Homepage

    Verše moudrosti

     O poezii se říká, že je jedním z klenotů lidstva. V některých dobách se těšila větší, v jiných menší popularitě. Ne vždy byla nejvyhledávanější, avšak zároveň nikdy zcela zapomenutá.
     Je mnoho způsobů, jak se podělit o pocity, názory a dojmy: Mluvená řeč, filmy, divadelní hry, písně a rovněž tak i básně. A podobně jako mnoho jiných lidí, i já jsem složil pár básní, do kterých jsem se pokusil vložil kousek poznání. Tady jsou:

          Přišel jsem

          Přišel jsem k vám,
          nebyl jsem vámi zván.
          Tak zůstal jsem sám,
          a nikým nepoznán.

          Já nebyl ze světa, proto on neměl mě příliš rád,
          i přesto já, já jeho trochu snad.

          To není on, to jsem opět Já,
          ten, kdo Pravdu dobře zná.
          A skrze Pavla, to Já ji řekl též,
          aby poražena byla relativní lež.

          Tajemství čísla nula

          Z nuly vše vzniklo,
          a k nule vše spěje.
          Její prázdnota je útěkem z beznaděje,
          její plnost naplnění je našich dnů.

          Ona počátek dala našich snů,
          a ona nám je vezme též.

          Nula je největší pravda,
          ale i hrůzyplná lež.
          Štěstí dává,
          a bere nám je též.

          Je perpetuum mobile věčnosti,
          stejně smutku dává jako radosti.
          Je součtem všeho, co existuje,
          je výsledkem všeho, co ve vesmíru se děje.

          Je věčná a neměnná,
          jako útrapy i radosti života,
          jak plná i prázdní číš.

          Když poznal jsi tajemství nuly, co o ni teď díš?

          Píseň nemocného

          Pro koho tu kvetou ty krásné lilie,
          jen pro vás, pro mě snad ne?

          Lesy skryly svoji tvář přede mnou,
          svůj nemoci trpký úděl teď musím nést.
          A budou, Bože, pro mě růže znovu kvést?
          Pokvetou, viď?

          Nechť vánek v tichu lesa i mě ovívá,
          či již bude čechrat vlasy jen jiným,
          než jsem já?

          Snad přijde si pro mě milosrdná smrt,
          ta, co jediná, bolesti všechny zažehná.

          Tváří v tvář smrti pochopil jsem,
          jak krásné je zdravý být a žít,
          volně dýchat, bdít i snít.

          Teď odejít mám kamsi v dál, ještě dál,
          než co jsem kdy byl?

          Teď pravdu věčnou já jsem pochopil,
          že smrt je život,
          a život je smrt.

          O kruté nemoci

          Tělem mlád,
          na duši stařec se šedivými vlasy.

          Již jen se zármutkem vzpomínám,
          jaké to byly časy,
          kdy mlád jsem byl jak na duši,
          tak na těle.

          Nemoc krutá a zlá navštívila mě dříve než lidi ostatní,
          vzala mi děvče, psa, mládí, zdraví,
          vše, co jsem měl.

          Zdrcen jsem do morku kostí,
          srdce mé je ostrými šípy prokláto,
          duše má je zčernalá zármutkem.

          Jen naděje příslib svítá v blížícím se objetí smrti,
          která pošle mě do dalšího života,
          ve kterém snad budu mít více štěstí.

          Ve kterém vládnout budu mocnou,
          silnou a zdravou pěstí,
          tak, jako kdysi,
          když mladý jsem skutečně byl.

          Tak mladý,
          že ještě jsem nepochopil,
          že život není jen pro štěstí.

          Teď potkalo mě neštěstí,
          a přesto mu vděčný jsem,
          že z něj budu v životě příštím probuzen,
          když štěstí mi zase na čas ukáže svoji tvář.

          Poslední naděje (Václav Hynek)

          Jedno, dvoko, troko, štroko,
          osm let mě bolí oko.

          Zavolám si pro doktora,
          hledím na něj s podivem.
          Copak je to za netvora,
          vždyť on léčí kladivem.

          Zkusím tedy léčitele,
          jestli tam se podaří.
          Obávám se však,
          že budu muset k hrobaři.

          Hrobař již se z dáli směje,
          neboj, synu, pojď jen blíž,
          tak vzchop se, vždyť se nic neděje,
          mám pro tebe prima skrýš.

          Vyvedu tě z beznaděje,
          budeš OK, to si piš!

          Tři kmotry sudičky (Václav Hynek)

          Narodil se před léty,
          jmenoval se Hynek,
          smál se kolem na všechny,
          malý zdravý synek.

          Osudný den nastal,
          všichni na křest přišli,
          i jeho zlé sudičky,
          v kostele se sešly.

          Po otci jméno daly:
          „Teď jsi Hynek, inu“,
          zlé kmotry se nesmály,
          zaklely tě, synu.

          I přistoupila Boleslava,
          její ošklivá bílá hlava:
          „Já nakazím tě od kosti,
          užívej si bolesti.“

          Pak Chudobka se naklonila,
          věčnou bídu vyslovila:
          „Budeš nuzně, chudě žít,
          jako já se budeš mít.“

          Tu přistoupila poslední,
          já jsem teta Smůla:
          „Tvůj talent bude nevšední,
          výsledky však nula.“

          O životě (Václav Hynek)

          Když je člověk mlád,
          je na světě rád.
          Když povyroste od kosti,
          přijdou první bolesti.

          Ožení se jako nic,
          starostí je čím dál víc.
          Život mu dá první rány,
          mění názor, s ním i plány.

          Pak ohlédne se, léta běží,
          už je podzim, skoro sněží.
          Zdraví chátrá, člověk s ním,
          už se stmívá – také vím.

          Nač byla ta snaha, píle?
          Život, to je jenom chvíle…

          Čas

          Ptačí zpěv zní klidně uším mým a já,
          jdouce v téže době po téže cestě,
          po které krok, co právě dělám,
          již před miliardami let jsem učinil;
          já, co dávno jsem pochopil,
          že vše se stále opakuje.

          To, co nyní jest,
          již bezpočtukrát bylo.
          A není nic z toho, co teprve bude,
          co by ještě nikdy dříve již bezpočtukrát nebylo.

          Týž mrak, co nad obzorem hor pomalu plyne,
          skrývajíc poselství dálek, jež nese,
          vždycky nesl, nést bude,
          a přesto nikdy nedonese;
          rozplyne se náhle pak,
          aby vzniknout mohl nový mrak.

          A ten mrak znovu bude plout po obloze přesně tak,
          jako jeho předchůdce.

          Svítí na mě Slunce,
          a těla mého vrhá tentýž stín,
          jako vrhalo již před miliardami let.
          Já Vím.

          Ve stejné době a na témže místě,
          opět zastihl mě čas.
          A já jemu znovu týmž způsobem pohlédl do tváře,
          jako před miliardami let.

          Stále stejně krutý i krásný je náš svět,
          věčně odchází a věčně se vrací,
          znovu se nalézá a opět se ztrácí,
          v bezedné prázdnotě věčnosti.

          Navštívily mě hvězdy

          Díval jsem se na noční oblohu,
          na tmavé noční nebe.
          Tam uviděl jsem tě v hvězdném oparu,
          má hvězdo, tebe.

          A vedle tvého světýlka,
          světla další svítila.
          To druhové tvoji, hvězdo,
          to druhové tvoji, má milá.

          Světla vaše, hvězdy mé,
          moji prosbu k vám zaslechla.
          Pomalu jste z nebe sestoupily,
          slétly jste na zem ke mě.

          Letěly jste stále blíž a blíž,
          až uchvátila vás zcela celá zemská tíž.

          Když navštívily jste mě, hvězdy mé,
          vyprávěly jste mi příběhy dávné,
          moudrost vesmíru a bratří kosmických,
          a tiše zněl jiných civilizací přátelský smích.

          Pak řekly jste mi:
          „Slyšels již dost, mi letět zpátky musíme.“
          A odcházejíc slíbily jste:
          „Jednou se k tobě vrátíme.“

          Pak daly jste mi polibek,
          po kterém jsem usnul ve slastném zapomnění,
          a o zářících hvězdách na nebi,
          zdálo se mi až do rozednění.

          Když probudil mě k ránu Slunce svit a hlas kohoutův smělý,
          já věděl jsem,
          že návštěva vaše nebyla jen noční snění.

          Když podívám se někdy zase, hvězdo má, na tebe,
          vím, že jednou přijdu, za tebou do nebe...

          Měsíc

          Tvé světlo opět,
          mě hladí po tváři.
          A když mi cestu a stromy v lese ozáří,
          s vděčností na tebe pohledím.

          Tys viděl mě již tisíckrát se rodit,
          a viděl jsi mě tisíckrát umírat.

          Znáš mě lépe,
          nežli já sám sebe,
          víš, kam kroky mé duše míří.

          Tvůj zrak smělý,
          tvá tvář skrytá při zatmění,
          tvůj zimy chlad i léta žár;
          vše znáš lépe,
          než já sám.

          Znáš lásku i nenávist,
          neděsí tě pozemského vichru svist.

          Viděls již tolik,
          že unaven jsi pohledem tím nekonečným.
          Nepřekvapí tě nic,
          co děje se na Zemi.

          Čest mistrům pera

          Z pod hromady špíny a prachu,
          vidět jsou desky knihy dávné.
          Její listy roztrhané jsou a větrem rozváté,
          její vazby kdysi tak krásné zmocnila se hniloba.

          Dávno pryč je ta doba,
          kdy perem Pravdu psal na stránky knihy moudrý muž.
          Ne sto, ale tisíc let je tomu už.

          Usiloval o poznání,
          chtěl učit lidi a zlepšit tento svět.
          Po něm tu zbylo jen pár prachem zapadaných vět,
          a ty pomalu upadají v zapomnění.

          Bylo jich mnoho.
          Mocně perem vládli.
          Tisíce moudrých knih a na nich prach.
          Co z poznání a Pravdy jejich zbylo?

          Jen hrobů pár, jména zapomenutá,
          a v duších Mistrů nevyslovitelný žal.

          Rodná ves

          Ze vsi rodné, od bučení krav a mečení ovcí,
          já odešel daleko do měst.
          Tolik vzdálen od minulých svých cest,
          vzpomínám jdouce temnou nocí.

          Kde je ta píce voňavá,
          kde zvířata má a lesy.
          Kam zmizela země ta,
          ve které já vyrůstal kdysi?

          Jen vzpomínek mi zbylo pár.
          A teprve dnes jsem pochopil, jaký je dar-
          ptačí zpěv, a lesy, a dobrých lidí vřelý cit,
          a práce na poli, bez které nelze žít,
          a chvíle, kdy pes u vrat zaštěká,
          a z lesa zavoní to jehličím...

          Svatý Obraz

          Jak výkřik zoufalství i příslib naděje,
          jak polnice anděla božský a přenádherný tón,
          jak svědectví o kruté a rouhající době,
          jak znějící z nebe o konci světa zvon,
          tam v rohu místnosti Svatý Obraz stál.

          A já nejen jemu,
          ale i tomu, kdo jej stvořil,
          poklonu a úctu vzdal.

          Na obraze tom vznešeném jezdec přísný i milosrdný jak smrt sama byl,
          a já pohleděl na něj a z výrazu tváře jeho pravdu pochopil,
          jež mi jezdec kopím v ruce jeho s vlajkou smrti na něm i přísnou svojí tváří odhalil,
          že život části lidstva v nebi cenu pozbyl.

          A že válkou strašnou tyto lidi-zrůdy svým kopím jezdec zahubí,
          a kůň jeho bílý je kopyty svými rozšlape.
          Až v nebi Bůh svůj hněvem zpitý meč k potrestání lidí-šelem pozvedne.

          A přece za rozsudkem, jež vykonat tento Boží posel má,
          je záchrana mnohých a jistota.

          Že totiž láska Boží přijde ku moci,
          že nebudou již bolesti a nemoci.
          A my žíti budeme jak praví lidé - již ne zla otroci.

          Až vybiti budou synové zla a mnozí smilníci,
          pak jezdec smrti odloží kopí a sejme z hlavy pancéřovou přilbici.

          Zatím však s korunou na hlavě a s pečetí dobyvatele-vítěze,
          jezdec i jeho kůň na příkaz čekají.

          A náhle ten hlas mocný slovy “Pojď!” z nebe zahřměl,
          aby naplnil se zcela předurčený lidí trpký úděl.

          A pak ještě zabiti býti mají, Bohu žel,
          synové dobra a mnozí svatí,
          již brzy přijde jejich krutá žeň.

          Vždyť nyní stále zasvěcenců pár tu zbývá - nebe dar,
          ještě jezdec Věrný a Pravý nesmí vyjet, ještě žije jich tu pár.

          Jak výkřik zoufalství i příslib naděje,
          jak polnice anděla božský a přenádherný tón,
          jak svědectví o kruté a rouhající době,
          jak znějící z nebe o konci světa zvon,
          tam v rohu místnosti Svatý Obraz stál.

          A já nejen jemu,
          ale i tomu, kdo jej stvořil,
          poklonu a úctu vzdal.

          Requiem poutníka, který přišel k vám s Pravdou

          Já přišel k vám s Pravdou,
          vy nazvali jste mě bláznem.
          Já přinesl vám Pravdu,
          vy nazvali jste mě pomatencem.

          Třpyt hvězd a tajuplných dálek prostoru a času,
          k vám jsem nesl.
          Leč uši vaše nechtěly slyšet a proto také neslyšely,
          a oči vaše nechtěly vidět a proto také neviděly.

          Tajemství minulé slávy se lesknoucí,
          a předzvěst doby zářné, temné, budoucí,
          záhady života, smrti a Osudu,
          o nich vám již vyprávět nebudu.

          To proto, že uši vaše neslyší a oči vaše nevidí.

          S hvězdami jsem rozmlouval a učil se od Měsíce úplňku i zatmění,
          v časy minulé jsem v meditacích chodíval,
          nemalé je proto mé vědění.

          Snad v příliš mladém těle,
          zato s Pravdou hrdě vpřed a směle,
          já přišel mezi vás s domněním,
          že dobré je to s vaším věděním.

          Mladý jsem v těle,
          na duši tisíce let stár,
          a že jsem příliš v těle mlád,
          proto dle vás Pravdu nemohu znát?

          Proto loučím se s vámi, stádo,
          které nemá Pravdu tak jako já rádo,
          které přežvykuje stále stejnou kupku sena,
          od zimy, přes jaro, do léta.

          Svatba s Pravdou

          Ve tmě tmoucí, i ve světle zářícím a v chmurném šeru,
          já Pravdu pojal sobě za ženu.
          Svatba to byla smutná a bolestná,
          ne jako mezi lidmi zdánlivě a pomíjivě radostná.

          Jako svědkové Bůh i Ďábel k údivu mému bok po boku šli,
          s nimi Bolest převeliká, Zármutek i Naděje.

          A v místě tom,
          kde milenci se sobě za manžele promění,
          stáli Osudu sluhové i páni.

          Pak smlouvu, na níž pečeť byla, mě podali,
          moji dlaň do dlaně ruky Pravdy vtlačili,
          a pak pravili:
          „Teď mužem Pravdy jsi!“

          Od té doby mnoho vím,
          a tomu, co se děje kolem mě,
          se téměř nikdy nedivím.

          Má žena řekla mi vše to, co jsem chtěl znát,
          a Bolest přišla na návštěvu vždy,
          když od Pravdy měl jsem se něco dozvědět.

          Dostal jsem odpověď,
          na všechny mé otázky,
          na záhady lidské lásky i nelásky,
          na vesmíru temnou prázdnotu i záři miliard Sluncí.

          Já úpěl a sténal a žádal o rozvod,
          Bůh i Ďábel však pravili,
          že jim má žádost není vhod.

          Já, který sobě Pravdu pojal za ženu,
          začal jsem snít o dni,
          kdy se s ní konečně rozvedu.

          Žádost má zamítnuta byla,
          a Bolest mi krutě připomněla,
          že Pravda bude dál žena má.

          Tak zůstal jsem Jí věrný,
          a ona věrná i nevěrná zůstala mě.
          A každou noc mi připomíná,
          že se se mnou nikdy nerozvede.

          Ze všech žen jest Pravda ženou nejlepší i nejhorší,
          a sdílet s ní jedno lože bolí tak,
          že nepřál bych nikomu tohle manželství.