Homepage

    Otázka euthanásie a práva člověka na smrt

     V listině lidských práv je uvedena celá řada práv, která má každý člověk mít. Jedním z nich je i právo na život. Avšak v lidském životě mohou nastat okolnosti, za kterých dotyčný člověk velmi trpí a raději by volil smrt, nežli další trápení. Má v tomto případě člověk právo na smrt? Bohužel, nemá!
     Jak víme, každý člověk v sobě ukrývá duši, která je nesmrtelná a po smrti se znovu vtělí do těla dítěte. Z tohoto důvodu není třeba se smrti moc bát.
     Je kruté a nehumánní prodlužovat trápení nevyléčitelně nemocných lidí neustálým oddalováním jejich smrti a to i v případě, že tito lidé již sami nechtějí žít a přáli by si raději zemřít, nežli trpět dále. Jenže zločinecké organizace jménem “světové zdravotnictví” a “světové zákonodárství” se snaží ze všech sil takovým lidem jejich utrpení prodloužit na co možná nejdelší dobu. Místo milosrdné smrti raději volí pomalé a mnohaleté mučení, které je nakonec mnohem delší, než jak obvykle bývala pomalá mučení ve středověku.

     Jak praví jedno z mých přísloví: “Největší zločinci jsou ti, kdo nechají intenzivně trpící a o smrt prosící bytost naživu, místo toho, aby ji zabili.”

     Co se týče euthanasie u zvířat, nabízí se nám její přímo příkladné porovnání s možnou euthanasií u lidí. Onemocní-li nevyléčitelně pes, má jeho majitel právo ukončit jeho trápení milosrdnou smrtí. Utracení nemocného a trpícího zvířete je zcela běžné. Zatímco ke zvířatům jsme v tomto směru humánní, k sobě navzájem jsme nanejvýš krutí. A necháváme své bližní trpět a stále prodlužujeme jejich utrpení i v případě, že jim již není pomoci.
     Někdy se stává, že se u někoho střídají velké bolesti a po nich úleva. V takovém případě vypočítáme, převažují-li bolesti nad radostmi (to je vidět i na auře) a pokud ano, volíme euthanasii i navzdory okamžikům, kdy je dotyčnému dobře, protože tyto okamžiky jsou rozhodujícím způsobem převáženy pravidelně se vracející bolestí.
     Stále se mluví o humánnosti a o lékařské etice. Jenže prodlužování utrpení pacienta, navíc ještě proti jeho vůli, je s touto humánností a lékařskou etikou v přímém rozporu.
     Pokud by se ukončil milosrdnou smrtí život nadmíru trpícího člověka, jeho duše by se za krátký čas znovu narodila a pravděpodobně by vstoupila do těla zdravého dítěte. Takže by euthanasií získal nemocný člověk (neboli přesněji řečeno jeho duše) nové tělo a nový život. Nač tedy odkládat smrt toho, kdo se natolik trápí, že chce sám zemřít? Proč mu upřít právo na nové zdravé tělo? Vždyť to je přece ten největší zločin!
     Z výše uvedených důvodů je tedy naprosto jasné, že tam, kde již selhaly všechny dostupné prostředky a léky, zbývá lék poslední, zato však dokonalý. Smrt.

__________________________________________________________

     (Apokryfy, konkrétně kniha Sírach, nám ve své 41. kapitole předkládá poučení o našem správném přístupu ke smrti:
     „Ó smrti, jak trpká je myšlenka na tebe pro člověka, který v pokoji žije na svém vlastnictví, člověku, který žije bez starosti, kterému se ve všem dobře vede a který je schopný spokojeně přijímat potravu.
     Ó smrti, tvůj soudný výrok je dobrý pro nešťastného člověka zbaveného síly, pro opotřebovaného starce, kterého všichni opustili, který už nevěří a ztratil trpělivost.
     Neboj se soudného výroku smrti, pamatuj však na ty, kteří byli před tebou, i na budoucí. Tento úděl je určený u Hospodina pro každé tělo, jaký tedy odpor proti tomu, co se zamlouvá Nejvyššímu? Ať jde o deset, o sto, či o tisíc let, v podsvětí už není stížností na život.“
)