Homepage

    Bojovník a jeho Osud

     Bojovník je ten, kdo bojuje, a Osud je to, co se má stát.
     Bojovník má bojovat a zvítězit či prohrát, někdy i obojí najednou, protože takový je jeho Osud. A jeho Osud je takový proto, že jej takovým určily Osudové síly, což je skupina vyšších duchů, kteří v souladu s vůlí Stvořitele řídí život nás lidí na Zemi. A právě tyto vyšší Osudové síly byly v textech staré Číny oněmi bájnými Světci, kteří tvořili Proměny a rozdělovali Osudy jednotlivým lidským duším.
     Bez vítězů by nebylo poražených a bez poražených by nebylo vítězů. A bojovník by nebyl bojovníkem, kdyby s nikým a s ničím nebojoval, a nesnažil se překonat síly a překážky, proti kterým bojuje.
     Když má být někdo úspěšný v nějakém bojovém umění, musí být nejprve v jeho Osudu, tedy v nebeských knihách o nastávajícím vtělení jeho duše napsáno, že úspěšný v bojovém umění bude. Jeho duše se také musí vtělit do dobrého těla, které bude mít dostatečnou regeneraci svalů a dobrý metabolizmus. Z toho důvodu se také musí budoucí úspěšný bojovník narodit pod odpovídajícími astrologickými konstelacemi a s odpovídající genetickou výbavou.
     Každý bojovník, stejně jako kterýkoli jiný člověk, dostává při svém narození strážného ducha, který dopředu zná jeho Osud a ví, koho má kdy porazit a s kým má kdy prohrát. Bojovník má tedy porazit toho, kdo od něj má dle svého Osudu zakusit porážku, a má prohrát s tím, s kým je mu Osudem určeno, že prohraje.
     Před lety jsem se bavil s duchem jednoho bojovníka (respektive s bytostí, která o něm hodně věděla a hovořila, jako kdyby to byl on). Hovořili jsme spolu o Osudu a bojových uměních, a on náhle pronesl šokující větu: „Teprve až tady nahoře jsem pochopil, že všechno to mávání rukama a nohama je k ničemu!“ Naznačil mi, že lidé trénují a myslí si, že si tím zajistí vítězství, avšak vyhraje jen ten, kdo má dle svého Osudu vyhrát, a kdo má prohrát, ten prohraje. A to ať už se denně potí v tělocvičně nebo nikdy!
     Když má bojovník vyhrát, Osudové síly řídí jeho boj tak, aby vyhrál. To znamená, že se částečně zhmotní a brzdí bojové akce jeho soupeře takovým způsobem, aby nebyly zcela účinné, a aby prohrál. Na první pohled vypadá boj zcela přirozeně (a on také do jisté míry přirozený je, protože Osud bojovníků se většinou plní v souladu s jejich skutečnými schopnostmi). Avšak kdo vidí duchovním zrakem, ten může spatřit, jak jsou kolem bojujících shromážděni duchové, a jak zasahují do jejich boje a řídí jej tak, aby vyhrál ten, kdo má vyhrát, a aby prohrál ten, kdo má prohrát.
     Když kupříkladu někdo vystřelí z pistole na člověka, který nemá zemřít, duchové zapůsobí na ruku střelce, hnou s ní a způsobí tím, že ve chvíli výstřelu se pistole v jeho ruce pohne tak, že nebude mířit na dotyčného člověka a při výstřelu ho kulka mine. Nebo duchové ovlivní let kulky a mírně vychýlí její dráhu letu, takže mine toho, na koho byla vystřelena.
     Pokud jde o bojovníky a jejich boj, pak takovým malým bojovníkem je vlastně každý z nás. Nemocní lidé musí bojovat s bolestí, chudí lidé se svojí chudobou a ti, kdo umírají a mají zemřít, bojují svůj předem prohraný boj se smrtí. Kdo těžce pracuje na poli, bojuje zase pro změnu s žárem Slunce a s únavou z té těžké práce. A který z těchto bojů je těžší a který z těchto bojovníků je statečnější? Těžko lze soudit, protože, jak praví jedno přísloví, vše se rozplývá v relativitě.
     Když prohráváme, pak proto, abychom odčinili negativní Karmu naší duše a zakusili porážku, a když vyhráváme, pak proto, abychom prožili vítězství, a aby zakusil porážku a prožil slabost ten, nad kým jsme zvítězili.
     Stará moudrost praví: „Není vítězů a není poražených.“ Kdo vyhrál, ten získal vítězství a umožnil duši člověka, kterého porazil, zakusit porážku a prožít slabost. Ale tím, že prožil roli silnějšího, v sobě třeba rozvinul pocit, že je “víc” než ten, nad kým zvítězil, čímž rozvinul své negativní vlastnosti. Kdo prohrál, ten sice zakusil porážku, ale prožil slabost a odčinil negativní Karmu své duše a umožnil tomu, s kým prohrál, zažít vítězství. Takže oba dva, vítěz i poražený, prohráli i vyhráli zároveň. A každý z nich získal i ztratil něco jiného, než ten druhý.
     Kdo má bojovat, ten bojovat musí, protože byl k boji stvořen. A má vyhrát či prohrát, protože k tomu byl předurčen. Vše, tedy také bojovník i jeho Osud, leží v rukou Stvořitele.
     Z hlediska přízně či nepřízně Osudu v boji lze jak adepty bojových umění, tak rváče různého kalibru, ale i obyčejné lidi, rozdělit do tří základních typů:

     Typ I. - lidé s výraznou přízní Osudu

     Tito lidé vítězí a Osud je jim nakloněn. Patří mezi ně jak úspěšní adepti bojových umění, tak úspěšní “hospodští rváči”. Když bojují, tak vyhrávají, a to i když neabsolvují žádný bojový výcvik. Narodí se s vrozenými rváčskými sklony a všechny jejich boje jsou Osudovými silami řízeny takovým způsobem, aby tito lidé vyhrávali. Mnohdy tomu však bývá proto, že naráží jen na slabší soupeře a Osud jim nikoho silnějšího do cesty nepošle.

     Typ II. - lidé s částečnou přízní Osudu

     Tito lidé vyhrávají i prohrávají. Někdy je Osud ochrání a jindy je nechá zakusit porážku.

     Typ III. - lidé s nepřízní Osudu

     Tito lidé prohrávají jak rvačky, tak sportovní utkání. Osudoví duchové brzdí jejich bojové akce a pomáhají jejich soupeřům vítězit. I kdyby tito lidé cvičili sebevíce, v rozhodující chvíli střetu s jiným člověkem je Osud zastaví a způsobí jejich porážku. Takoví lidé mají zažít nepřízeň Osudu, ponížení a bití od jiných lidí.
     Ve chvíli ohrožení nebo napadení, když se tito lidé rozhodují, mají-li se bránit nebo mají-li na někoho zaútočit, duchové je zastaví. To znamená, že se mírně zhmotní a sevřou těm lidem prodlouženou míchu nebo vegetativní nervy. Pak ti lidé cítí strach, stres, mají pocit, že jim ztěžkly ruce i nohy a nejsou schopni žádné účinné fyzické akce proti jejich soupeři. Pak také prohrávají a nepomůže jim ani dlouholetý výcvik v bojových uměních. V rozhodující Osudové chvíli vždy selžou.

     Závěrečné ponaučení:

     Bojovník má poctivě trénovat a doufat v přízeň Osudu. Věřit, že právě jeho poctivý trénink je součástí jeho Osudu a že má vést k jeho zdokonalení, získání síly a životnímu úspěchu.

**********

     Kdysi mě jeden duchovní poradce učil, jak je to se sebevědomím. Ukázal mi velmi sebevědomého člověka, neznajícího strach, který vyhrával rvačky a nebál se ničeho ani divokých zvířat. Zvláštní bylo, že ten člověk jednou vešel do jednoho místa, kde byl po dobu řekněme půl roku trvale umístěn velmi silný a zlý pes. Půlhodina, kterou v tom místě ten člověk strávil, byla paradoxně jedinou půlhodinou za onoho půl roku, kdy tam ten pes nebyl, protože byl na tu chvíli odveden majitelem, což ale ten člověk nevěděl. Nebo jel něco nebezpečného vyřizovat a zrovna na tom místě nebyli v tu chvíli lidé, kteří by ho mohli ohrozit (což ale také ten člověk nevěděl) a tak dále.
     Jednou jsem šel do malého domu a v něm seděl chlap, byla to hora svalů a dobrý kickboxer. A ten se často pral a kdekoho vyzval k boji. Já jsem byl tenkrát ještě živý (bez zvětšených chrupavek v páteři s nestlačenými nervy a normálním viděním pohybu, tehdy ještě trochu ve formě na rozdíl od živé mrtvoly, kterou jsem dnes) a tak ten člověk se mnou chtěl bojovat. Hledali jsme chrániče, boxerské rukavice atd. a nenašli jsme v tom domě vůbec nic takového a já bez toho bojovat nechtěl. Bál jsem se. Tak z toho sešlo a náhle ke mě přistoupil duchovní poradce a řekl: „Počkej a dívej se!“
     Ukázal mi toho velmi sebevědomého člověka, co se ničeho nebál, a pravil: „Co by se stalo, kdyby zde byl místo tebe? Vůbec by se nebál, 100% by si věřil a šel by do toho boje i bez chráničů. Ten kickboxer by ho rychle ubil, a on by se pak začal bát a kleslo by mu sebevědomí. Ale protože si má úplně věřit, protože má mít úspěch a je k tomu předurčen, musíme ho chránit tak, aby na nikoho skutečně silného a nebezpečného nenarazil.“ Viděl jsem životní cestu toho člověka. Měl lehce nadprůměrné schopnosti a do cesty mu byly stavěny jen průměrné překážky. Uvnitř něj, v jeho podvědomí, byla informace, že na nikoho nemá tvrdě narazit. A to bylo jedním z důvodů pro jeho vnitřní pocit sebejistoty, pro to velké sebevědomí.
     Na druhé straně mi ale Osud ukázal i uměle vyrobené poražené. Ukázal mi člověka, který šel do místa, jež nikdy nestřežil žádný pes, a zrovna v ten okamžik tam pes byl a ještě k tomu jeden z nejhorších, a toho člověka oddělal. Také mi ukázal někoho, kdo byl dobrý bojovník a nikdy ho nikdo neobtěžoval ani nepřepadl. Nikdy až do chvíle, než měl úraz ruky a nemohl se sádrou bojovat. Pak se mu to stalo dvakrát po sobě. Další byl zase dobrý rváč a byl napaden skupinou výtržníků zrovna ve chvíli, kdy měl nejtěžší chřipku a sotva se držel na nohou. Jiný, mistr boje, se rozešel se svou dívkou a strašně se opil, a zrovna v tu chvíli byl přepaden a nedokázal se bránit. To jsou uměle vyrobení poražení a Osud ještě vše hlídá tak, aby se jim v jejich nevýhodné pozici nemohlo nic povést. Mnohdy tyto vzhledem k situaci handicapované lidi ještě více přidusí, aby se jim přece jen náhodou nepodařilo se nějak ubránit.

*********

     Někdy jsou do cesty silným stavěny ještě silnější překážky a oni prohrávají, a někdy jsou do cesty slabším stavěny jen minimální překážky a oni vyhrávají. Člověk nemusí být silný, aby vyhrál, a nemusí být slabý, aby prohrál. Osud rozhodne, co se stane.
     Jsou nepřátelé a okolnosti, s nimiž si neporadí naprosto nikdo, a je-li nepřízeň Osudu, je člověk bez šance. Cílem není dokonalý bojovník, žádný dokonalý neexistuje. Nikdo nemůže za všech okolností zareagovat na vše včas a efektivně. Ideálu se lze jen blížit, nikoli jej plně dosáhnout. A je-li člověk ničen největšími překážkami a nejnebezpečnějšími nepřáteli, jež poskytuje tento svět, nemůže vyhrát.
     To vše proto, že někdo musí prožívat pocity poraženého a někdo vítěze, někdo se má bát a jiný se bát nemá. Pravdou ale je, že někdy je Osud spravedlivý v tom slova smyslu, že vítězství i prohry, u jednoho strach a u jiného naopak sebevědomí a vnitřní klid, dává některým lidem v souladu s tím, jací skutečně jsou a co skutečně dokáží.