Homepage

    Tajemství Tao

     V této kapitole budu věnovat trochu pozornosti taoizmu. Jeho základem je učení o existenci Tao, všeovládající a všudypřítomné síly, řídící veškeré dění v celém prostoru jsoucna.
     Mnoho příznivců tohoto náboženského a zároveň i hluboce filozofického směru usilovali o nalezení principu Tao, který by jim umožnil dosáhnout dokonalosti a osvobodit se od koloběhu života a smrti.
     Jak jsem již řekl, základem taoizmu je víra v “Tao”. Základní vlastnosti Taa jsou dle staré tradice taoizmu tyto: Nelze je povědět a nelze je pojmenovat. Je stálé a věčné, nedělá nic a přesto jím nic nezůstane nezasaženo. Tao vládne silou zvanou “Te”, pomocí níž všude udržuje spravedlivý řád a harmonii prostřednictvím síly Osudu zvané “Ming”.
     Všechno, co existuje, je dle taoizmu utvořeno činností protikladů Yin a Yang, projevuje se energií Čchi a působí ve vzájemné harmonii.
     Tao nemá žádný protiklad a proto člověk, který “žije Taem” (to lze jen teoreticky, prakticky nikoliv), se ocitne mimo působení protikladů a nic nekoná, protože každé konání je protikladem nějakého jiného konání. Tao je cestou bez cesty, konáním bez konání a životem bez života. Je vším i ničím zároveň, a proto je absolutní a dokonalé.
     Ačkoli je Tao všepůsobící a všemocné [můžeme říci, že Tao je PraStvořitel, protože Tao je s ním identické, tedy Tao je (jediná živá či jediná existující) bytost], samo o sobě neznamená nic. Pokud by se vše ocitlo ve stavu Tao, ustalo by veškeré dění. Nedělo by se nic, energie v celém prostoru jsoucna by se přestala transformovat a dění ve světě hmotném i ve světě duchovním by postupně zaniklo.
     Proto je Tao jen harmonií, lépe řečeno středem veškerého dění a vyrovnaností všech protikladů. Tato rovnováha Taa je dána spolupůsobením protikladů, které, ač mohou být jakkoli velké, ve svém konečném součtu dávají číslo nula. Tao nemá žádný protiklad a proto jediné číslo, které je vyjadřuje, je nula. Nula je totiž výsledkem veškerého dění a součtem všech protikladných potenciálů, které působí v celém prostoru jsoucna.
     Existence Taa umožňuje existenci protikladů a existence protikladů umožňuje existenci Taa. Ve středu jejich působení se také Tao nalézá. Jak praví následující citát z “Knihy mlčení” (texty staré Číny): “Takový stav, v němž ani objekt, ani subjekt nenacházejí svůj protějšek, nazveme osou Taa. Tato osa zaujme místo vprostřed kruhu, odkud odpovídá všemu a na věky věkův.”

Tao

     (Obrázek znázorňuje, jak se veškeré dění opakuje stále dokola, čili do kruhu. Po kruhu běží do nekonečna dlouhá sinusová křivka jako symbol věčného střídání se protikladů. Jak její vnější, tak i vnitřní poloviny (půlkruhy) jsou spolu spojeny čarami, které se uprostřed kruhu v jednom bodě všechny protínají (Tao, Všedimenze), což znamená, že jak vnější polovina sinusové křivky, to je symbol pozitivity, tak vnitřní polovina sinusové křivky, což je symbol negativity, pochází ze stejného bodu a obě mají stejný původ, což je onen střed kruhu, tedy Tao, ve kterém se všechny spojnice vnějších i vnitřních polovin sinusové křivky po kruhu běžící protínají. Obrázek tedy kromě věčného koloběhu vyjadřuje i společný původ všech protikladů.)

     Faktem zůstává, že učenci taoizmu se hluboce zabývají otázkami veškerého dění a souvislostmi mezi jednotlivými ději, které se v prostoru jsoucna neustále odehrávají. Usilují o nalezení Taa, které by jim umožnilo vymanit se z působení protikladů. Tvrdí, že tento svět je iluzí a nelze v něm nalézt pravé a osvobozující štěstí (které je ve skutečnosti absolutní vyrovnaností).
     Taoisté se v duchu ptají sami sebe: Kde vlastně jsem? A jsem vůbec? Není to, že existuji, jen mojí iluzí? Nikoli. Myslím a cítím bolest. To není iluze. Nebo snad ano? Jsem tam, kde se mi zdá, že se nalézám? Nebo jsem ve skutečnosti někde jinde? Kde tedy jsem? Aha, už to vím. Jsem všude i nikde zároveň. A jsem zároveň iluzí i realitou.
     Ten, kdo nalezne Tao, ten pochopí svoji sounáležitost s celým vesmírem a stává se jeho součástí, aniž by přitom sám existoval. Faktem je, že když se člověk v meditaci oprostí od svého ega a vcítí se do ostatních lidí, živých tvorů a rostlin, pak prožívá místo svého ega vyšší formu kolektivního vědomí a cítí se být všemi jinými živými bytostmi najednou i součástí celého živoucího vesmíru. V tuto chvíli v sobě člověk objevuje a prožívá tu část své duše, kterou mají všichni živí tvorové i rostliny stejnou. Pokud člověk cítí a vnímá tímto univerzálním prvkem své duše, dosahuje spojení s absolutním vědomím všebytí a dosahuje vyššího stupně svého duševního vývoje. Pak také nalézá Tao. Nutno ovšem podotknout, že se tomuto stavu lze pouze přiblížit a že jeho plné dosažení je pro člověka možné jen teoreticky.
     Ačkoli je dle taoizmu důležité nalézt ve svém životě Tao, pravdou je, že ocitnutí se ve stavu Tao by pro člověka znamenalo některé negativní důsledky. Je pravdou, že by “žil” (ve skutečnosti stav Tao nepatří do říše živých) v dokonalé harmonii, ale byl by bez emocí. A být bez emocí současně znamená být také bez lásky, s citovým chladem k utrpení svých bližních a mít místo srdce kus ledu.
     Je správné hledat harmonii a Tao a přiblížit se mu, avšak o plné dosažení Taa bychom se neměli pokoušet. A proto jděme stále za ním, hledejme ho, ale snažme se ho nikdy doopravdy nenalézt. Jen pak zůstane život životem a člověk člověkem. A i kdybychom Tao nikdy nenalezli, nalezne ono nás.

               Tao

               Jsem vánek v lesích i kámen na cestě,
               jsem v básni verších i vystrojené nevěstě.

               Jsem v energii i jí samotnou,
               bez času, prostoru, i s nimi též.
               Jsem Pravdou pravou a také jsem absolutní lež.

               Mám těl bezpočet i jedno jediné,
               znám sebe i neznám,jsem tím, co věčně je stejné i proměnné.

               Mám jmen tolik,
               kolik jich jen může být,
               umím i neumím krásně i strašně žít.

               Jsem vámi všemi i nikým z vás nikdy nemusím být,
               vím i nevím, jaké je to u vás žít.

               I básně sobě píši,
               i básníkem si umím být,
               a pak je vámi čtu pod světa oltářem.
               I tebou umím být, člověče,
               já umím být i velkým čtenářem.

               Jsem věčné a neměnné,
               v kapce oleje i ve víně,
               v tom i tím, čemu se říká myšlenka.
               Jsem kvetoucí i uvadlá pomněnka.

               Jsem kapka deště, jsem vzduch.
               Jsem hrobové ticho i velký hluk.

               Jsem vše i nic, a proto nejsem i jsem,
               abys to pochopil i nepochopil,
               a byl i nebyl člověkem.

               Bylo jsem, JÁ JSEM,
               a vždycky budu.
               Zeptej se na to části MĚ,
               mocného Osudu.

               Jsem stále stejné,
               v klidu i v události víru,
               ve vůni květiny, i kde lze cítit síru.

               Věčně tě vidím JÁ, TAO,
               zřím sebe, tebe,
               neboť tebou zdám se také být.