Homepage

    Řešení nadměrného utrpení

     Utrpení jako takové nelze zcela eliminovat, lze je jen částečně snížit, například omezením nadměrného štěstí a rozkoší, čímž se sníží i jejich protiklad, tedy bolest a nepříjemné pocity.
     Žádné trvalé řešení utrpení neexistuje, ale je možné částečně a v jisté podobě dosáhnout relativní a z našeho omezeného úhlu pohledu i poměrně dlouho trvající “Vlažnou Harmonii”, v níž maximální utrpení není obsaženo.

     Dosažení ideálního tzv. “vlažně harmonického života”:

     Tímto ideálem je globálně docílit stavu, kdy se všichni mají napůl dobře a napůl špatně, a tak předejít tomu skutečně nejhoršímu, to jest nejintenzivněji trpícím.

     Kdyby se všichni v naší dimenzi měli výborně, vzhledem ke vzájemnému propojení všech existujících prostorů by to mělo špatný vliv na světy v jiných dimenzích. A kdyby se všichni měli skutečně špatně, mělo by to zase pro změnu špatný vliv na ně samotné.
     Žijme tedy ve všem jenom napůl, tedy zároveň i trochu špatně, abychom nepoškozovali jiné světy a jiné dimenze, tedy jiné části VšeOrganizmu, našim nadměrným štěstím. Mějme se napůl dobře, napůl nedobře a pamatujme na celý VšeOrganizmus. To je ta jediná pro nás lidi dostupná cesta, jak dosáhnout té nejrozumnější hrubohmotné harmonie; jinými slovy, jak zajistit únosný život nám všem a přitom nedělat žádnou nadměrnou škodu jiným světům, nacházejícím se jak v našem, tak i v jiných vesmírech.

     Nejdůležitější poučka:

     Když už tedy žijeme, tak ať je to jenom napůl!



     Jak dobře víme, výsledkem všeho je nula. A musí být. Jenže každá nula je jiná, než nuly ostatní!

     Nula číslo 1. Extrémně šťastní i extrémně trpící lidé:

Nula 1

     Nula číslo 2: Vlažně harmonicky žijící lidé, trochu šťastní a trochu nešťastní (ideální stav):

Nula 2

     Nula číslo 3: Neexistence lidí, vše je bez dobra i zla, nic se netransformuje:

Nula 3

     Každá z těchto tří nul je jiná, avšak které z nich dát přednost? Já osobně preferuji tu, jejíž výsledná nulová hodnota není podmíněna existencí extrémně trpících živých tvorů.
     Nikdo nebude nadmíru šťastný, nikdo ale také nebude nadmíru trpět. A to je cílem cesty, kterou jsem nastínil:

     Jsme povinni se postarat o to, aby již více nebylo těch nejintenzivněji trpících. A to je naším nejhumánnějším úkolem!

     Naskýtá se otázka: Jak zabránit nadmíru šťastným, aby byli nadmíru šťastni? Jak dosáhnout vlažné harmonie mezi štěstím a neštěstím? Jak zabránit existenci nejintenzivněji trpících?
     Zákony, které zajistí povinnost bohatých dávat chudým, také povinnost dělat užitečné věci všeho druhu? zákaz škodlivých technologií a výrobků, zákaz geneticky poškozeným lidem mít děti? kdokoliv má nadbytek, musí dát druhým.
     Jakmile má někdo jak skvělé zdraví, tak velký majetek i skvělé mezilidské vztahy a žije přesně tam, kde chce žít a je vysloveně velmi šťastný, pak mu určení příslušníci speciálních jednotek, kteří též prozkoumají jeho auru, aby potvrdili, že je šťasten až příliš, musí část jeho štěstí vzít. Tedy vzít něco z toho, co jej činí nadmíru šťastným a dát to někomu, kdo je nešťastný, tedy nějakému chudákovi.
     Každý člověk by musel obětovat něco z toho, po čem touží a nedopřát si to, aby tak zmírnil své štěstí a zabránil tomu, aby se na světě objevil někdo strašně trpící.
     Nadmíru trpící by byli ostatními lidmi obdarováni a kdyby jim to nepomohlo, byli by zabiti (pokud by ovšem sami chtěli zemřít, což mnohdy chtějí = euthanasie), aby nemohli dále nadmíru trpět.
     Používáním přírodních zdrojů energie, aplikováním úspěšnějších metod léčby nemocí pomocí modernizace medicíny, tedy bezpečná a zdraví relativně neškodlivá zdravotnická technika (největší nemoci by se lidem vyhýbaly, neboť by na světě nebyla jejich nepřímá příčina - nadmíru šťastní lidé).

     Příklady vlažně harmonické míry štěstí v lidském životě:

·    Někdo chce být silný a rád by zvedl činku o váze 100 kg. Ale bude cvičit jen do té doby, než zvedne 80 kg. A na této síle se bude udržovat. Bude tedy silnější než průměrný člověk, čímž se částečně uspokojí, ale bude méně silný, než by chtěl v ideálním případě být. Je napůl šťastný a napůl nešťastný, je trochu spokojen i trochu nespokojen zároveň. A o to přece ve vlažně harmonickém životě jde!

·     Nějaká žena chce mít pro ní ideálního milence. I zřekne se toho, který se ji zdá nejpřitažlivější a bude se milovat jen s tím, který se jí líbí jen napůl. Bude ji to trochu těšit, ale ne tak mnoho, aby byla nadmíru šťastná a nepřímo tím způsobila neštěstí nějakému ubožákovi.

·     Někdo chce žít na samotě v lese. Místo toho se však nastěhuje jen do průměrné vesnice. Bude částečně spokojený proto, že nebude ve městě, ale nebude spokojený úplně, protože bude bydlet přece jen stále ještě mezi lidmi.

     Již chápete? Nauka o vlažně harmonickém žití by byla součástí zákona i výuky dětí a všichni by se tak po celý život, raným dětstvím počínaje, učili žít tak, aby svojí existencí nevynucovali existenci těch nejintenzivněji trpících.
     Lépe je, když všichni žijí jen napůl dobře po celý život, než jeden jediný strašný chudák jako daň za něčí nadměrné štěstí!