Homepage

    Utrpení Ducha Svatého

     Co bolestí je v lidském žití. Kolik slz uroněných a stenů z bolestného žalu a vrásek na čele.
     My všichni, každý z nás, jsme relativně Božími dětmi. A jestliže každý člověk prožije ve svém životě nějaké trápení, jeho nebeský “Otec” pak jeho trápení do jisté míry prožívá s ním.
     Čím více dětí má rodič, tím více má starostí. Bůh pak je “Otcem” nás všech a také s námi v jisté míře cítí všechnu naši bolest, či o ní alespoň ví. Tolik trápení tedy Bůh - Duch Lásky, musí prožívat.
     Nemyslete si, že když se Bůh dívá na činy Ďábla a slyší nářek trpících volající do nebe, že jej to nebolí. Ve skutečnosti Bůh trpí se všemi těmi, kdo se trápí. Ne nadarmo se říká: “Duch Svatý pláče hlasem nevypravitelným." Ano, každou slzu, kterou kdokoli z nás prolije, svým způsobem prolévá i Duch Svatý.
     Kolik je ve světě radostí, tolik jich Bůh má, a kolik je ve světě strastí, také tolik jich Bůh má. Jen si zkusme představit, že jsme rodičem, který má šest miliard dětí. Zrovna tolik lidí žije na naší planetě, nepočítaje ostatní živé tvory. A s tolika lidmi prožívá Bůh jejich radosti i zklamání. Jen si představte, co je to za obrovskou odpovědnost.
     Bůh zná skrytý význam i smysl lidského utrpení. Ví, že po každém zlu, které prožíváme, nás, nebo přesněji řečeno naší duši, čeká zase nějaké dobro. Bůh ví, že když nyní pláčeme, jednou se budeme opět smát. My to nevíme, nebo tomu alespoň často nevěříme, ale On Ví, že tomu tak je.
     Ačkoli se Bůh dívá na svět s nadhledem, přesto ho mrzí, když trpíme. A protože Bůh (Duch Svatý, Duch Lásky) představuje nejvyšší formu lásky, musí věčně prožívat, jak se jeho nejmilovanější děti trápí. Je to úděl vskutku hrůzný.
     Jedno velmi krásné podobenství praví: “Šel člověk po písčité rovině a viděl vedle stop svých ještě jedny stopy. To byly šlépěje Boží. Když se mu udělalo zle, vlekl se pískem dále. Když se ohlédl, uviděl za sebou již jen jedny stopy. Tu zvolal: ,Pane Bože, proč jsi mne v době, kdy mi bylo zle, opustil?´ A Bůh mu odvětil: ,Stopy, které vidíš v písku za sebou, to nejsou tvé stopy. To jsou stopy mé. Neboť jsem tě po celou tu dobu, kdy jsi umdléval, nesl v náručí."
     Každý člověk musí vypít svůj kalich hořkosti až do dna, Bůh však pije všechny kalichy hořkosti najednou, i když jen v omezené míře, neboť s námi nespoluprožívá naše utrpení plně. I tak se ale skloňme před Jeho láskou i před “slzami”, které s námi prolévá.
     Ale přesto si uvědomme jednu věc: Kdyby se Bůh skutečně hluboce trápil kvůli našemu utrpení a kdyby ho skutečně plně prožíval spolu s námi, pak by nemohl mít zářivě bílou (bílo-žlutou) barvu, protože takovou barvu nemůže mít ten, kdo se sám velmi intenzivně trápí nad utrpením těch, které miluje. To totiž není barva zármutku, takže pozor!