techniky rukama, protože ruce jsou nebezpečnější než nohy.)

    Ať již cvičíte jakýkoli bojový styl, lze zkvalitnit použití jeho technik při případném střetu se silnými zápasníky a rváči, a to jednoduchým způsobem:
     K tréninku si jako pomocníka přizvěte někoho, kdo trénuje styl jako je wrestling, a ten vás postupně uchopuje do různých držení a chvatů, a vy máte ze úkol se vyprostit pouze za použití technik vašeho bojového stylu. Dotyčný zápasník na sobě má samozřejmě chrániče, do kterých vy bijete při vyprošťování, a pustí vás pouze tehdy, jsou-li vaše údery (či jiné techniky) dostatečně silné.

    Když je bojovník příliš štíhlý, nemusí mít dostatečnou fyzickou hmotu pro boj se silnými a odolnými soupeři. A když je naopak příliš tlustý, jeho akce jsou pomalejší a zejména váha jeho břicha ho táhne k zemi. Proto si myslím, že pro většinu bojových umění je ideální plnoštíhlá postava.

    Bojové styly typu judo/jiu-jitsu (chvaty, páky a držení soupeře) jsou účinné zejména v boji proti jednomu protivníkovi, ale v boji proti více protivníkům jsou efektivnější ty bojové styly, které používají převážně údery a kopy.

    Přikláním se k názoru, že bojová umění by se měla praktikovat převážně jen rekreačně. Špičkové sportovní výkony stále hnané do maxima mohou přetížit organizmus a nadělat dotyčnému více škody, než užitku.
     Maximální výkon s cílem snížit pravděpodobnost prohry na minimum by znamenal muset se stát nejsilnějším bojovníkem na světě, což ale není prakticky možné. Jak to kdysi duchové nazývali “propast rozdílu, kterou nelze překonat”:
     Když budete silní jako kojot, přijde vlk a roztrhá vás. Když budete silní jako vlk, přijde levhart a roztrhá vás. Když budete silní jako levhart, přijde indický tygr a roztrhá vás. A když budete silní jako indický tygr, přijde sibiřský tygr nebo medvěd kodiak a roztrhá vás také. Mezi jednotlivými silnými existuje tak velká propast rozdílu, že jí nelze překonat, protože vždycky se najde někdo ještě silnější. Jak se říká: „Na každýho kofra se najde kofr.“ A pokud se nenajde někdo silnější, tak pak se najde něco silnějšího - nemoc, stáří, přírodní katastrofa...

    Pozor na nácvik přerážecích technik na tvrdé překážky! Je zbytečné i zdraví nebezpečné hnát do maxima výkon při přerážecích technikách, protože ve skutečném boji s jiným člověkem se bije do jeho těla, tedy “poloměkkého” či chcete-li “polotvrdého” a pohybujícího se cíle, a nikoli do stojící tvrdé překážky (cihly, kusu ledu, dřevěného trámu a podobně).

    Zajímavě si počínají některé tajné bojové společnosti, když se jejich členové na veřejnosti tváří jako slabí lidé a ke svému umění se nehlásí. Jejich okolí je pak lehce podcení a oni toho časem mohou v případě potřeby využít.

    Jak říká tolik citované “Mizu-No-Kokoro”, přirovnávající bojovníka k hladině oceánu: když je bojovník klidný, je jako klidný oceán. Ale stejně jako se na oceánu náhle objeví bouře a vlny, tak i bojovník musí být schopen ze stavu klidu a míru bleskově přejít k drtivé a destruktivní agresivitě.
     Když je potřeba bojovat, ze všeho nejdůležitější je umět bleskově vybuchnout a ve zlomku vteřiny – bez zaváhání - přejít z klidu do smrtící útoku. Ze všeho nejdůležitější je tedy v daném případě start – bleskurychlá akce v neočekávané situaci bez předchozí přípravy.
     Na jedné straně jsou lidé, kteří když trénují, tak se pořádně rozproudí a “rozagresivní” až během několika či více minut - dostanou jakýsi pomalý, pozvolna vzestupující bojový záchvat. A na druhé straně jsou lidé, kteří “z vteřiny na vteřinu” dokáží bojovat úplně naplno, a to je podstatné.
     Je tedy důležité naučit se co nejrychleji přecházet z nuly do maxima a stejně tak naopak - po boji umět rychle vychladnout a uklidnit se.

    Kdo zvládne zvířecí styl boje a ve chvíli střetu se promění ve skutečné zvíře, zastraší soupeře, neboť přestává mít lidskou podobu. Jeho soupeř pak již nebojuje s člověkem, ale s úskočnou a dravou šelmou.

    Bojové styly zvířat jsou jediným přírodním způsobem boje. Umožňují prožití nádherného a uctivého vztahu ke zvířatům. Když adept zvířecího stylu boje jde lesem a vidí orla kroužícího po obloze, vzdává poctu tomuto živému mistru stylu orla. Pak uzří mistra stylu jelena v každém jelenovi, pohled na každý strom mu připomene “pozici stromu”. V každém hadu pak spatří žijícího mistra stylu hada a pokloní se mu. Rozhlédne se v přírodě kolem sebe a všude vidí jen samé mistry a velké učitele. Klaní se jim, uctívá je a možná i miluje.

    Člověku se vyplatí cvičit bojová umění jen tehdy, pokud je bude moci ve zdraví a po dlouhá léta užívat ke své spokojenosti. Naučí-li se člověk nějakému bojovému umění a vzápětí na to onemocní a nemůže již své umění dále praktikovat, o to více jej pak bolí jeho slabost, čím větší byla jeho ztracená síla.

    O člověku, který ztratil svojí sílu: „Není to, co bývalo, ale chraň Pán Bůh, kdyby bylo!“ (Václav Hynek)

    Aby mohl člověk důstojně žít, nesmí být ani nadmíru ponižován ani nadmíru haněn. Pokud jde o důstojnost, existuje jak ta obecná, platící pro obě pohlaví (= pro každého člověka), tak důstojnost mužská a důstojnost ženská, ale kromě ní tu je ještě důstojnost bojovníka.

     Správně má být muž-bojovník v této pozici:

     Dostatečně silný, tedy zároveň i zdravý, aby mohl chránit své blízké (zejména svojí ženu a děti). Musí být fyzicky silnější než jeho žena, aby pro ní mohl být opravdovým mužem, a nikdo nesmí otřásat jeho pozicí a pověstí bojeschopného člověka. Nesmí se ocitnout v situacích, které by ho nutily projevovat jakoukoli výraznou slabost.

     Správně má být žena bojovníka v této pozici:

     Musí být fyzicky slabší než její muž a alespoň trochu krásná, aby jí jejímu muži jiní muži záviděli. Musí obdivovat sílu svého muže, avšak sama musí praktikovat cvičení a činnosti pouze Yinového zaměření, aby vůči jejímu Yinu byl Yang jejího muže jako síla lva proti něžnosti ovečky.

     Apeluji na ženy:

     Nenechávejte se “sbalit” takovými muži, kteří, ač bohatí a vysokého i úspěšného společenského postavení, jsou slabé fyzické konstituce a bojeneschopní.
     Když cítíte, že jste potkaly pravého muže, oddejte se mu, i kdyby byl chudší a nižšího společenského postavení. A když cítíte, že jste potkaly slabocha, odvraťte od něj svojí tvář, i kdyby měl milióny a mohl finančně skvěle zajistit vaše děti. Bůh ví, za co by stály, když by v sobě měly geny muže, který vlastně ani nebyl (v pravém slova smyslu) muž.

     Pokud bojovník stále prohrává, je povinen – v zájmu udržení své důstojnosti - změnit svého učitele a popřípadě i styl a dále pracovat na zvyšování své bojeschopnosti a síly = stále se snažit o své zlepšení a odčinit to, že mnohokrát prohrál, tím, že jindy zase pro změnu nad někým zvítězí.
     Muž má být zdravý a silný, a žena má být zdravá a krásná. Pakliže jsou jejich vzhled a zdraví porušeny (muž je nemocen a nemůže bránit svojí rodinu, je slabý a musí ustupovat jiným mužům; žena přišla o svojí krásu), mají volit smrt a nikoli pokračovat oslabeni a poníženi v méně hodnotném životě.
     Pakliže je rozhodujícím způsobem porušena důstojnost bojovníka, dotyčný by měl mít právo milosrdně zemřít, protože žít ve velkém ponížení nebo s jeho nesmazatelnými následky je horší než rychlá smrt.
     Já pravím: „Buď žít pořádně a dobře, nebo raději nežít vůbec.“ Proto by měla lidská společnost s legalizovanou euthanasií zahrnout mezi indikace k této humánní smrti i ztrátu důstojnosti bojovníka.

    Pokud je bojovník ponížen a zmlácen před svojí ženou, tím u ní klesne, a ona v něm pak přestane vidět silného muže a pro ní nejvyšší autoritu. Proto je někdy vhodnější, když se bojovník v takovémto případě se svojí partnerkou rozejde a najde si novou, před kterou nikdy nikým tak mnoho ponížen nebyl, a proto v něm ona může vidět silného muže a pro ní nejvyšší autoritu.

    Jsou lidé, kteří jsou schopni se zamyslet (zvážit možnost změny svých názorů, ústupu či uzavření kompromisu s vámi) teprve až tehdy, když cítí silnou bolest, kterou jste jim způsobili. Tito lidé nejsou přístupni logickým, slovním argumentům. Jedinou možností, jak k těmto lidem pro ně srozumitelně promluvit, jak je k zamyšlení, ústupku či kompromisu donutit, je způsobit jim silnou bolest. A pokud jste jim tuto bolest nezpůsobili, tak jste jim vlastně ani nic neřekli, když mluveným slovům nerozumí ani rozumět nechtějí. A proto fyzické násilí je jediný způsob komunikace s těmito lidmi, který vám na základě svých osobních zkušeností mohu doporučit.

    Násilí nemá cenu, jenom to největší. Proč je tomu tak?
     Malé násilí je k ničemu, protože plodí zase násilí, avšak největší násilí je ke všemu, neboť totální likvidací veškerého života způsobí, že už nikdo živý nebude trpět. To znamená, že je hřích někoho mlátit, ale není hřích vyhodit do povětří celou planetu, aby se živé bytosti už dále netrápily.

    Nejtěžším bojem je boj s vlastními špatnými vlastnostmi a s touhou bojovat.

    Rada pro ty, kteří se bojí:
     Překonejte váš strach! Ten jeden jediný úder, ten jediný pohyb ruky, toho tolik změní. Neodvážit se je Osudné, a odvážit se je Osudné také.

    Učitel bojových umění nemusí být skutečným mistrem boje, tedy nemusí být “neporazitelný” nebo “dokonalý”. Dokonce může být slabší než jeho vlastní žák.
     Učitel svému žáku předává především techniku, filozofii a teoretickou podobu bojového umění, avšak žák musí být učitelem i sám sobě. Učí se techniku zužitkovat a může jí umět použít dokonce s větší silou, než jeho vlastní učitel. Tedy může být v boji lepší, než jeho mistr.
     Úkolem učitele je tedy předat žákovi teoretickou podobu umění boje a ukázat mu cestu, jak jít dále.

     Příklad:

     Učitel naučí žáka nějakou pěstní techniku. Vysvětlí mu, jak vykonat pohyb ruky správně, ale:

     a) žák může vykonat tuto techniku - úder pěstí - pod dohledem svého mistra například jen 50x za měsíc, nebo:

     b) může cvičit tuto techniku třeba každý druhý den 100x = dohromady 1500x za měsíc (jak se traduje, student zvládne techniku prý až tehdy, když jí procvičil nejméně deset tisíckrát)

     Kromě toho, žák může techniku procvičovat jak na překážky, tak v soubojích, a přitom si udržet i její teoretickou a ideální podobu, a k ní navíc získat ještě velkou razanci, která může být nakonec třeba i mnohem větší než razance toho, kdo ho té technice naučil - než razance techniky jeho vlastního mistra.

    Kořist predátora zpravidla mívá rychlou smrt, je jím totiž obvykle rychle zabita. Avšak smrt samotného predátora na konci jeho života bývá dost často pomalejší i bolestivější, než jaká bývala smrt jeho vlastní kořisti.

    Většinou není možné shromáždit obrovský bojový potenciál a přitom ho nevyužít. Tygr by byl Stvořitelem souzen, kdyby nepoužil svých tesáků a drápů k lovu a zabíjení.

    Když pozorujeme více adeptů se stejným technickým stupněm při tréninku, nutně si musíme povšimnout velkých individuálních rozdílů ve výkonu, který podávají v boji.

     Pravidlem bývá, že:

     1) Není rozhodující výše technického stupně, ale kvalita a razance technik, a umění použít je v praxi. Několik základních bojových technik poctivě a s kontaktem nacvičených udělají více práce, nežli sebevětší množství technik neprováděných dostatečně razantně a bez praxe v boji s kontaktem. Kvalita technik je tedy důležitější, než jejich kvantita.

     2) Čím více technik adept zná, tím delší dobu trvá jeho mozku zvolit tu nejvhodnější z nich pro danou situaci. To platí také pro lidi, kteří trénují více bojových stylů najednou. Každý z těchto stylů má vlastní filozofii i techniku, odlišnou od těch ostatních. A proto v okamžiku skutečné konfliktní situace může mít adept, s trochou nadsázky, v hlavě zmatek: „Kterou z těch mnoha technik a který z těch mnoha stylů, které znám, mám v tuto rozhodující chvíli použít?“

     3) To samé platí i o bojových sestavách. Opravdově a razantně prováděné základní bojové sestavy mohou dát více, než ty složitější, jen povrchně cvičené.

     Z výše uvedeného vyplývá:

     Kdo se nechce stát skutečným mistrem a není ochoten udělat pro své bojové umění takříkajíc vše, není pro něj nic lepšího, než se naučit základní techniky jednoho stylu a neustále je procvičovat pravidelným opakováním, a tak si je časem zcela osvojit a zautomatizovat.
     U technicky náročných bojových stylů jsou jen dvě možnosti: buď je praktikovat do hloubi duše, nebo je raději nepraktikovat vůbec. Doopravdy je zvládnout je totiž skutečně velmi obtížné.

    Meč, hůl a podobné zbraně, které “prodlužují ruku”, se mohou stát součástí osobnosti člověka, který s nimi velmi často cvičí. To je důvodem úzkého spojení mezi bojovníkem a jeho zbraní, jak známo například mezi samurajem a jeho mečem. Když se meč zlomil, samuraj - jeho majitel - to na sobě mohl dokonce i fyzicky pocítit.
     Duše bojovníka si vyměňuje energii s dušemi ostatních lidí také používáním zbraně při boji nebo tréninku s nimi, tedy při jejich vzájemné “komunikaci”. V daném případě je zbraň prostředníkem výměny energie mezi bojujícími.

    Úcta ke zvířatům a staré tradici, zakladatelům jednotlivých stylů, dokonce i hluboká filozofie, pestrý výběr technik, které jsou-li správně praktikovány mnohostranně rozvíjí cvičence a upevňují jeho vztah k přírodě, to všechno dělá z kung-fu nejlepší bojové umění na celém světě. Jenže pojem kung-fu je tak široký, že prakticky vzato jednotlivé styly zahrnuté pod tímto názvem mohou být jak harmonické, tak jednostranné, jak více efektivní, tak méně. Kung-fu jako celek lze jen těžko soudit, pouze jeho jednotlivé styly každý zvlášť, anebo systém, skládající se z několika těchto stylů.

    Opice je člověku ze všech zvířat nejbližší a proto “její” styl boje je pro něj ze všech zvířecích stylů ten nejpřirozenější.

    Myslím si, že je zásadní chybou, když se technický stupeň uděluje jen za předvedení technik do vzduchu. Adept by měl prokázat, že je schopen použít všechny techniky, které jeho technický stupeň zahrnuje, i v boji.

    Adept je povinen uctívat zvíře, jehož styl praktikuje, a spolu s ním uctívat také staré mistry, kteří pohyby toho zvířete převedli do lidské formy.

    Je to síla hvězd a Osudu, která vyhrává. Nikoli poctivý trénink.

    Lidé mají ve zvyku se přetvařovat a ne vždy dávají najevo svůj skutečný vztah k druhým. Když jste silní a oni vědí, že jim kdykoli můžete rozbít hubu, ze strachu se na vás budou hezky usmívat a nadbíhat si vás, ale kdybyste o svojí sílu přišli následkem úrazu nebo nemoci, titíž lidé by se k vám začali chovat špatně a dovolovali by si na vás.

    Tak jako se dravec musí mít na pozoru před jiným dravcem, podobně se musí mít na pozoru i silný bojovník či pověstný rváč. Dříve či později se může objevit někdo silnější či úspěšnější a srazit jej z jeho vydobyté pozice.

    Když dostane do držky obyčejný člověk, má jen malou ostudu, kdežto když dostane přes hubu ten, o kom je známo, že cvičí bojová umění nebo má pověst tvrdého rváče, pak má ostudu mnohem větší.

    Právo nosit pistoli by měli mít jen ti, kteří jsou fyzicky handicapovaní, tedy měli úraz či onemocněli tak, že jim jejich fyzický stav brání podávat přirozené výkony v boji beze zbraně. Na druhé straně jim jejich pistole dodá ještě větší bojeschopnost, než kdyby byli fyzicky přirozeně silní, což je nespravedlivé.

    Ideální je, když spolu muži bojují = prožijí své Yang i nutný prvek agresivity, ale přitom si neublíží. Jak toho ale lze docílit? Zeptejme se třeba Staré Asie!

    „Abys mohl někoho hladit, tak musíš umět mlátit druhé, aby ti nevzali toho, koho hladíš.“ (Michal Höfer)

    Dle mého názoru je nejvhodnější trénovat “univerzální bojové styly”, které používají jak údery pěstí, tak seky, i údery prsty a otevřenou dlaní, protože při používání různých úderových ploch se dostává “ke slovu” větší část lidské čchi i lidské duše, než když se bije například jen pěstí. Při použití každé úderové plochy proudí energie jinak, než když se bije jinými plochami.

    Ačkoli mnoho pasáží této knihy vychvaluje souboje s plným kontaktem, z hlediska harmonie Yin a Yang by se měl prožívat též občasný pomalý nácvik technik do vzduchu a souboje jen s lehkým či žádným kontaktem. Pokud by se totiž všechny techniky cvičily jen “na ostro”, byly by nadmíru Yang, i když na druhé straně pokud by se naopak cvičily jen “na prázdno”, byly by nadmíru Yin.
     Velmi zjednodušeně řečeno: Yang = plný kontakt, Yin = nácvik technik do vzduchu, bezkontaktní souboje a meditace. Adept by měl preferovat více to, co je blíže jeho konstituci.

    Bojový potenciál je dar, který kéž by byl použit jen ke konání jakoby dobra a k ochraně pozitivních lidských hodnot - smíchu dítěte, v jehož těle je dobrá duše; stromů, lesů, zvířat; lásky, jež zplodit má dobro a jíž stojí za to žít...

    Jste silní a chcete chránit vaše ženy. To je okay. Ale nenechte se některými ženami (jejich přetvářkou, pomluvami a překrucováním skutečnosti) zmanipulovat k tomu, abyste mlátili někoho, kdo si to nezaslouží.

     Příklad:

     Nějaká žena se kdysi zakoukala do muže, který jí odmítl. Vnitřně si uchovává k tomu muži zášť a před svým milencem, kterého (mezitím) získala, brečí, jak jí ten muž, co jí odmítl (to samozřejmě nepřizná nebo překroutí), kdysi ublížil, a přiměje svého milence k tomu, aby toho muže zmlátil.
     Správný bojovník by měl být, jak jsem již psal v kapitole “Použití bojového umění v praxi”, i filozofem a knězem, a proto by měl znát i vrtochy, komplexy a přetvářku žen, a vědět, že ne vždy je situace taková, jakou jí některé ženy malují. A proto by se měl odhodlávat k činům, k nimž se ho tyto ženy snaží zmanipulovat, jen s tou největší rozvahou.

    S kýmkoli jdete válčit, jdete válčit se sebou.

    Není žádným velkým hrdinstvím být příslušníkem policie či zásahové jednotky, který se zbraněmi, partou kolegů i zákonem vedle sebe i za svými zády, zasahuje proti jednotlivcům, kteří bojují sami a mnohdy i beze zbraně, bez podpory druhých lidí i zákona. Myslím si, že někteří zločinci v sobě mají mnohem více odvahy, než většina příslušníků těchto ozbrojených složek.

    Kdo vám dal dobrou techniku, dal vám tím i prostředek ke komunikaci s celým vesmírem a snad i způsob, jak vstoupit do (nebeské) “řeky lásky” ještě dříve, než opustíte tento svět. Také vám ukázal cestu, jak řešit problémy, ventilovat váš vnitřní emoční přetlak i projevovat pocity, o které se nechcete či nemůžete podělit s druhými. Když jste se naučili bojové technice, je to jako kdybyste se naučili nové řeči (těla i duše), díky které se budete moci bavit s těmi, se kterými se jiní lidé bavit nemohou.

    Nacvičujete-li technicky náročné bojové postoje, v každém ujděte alespoň jeden kilometr dopředu i dozadu. Tak se váš postoj hluboce procvičí. Ale nedělejte to příliš často, abyste nadměrně nezatěžovali klouby.

    Kdo neustále nacvičuje určitý úder a vždy jej doprovází určitou myšlenkou (ať pozitivní či negativní), tak si ten úder natolik zautomatizuje, že si při jeho provedení automaticky pomyslí i tu myšlenku (automaticky vyšle speciální druh energie do udeřeného cíle). Takto po dlouhá léta nacvičované údery pak mohou působit jako kouzlo: zasaženou osobu “magický úder” změní (k lepšímu či k horšímu) - může se jí zlepšit paměť, zdraví, změnit nálada, chování a tak dále.
     Tento magický úder (nižší forma mystického úderu s fyzickým kontaktem) má zpravidla výraznou polaritu, kterou by měl adept pravidelně kompenzovat polaritou opačnou, tedy nějakým cvičením, které má opačný náboj. Adept tak může nejen zcela automaticky, dokonce i metodou prázdnoty, kohokoli kdykoli udeřit a jednostranným tokem energie ze svého úderu změnit, ale zároveň se kompenzací polarity svého úderu udržet i v harmonii a dobrém zdraví.

    Kdyby všichni cvičili tai-čchi a stimulovali si svojí energii akupunkturou a akupresurou, tak by čchi potomků těchto lidí mohla během generací začít (geneticky) vyžadovat umělou a vědomou stimulaci (své vlastní energie). Proto je pro zachování zdraví lidstva vhodné smíšení ras a také geny těch, kdo na svojí životní energii vůbec nemyslí (nijak jí vědomě nestimulují), ale přitom jí mají na rozdávání.

    Všechny ty techniky všech možných stylů teoreticky řeší jakoukoliv bojovou situaci. A jestliže je technika použitelná teoreticky, měla by být také použitelná prakticky. Je jedno, o jaký bojový styl se jedná, ale správně, tvrdě a dlouhá léta praktikovaný nácvik technik stejně nakonec vede u všech stylů ke schopnosti jejich praktického a účinného použití. A proto jestliže selže vaše technika, pak neselhala ona, ale selhali jste vy. Prostě jste tu techniku nedokázali použít v praxi.

    Kryty mohou být rizikové, protože se nemusí včas stihnout. Proto je úhyb v zásadě lepší než kryt. Kdo uhne, toho totiž úder nemůže zasáhnout, neboť se v místě, kam úder dopadá, nenachází. Je jinde. Sebelepší zvládnutí krytů by tedy mělo být méně efektivní, než schopnost rychlého úhybu či úskoku (výjimka: když úspěšně vykryjete úder útočníka, v tu chvíli ho máte na dosah ruky a proto ho můžete snadněji udeřit - je blíže, než když před ním uskočíte a tím se od něj vzdálíte).

     Následující cvičení je vhodné k tomu, aby se adept naučil krýt se před údery a kopy. Za jeho zády je zeď, která mu znemožňuje uskočit před útočící končetinou útočníka a donutí ho tak provést buď kryt, úhyb stranou, nebo jejich kombinaci:

     

     

    Při boji je daleko lepší držet zuby pevně zaťaté, než nechat otevřená ústa (například při bojovém výkřiku) a uvolněné čelistní svaly, protože v tu chvíli je čelist (a částečně i část obličeje) snáze zranitelnější (vydrží menší ránu).

    Všimněme si univerzální platnosti zákona akce a reakce, a promítněme si ho ve světě bojových umění.
     Reakce na zjevnou aktivní akci: černý mrak na nebi a pak déšť = napínání luku a pak výstřel šípu = nápřah k úderu a pak úder (třeba oi-tzuki v karate).
     Reakce na skrytou pasivní akci: dlouhotrvající přítomnost velkého množství sněhu na hoře (jež je zdánlivě nehybný) a náhlé zřícení sněhové laviny = úder bez nápřahu (třeba direkt v boxu).

    Když cítíte, že vám vadí plný kontakt, že vám nesedí, tak ho přestaňte cvičit a spokojte se jen s lehkým kontaktem. Vždyť nemusíte být žádní mistři boje, stačí, když vám vaše umění dělá radost a udržuje vás v harmonii; tak jako tak, stejně trochu zlepší vaší kondici i bojovou připravenost.

    Váš bojový styl je zároveň způsobem vašeho života i myšlení, způsobem vašeho chování i oblékání, a uměním žít určitým způsobem podle určitých pravidel.

    Pár slov útěchy pro poražené (vítězové to nepotřebují). Jak se říká: „Sláva vítězům a čest poraženým.“
     Nezáviďte příliš vítězům, jste-li poražení. Naučte se brát to sportovně a uvědomte si, že jste se každou vaší porážkou zlepšili, neboť jste se naučili něco nového. Pamatujte, že pokud nejste úplně poslední, tak jste vyhráli. Čili pokud je v nějaké soutěži například padesát zúčastněných a vy jste čtyřicátí devátí, tak jste pořád ještě vítězi! Vždyť jste přece jednoho porazili!
     A pro ty skutečně úplně poslední: Kromě toho, že jste prohráli, jste také vyhráli a to tím, že jste jako jediní dokázali stanout na posledním místě, vydržet tu ostudu, a zvednout se a jít i žít dál. Nevadí, že jste totálně poslední. Zkoušejte to znovu a znovu, až jednou úplně poslední nebudete!
     A když se znovu a znovu pokoušíte uspět a ono to pořád a pořád nejde, a tréninková příprava na soutěže je pro vás příliš velkým stresem a nadměrnou zátěží, se kterou máte problémy se vypořádat, a když ještě k tomu všemu stále vnitřně cítíte, že jsou pro vás soutěže v bojových uměních něčím, co je nad vaše síly, tak na ně přestaňte chodit a již se jich nezúčastňujte! Takový člověk, jak řekl Michal Höfer, vyhraje tím, že pochopí, že tam nepatří, a že tam vlastně nemá co dělat.

    Spokojeně a mocně může existovat jen ten, kdo je chráněný, ať již svojí vlastní silou nebo silou někoho jiného. Kdyby neměla Svatá Boží Moc velkou sílu, už dávno by jí rozdrtil démonický svět. Čím větší mír a čím nezištnější láska, tím strašlivější silou musejí být chráněny, mají-li blahodárně existovat a nemají-li být svrženy nepřítelem. A protože je jejich nepřítel jeden z nejmocnějších, proto musejí být mír a láska ze všech nejsilnější!