Homepage

    Moudrá ponaučení

·    Není uměním říci, že všechno je jinak. Uměním je říci, jak jinak to vlastně je!

·    Tajemství svobody je tajemstvím příznivého Osudu. Občas se stává, že je nějaké duši přidělen tak příznivý Osud, který zcela odpovídá jejím přirozeným přáním a představám o tom, jak by chtěla žít. Kdyby ta duše nebyla vedena Osudem, chtěla by dělat stejné věci, k jakým ji vede Osud. Tedy taková duše, která dostane stejný Osud, jaký by si dala sama (vzácná výjimka přízně Osudu!), je jakoby svobodná.

·    Chceme-li porozumět jedné věci, musíme nejprve porozumět úplně všemu. A chceme-li porozumět úplně všemu, musíme nejprve porozumět jedné věci.

·    Ve chvíli, kdy se duše novorozeného dítěte plně spojuje se svým tělem, se s ním spojují i někteří duchové, tzv. “přivtělené bytosti” a též energetické proudy, které také mají rozhodující vliv na konstituci člověka, kterým se má dítě dle svého Osudu stát.

·    Duše zemřelých příbuzných a přátel jsou určitými duchovními silami hlídány, aby nemohly zasahovat do Osudu svých pozůstalých.

·    Mezi chytrostí a moudrostí je velký rozdíl. Chytrák může znát mnoho věcí, zatímco moudrému stačí znát věc jedinou.

·    Ze všech nejsilnější je čas. Ten porazí úplně každého a každý se toho dočká. A nejen toho, ale i všeho ostatního: Nejen svého pádu a neštěstí, ale i svého vzestupu a štěstí.
     Každý se toho dočká, leda snad ne ten, komu se čas zastavil. Čas se totiž občas zastavuje a to bohužel právě těm nejvíce trpícím.
     Čím větší bolest, tím pomaleji plyne čas. A u těch největších bolestí plyne tak pomalu, že takřka stojí. A tak pro toho, kdo má maximální bolest, je jedna minuta celým stoletím a jeho život miliónem nekonečně dlouhých let.

·    Jaké si nás Stvořitel udělal, takové nás má!

·    Lidská duše se rodí nejen se svými příbuznými lidskými dušemi, ale též s příbuznými dušemi stromů a zvířat. Tu a tam dojde ke změně.

·    Srdce Osudových sil nelze ničím obměkčit. A z jejich tváří lze číst neoblomnou přísnost.

·    Euthanasie by se měla provádět nejen u zvířat a lidí, ale také u rostlin. Vidíte-li nějakou rostlinu, jak postupně uvadá, je lepší ji useknout, aby zemřela rychleji.

·    Největší zločinci jsou ti, kdo nechají intenzivně trpící a o smrt prosící bytost naživu, místo toho, aby ji zabili.

________________________________________________

·    Odpovězme si na otázku: Co je v životě člověka nejdůležitější?

     - z objektivního hlediska (Pra)Stvořitele je v životě člověka nejdůležitější prožití těch pocitů, které v sobě má během svého života prožít = transformace mnoha energií potřebných pro VšeOrganizmus

     - ze subjektivního hlediska toho člověka je nejdůležitější to, aby se mu dobře dařilo a aby byl se svým životem spokojený

     - ze subjektivního hlediska jeho rodičů to, aby pro ně byl dobrým dítětem

     - ze subjektivního hlediska jeho zaměstnavatele, aby byl dobrým zaměstnancem

     - ze subjektivního hlediska té trávy, po které ten člověk právě šlape, je nejdůležitější, aby byl o metr dál a šlapal po trávě jiné

     - ze subjektivního hlediska jeho nepřítele je nejdůležitější, aby se tomu člověku stalo něco zlého, třeba aby měl těžkou autonehodu

     Již chápete, co je v životě člověka nejdůležitější? Všechno i nic!

***

     [Dr. Moodymu (“Život po životě”) vyprávělo několik “svědků”, že dospěli k víře, že nejdůležitější v životě je láska k druhým a touha po větším “vědění”. Výpověď jednoho muže:
     (O lásce) Ano, světlo se ptalo na lásku. Na to, jak daleko jsem se dostal v osvojování si lásky… Ptalo se, zda mohu mít rád lidi, přestože jsem je velmi dobře poznal a znám i jejich chyby.
     (O vědění) Vědění získané během života bylo též vzpomenuto. Jaký jeho druh? Nu, víte – to je těžké říct. Ale jednalo se o vědění týkající se základních věcí: podstaty a příčiny, všeobecných zásad, na nichž všechno spočívá. Prostě znalost toho, co svět v jeho nejhlubším nitru drží pohromadě. Bylo mi řečeno, že je to podstatné i na zemi.]

________________________________________________

·    Každý si přeje něco jiného a součet všech těch přání je jedno jediné. Myšlenka PraStvořitele.

·    Víte proč dopřávají jisté duchovní síly nejvíce peněz tzv. “lakomým boháčům”? Protože u nich jsou peníze z hlediska těchto duchovních sil “v bezpečí”. Tyto duchovní síly vědí, že dotyčný člověk s těmi penězi nepomůže ostatním lidem a nic moc dobrého s nimi nevykoná. A proto je dají raději jemu a ne někomu soucitnému, kdo by je rozdal a pomohl s nimi ostatním.
     A nyní k tomuto tématu jeden poněkud přehnaný příklad, ale s dokonale pravdivým jádrem:
     Je někdo, kdo je natolik moudrý a schopný, že vymyslel projekt, jak lze velmi levně pomoci miliónům nebo dokonce miliardám trpících lidí, přičemž na dokončení tohoto projektu mu chybí třeba jeden tisíc dolarů. A samozřejmě, že jak “tam nahoře”, tak “tady dole” se dobře ví, že kdyby těch tisíc dolarů měl, tak by ten projekt opravdu realizoval a dotáhl do konce a svět by byl lepší, než jaký být má. A tak mnoho bytostí a i celá řada lidí bude usilovat o to, aby těch tisíc dolarů nikdy nezískal a svůj blahodárný projekt nedokončil. A věřte nebo ne, klidně i celé milióny dolarů by byly vydány na to, aby tomu člověku bylo zabráněno získat ten jeden tisíc!

·    Díváte se na druhého člověka. Vidíte jeho oči, ruce, vlasy a snažíte se vidět i jeho duši. Kde však v tom všem ta jeho duše vlastně je? Podíváte se na detail oka, vidíte panenku, oční bělmo, ale člověka ani jeho duši v tom nevidíte. Tak si to zvětšíte. Najdete mikrovesmíry a v nich mnoho bytostí. Ale stále ne duši toho člověka, kterou hledáte. Pak se zadíváte na jeho kůži. Podíváte se na ní detailně, vidíte chlupy a buňky. Zvětšíte je, abyste je viděli lépe, a opět uzříte nekonečné množství vesmírů, jen stále ne toho člověka, jehož podstatu hledáte. Když se na toho člověka zadíváte zpovzdálí, vidíte ho zcela jasně. Avšak když se na něj zadíváte pořádně zblízka, již ho vidět přestáváte a místo něj vidíte někoho úplně jiného. Mnoho jiných.

·    Každý člověk má jiné vibrace svého organizmu a také na něj škodlivě působí jiný druh umělé civilizační energie. Vibrace technických zařízení naší civilizace individuálně poškozují jednotlivé živé tvory dle toho, na jaké frekvenci pracuje jejich vlastní organizmus. Většině lidem umělé civilizační vibrace škodí, menšině prospívají. A kromě toho jsou dokonce i lidé, jejichž energie má rušivý vliv na činnost některých přístrojů.

·    PraStvořitel je nejen všemocný, ale zároveň i bezmocný. Je všemocný ve VšeOrganizmu, kterému vládne, jenže zároveň nemůže dělat nic jiného, než tento VšeOrganizmus věčně udržovat podle neměnného Zákona, který musí být bezpodmínečně dodržen.

·    Každá fyzická konstituce je předurčena k dodávání určitých energetických výbojů kladného či záporného ladění do některých vesmírů VšeOrganizmu. Uvnitř každého člověka se tvoří určitý typ mikrovesmírů, kterými musí pravidelně procházet určité energetické výboje. A proto někdo musí pravidelně prožívat strach a musí tedy být neustále uváděn do situací, které v něm ten strach vyvolají. A naopak, někdo jiný musí vydávat po celý svůj život výboje kladné energie vzniklé pocitem sebejistoty, sebevědomím a štěstím. A proto je také po celý svůj život uváděn do situací, které v něm tyto kladné pocity vyvolají. A pak jsou zde ještě lidé s proměnlivými pocity, tvořící mnoho rozdílných mikrovesmírů, kteří musí prožívat střídání kladných i záporných pocitů.

·    Chtít být zdravý = chtít, aby byli druzí nemocní (někdo nemocný být musí); chtít být bohatý = chtít, aby byli druzí chudí (někdo chudý být musí); chtít mít přízeň Osudu = chtít, aby druzí přízeň Osudu neměli (někdo nepřízeň Osudu mít musí).

·    Je-li někdo, kdo má prožít dobrý život s přízní Osudu a přitom je tak strašně citlivý a labilní, že by se zhroutil i z obyčejné angíny (teď mluvím o té včas léčené), nebo by byl schopen onemocnět z pouhého pocitu, že není materiálně zajištěn a nemá dostatečně velké úspory, pak pravím vám, že bude chráněn tak, aby nedostal ani tu ubohou angínu a aby nikdy nepřišel ani o svůj majetek, neboť se ví, že by to nevydržel.
     Na druhé straně, má-li někdo prožít špatný život s nepřízní Osudu a přitom je tak strašně pevný a tvrdý, že by vydržel jak chudobu, tak různé nemoci (při výše zmíněné angíně by se jen smál a nic by si nedělal z toho, že žádné větší úspory nemá), pak se mu tedy musí stát něco tak strašného, co nikdo, tedy ani on, nevydrží; třeba vážná autonehoda, zablokování páteře, ochrnutí, absolutní bída, smrtelní a mocní nepřátelé, jedno strašné neštěstí za druhým. A to proto, že se ví, že by ty menší neštěstí lehce vydržel. Ale protože se má trápit, musí se mu tedy stát takové neštěstí, jaké nevydrží ani on. To největší.

·    Do jaké míry rozumí psychiatrie člověku? Téměř vůbec! Tak například se říká, že kdo si často mluví sám pro sebe, není zcela normální. Jenže sám pro sebe si mluví úplně každý! Ať již kdokoli mluví s kýmkoli, mluví sám pro sebe, či sám se sebou. Jediný, kdo existuje, je PraStvořitel, a každý člověk je tedy projevem PraStvořitele i jím samotným. A vždy, když člověk mluví, tak ve skutečnosti mluví “jen” PraStvořitel sám k sobě a povídá si sám se sebou. Jinak a k nikomu jinému totiž mluvit ani nelze, nežli sám k sobě. A ti blázniví psychiatři nevědí ani tohle! Tím méně pak to ostatní.

·    Člověk je takovým, jakým ho udělá jeho okolí.

·    Zlé bytosti často nutí některé lidi k něčemu zlému. Tak například někdo si chce ušetřit nějaké peníze a vždy když má výplatu, přijde k němu zlá bytost a nutí ho je utratit za něco, co nepotřebuje, nebo je prohrát třeba ve hracím automatu a podobně. Ten člověk cítí přetlak, neklid a aby se těchto nepříjemných pocitů zbavil, musí onu bytost poslechnout a jít udělat něco, čím sebe nebo druhé poškodí. Vzdoruje-li, ta bytost tlačí více a více, až musí dotyčný kapitulovat a jít udělat něco, co by bez vlivu té bytosti nikdy neudělal. Takové bytosti přemáhají člověka jen tehdy, je-li to jeho Osudem a takové nutkání od nich, jež ovládne, má jen tehdy, když podlehnutí vlivu zlé bytosti v jeho Osudu není.

·    Ať již máte jakékoli náboženské přesvědčení, jakoukoli víru, je vhodné na ni na chvíli zapomenout, a podívat se na věci logickým rozumem a s “chladnou hlavou”.

·    Není vhodné čerpat poznání z těch náboženských či filozofických zdrojů, které požívají vážnosti a úcty v tomto světě. Ďáblova mafie má ve zvyku “postarat se” o všechno, co vede ke skutečnému poznání a toleruje, vyzdvihuje a dokonce i vytváří takové zdroje poznání, které vás uvedou více na scestí než na pravou víru. Proto poznání hledejte spíše ve zdrojích, které se netěší popularitě a jsou spíše zavržené a nepožívají ani uznání ani úcty tohoto světa.

·    Neučme se, abychom se učit nemuseli. (Neučme se zpaměti nedůležité věci, jejichž obsah nám z ní “vytlačí” to důležité, a my to zapomeneme a budeme se to pak muset znovu učit.)

·    Když někdo zklamal, tak nezklamal on, ale někdo jiný. V nadměrné zátěži se nejčastěji zklamává z důvodu bolesti (nemoc, zranění, nevyspání, strach, vyčerpání, žízeň, hlad) a tu nevydrží pouze ten, kdo má takové tělo, které tu bolest nesnese. A takové tělo mu udělal Stvořitel. A ten je také tím, kdo skutečně zklamal.
     A kdo pro změnu nezklamal, ten nezklamal proto, že ho nezklamalo jeho tělo. Tedy nezklamal ho ten, kdo mu to tělo udělal. Stvořitel.

·     Energetický význam prožití Nejvyššího Poznání tkví v transformaci tzv. “univerzální části” naší duše. Je to malá část naší duše, jejíž existence bezprostředně souvisí s koexistencí celého VšeOrganizmu.
     Tato část je velmi malá a proto musí být prožívána méně než části ostatní. Z toho vyplývá, že nadměrné prožití Poznání a Univerzality by tento prvek nadmíru rozvinulo a to by vedlo k touze duší po splynutí s Všedimenzí, která však potřebuje mít jednotlivé hmotné i duchovní dimenze oddělené. Na druhé straně nedostatečné Poznání a naprostá absence prožití Univerzality, tedy onoho univerzálního prvku, by naopak vedla k jeho postupnému vymizení a ke ztrátě sounáležitosti s jinými prostory a dimenzemi, tedy s celým VšeOrganizmem. To by uškodilo Všedimenzi a zvrátilo by to veškeré dění.
     Tím, že dosáhneme cítění Univerzality, si uvědomíme existenci VšeOrganizmu a budeme myslet na jiné prostory (= na jiné části VšeOrganizmu a to jej udrží pohromadě), na Všedimenzi a PraStvořitele, a ožijí v nás energetické spojnice veškerého prostoru a času. Tak prožijeme sounáležitost všeho se vším. A až bude naše prožití a s ním spojená specifická transformace energie dokončena, opět musíme Poznání zapomenout a prožívat jen vědomí naší dimenze a zvířecí způsob života. Jinými slovy, střídat minoritní univerzální myšlení na VšeOrganizmus s majoritním myšlením na naše pozemské lidské záležitosti úhlem pohledu omezeného člověka.

·    U duchovně vyspělých jedinců se zcela automaticky objevuje konflikt mezi duchovní a lidskou realitou. Jedná se o schizofrenii, která je normální a žádoucí součástí duševního vývoje člověka. U duchovně probuzeného jedince jeho duše (vyšší já) chápe veškeré dění. Rozumí tomu, co se děje kolem. Avšak lidská část takového člověka (nižší já) je zmítána emocemi a lidskými předsudky a má na veškeré dění jiný názor, než jeho vlastní duše. Jedná se o rozporuplný stav, kterým musí projít každý člověk, jdoucí po cestě za skutečným Poznáním.

·    Herakleitos řekl: “Jediné jest moudré: znát myšlenku, která všechno veskrze řídí.” A člověk buď pochopí tuto jedinou myšlenku, pak tedy pochopí úplně všechno, nebo ji nepochopí, a pak tedy nepochopí vůbec nic. Mezi těmito dvěma stavy poznání lze jen těžko být.

·    Archimédes prý kdysi řekl: „Dejte mi pevný bod a pohnu světem.“ A já, Pavel Kastl, mu ho dám: „Pane Archiméde, cožpak vy jste nevěděl, že jediným pevným bodem jsou všechny nepevné body dohromady? – Celý VšeOrganizmus! Tak se o tento jeden jediný pevný bod opřete a pohněte světem!“

·    Jsou lidé, kteří se za celý svůj život nezamyslí nad tím, koho vlastně jedí a kolik bytostí muselo zemřít, aby se právě oni mohli najíst a aby mohli žít. Je vhodné v sobě probudit soucit s potravou, tedy se zemřelými bytostmi, které jíme. Dokonce se nám z lítosti nad jejich utrpením může občas sevřít žaludek a občas se z toho můžeme klidně i pozvracet. Pořád jsme na tom z jistého úhlu pohledu lépe než ti, kdo stráví těla jiných tvorů bez jakéhokoliv soucitu s nimi či lítosti k nim.

·    Někdo se s něčím setká poprvé a již to zná. To, že se lidem vybavují události z jejich minulých životů, je zcela běžnou věcí. Ale když se jedná o něco, co v minulých údobích vývoje naší civilizace vůbec neexistovalo, pakliže je to něco, co je tu takříkajíc “poprvé”, pak se s tím tedy dotyčný člověk nemohl ve svých minulých životech setkat. Přesto si na to ale vzpomíná. A to ze dvou důvodů:
     1) Vše se opakuje, tedy i ta věc již bezpočtukrát byla v jiných, pradávných a dávno zapomenutých civilizacích.
     2) Budoucnost existuje a již probíhá v určitých dimenzích. Člověk může zachytit tuto již existující budoucnost a navíc, jeho duše mohla být před svým narozením s touto budoucností seznámena. Proto si lidé mohou vzpomenout i na to, co tu ještě nebylo. A vzpomenou si na to s pocitem, že to důvěrně znají.

·    Znovu opakuji - každý bude každým. Trpící se dívá na toho, komu je dobře a říká si: Až budu tím člověkem, bude mi dobře. A tak tomu člověku vlastně ani nemá co závidět. Záviděl by totiž sám sobě.

·    Návraty do minulých životů, veškeré meditace, sny i astrální cestování, ostatně jako všechno ostatní, jsou pod kontrolou Osudových sil. Veškeré vjemy dotyčného člověka, vše co vidí a cítí, mohou Osudové síly naprosto přesně řídit. Když je někdo tak vyspělý, že by se bez problémů dokázal vymístit ze svého těla a Osudové síly ho zastaví (přidrží polohmotné “svorky” mezi jeho duší a tělem), nemůže své tělo opustit, i kdyby se snažil sebevíce. A naopak, kdo není schopen sám o sobě opustit své tělo, má-li přízeň Osudu, přesto může provádět např. astrální cestování. V daném případě duchové uvolní svorky mezi jeho duší a tělem, a duše dotyčného člověka může tělo opustit. Avšak Osudové síly nepustí z těla tu duši, která má velmi trpět a vyprodukovat velké množství energie. Když (duchovně probuzení) lidé nadmíru trpí, zlí duchové je v jejich utrpení udržují a kdyby hrozilo, že duše těchto lidí opustí tělo, Osudové síly přidrží výše zmíněné svorky a duše z jejich těl nepustí. A oni tak musí trpět dál.

·    Kdo neví, že je všechno předurčené na sto procent, je debil.

·    Mnoho zvířat i rostlin zná budoucnost a cítí ji v sobě.

·    Každá nemoc je jedním z prostředků k dosažení specifické transformace energie. Například jistý druh mikrovesmírů se tvoří v nějakém rakovinném nádoru. A proto musí být někdo, kdo ten rakovinný nádor má.

·    Existence byť i jednoho jediného intenzivně trpícího živého tvora je důvodem k záhubě celého světa.

·    K čemu je ti všechna moudrost světa, když s bolestí krutou prožíváš svá léta.

·    Nezáleží na tom, co umíš, ale čeho jsi schopen. Jinými slovy řečeno, záleží jen na tom, co ti z toho, co umíš, dovolí Osud použít.

·    Život není jen od toho, aby se dobře žilo. Je také od toho, aby se trpělo.

·    Často člověk něco získá jen proto, aby pak o to více trpěl, až to ztratí.

·    V bolesti na svět přicházíme, s bolestí v něm žijeme a v bolesti z něj odcházíme.

·    Člověk se po každém, zejména intenzivním zážitku, stává někým trochu jiným. Pozměnil se jeho energetický potenciál a jemnohmota jeho duše, tedy změnil se i on sám.

·    Dobrý člověk je dobrý jen proto, že se nikdy neocitl v situaci či životních okolnostech, jež by ho donutily být zlým. Stejně tak zlý člověk je zlý jen proto, že se nikdy neocitl v situaci či životních okolnostech, jež by ho přiměly být dobrým.

·    Z pohledu momentálního subjektivního štěstí člověka je to jediné, co pro něj má smysl, budovat pomíjivost a vychutnávat si její chvilky štěstí. A až pominou a změní se v utrpení, odvrhnout je a věnovat se budování další pomíjivosti a nepřestávat s tím, dokud mu to dělá radost.

·    Prožitky extrémního dobra se někomu stávají jen jednou v životě. O to více pak bolí vzpomínka na ně. Člověku se nevyplatí, nemá pro něj smyslu, usilovat o maximální dobro či štěstí. Vždy je lepší trocha stále se opakujícího dobra po dlouhou dobu, než jedno dobro maximální a po něm maximální zlo.

·    Přísloví pro ty duše, které jdou z horšího života do lepšího:
     Našeho nejlepšího přítele potkáváme až na sklonku našeho života. Je to ten, kdo způsobí naší smrt nebo se na ní alespoň rozhodujícím způsobem podílí.

________________________________________________

·    Pár slov o rozměrech. My zde na zemi zpravidla prožíváme rozměry tři ale jak se ví, je jich více:

     1. rozměr = teoreticky nějaký bod, ve skutečnosti nic.

     2. rozměr = plocha.

     3. rozměr = hmotné útvary naší hmotné dimenze, jak je známe.

     4. rozměr = změna prostoru, lze být na více místech najednou.

     5. rozměr = nejen prostorový, ale též časový posun. Lze být na několika místech najednou a to dokonce i ve zcela odlišnou dobu. Tímto rozměrem probíhá minulost i budoucnost všech světů dané hmotné či duchovní dimenze.

     6. rozměr = vševnímání PraStvořitele. Všechny prostory i časy celého VšeOrganizmu.

________________________________________________

·    Cítím se jako nikdo, zažil jsem to, co nikdo, a proto vím, co nikdo.

________________________________________________

     Neznámý duch:

·    Život člověka je vždycky horší, než si představoval. U někoho jen o dost, u jiného šíleně.

·    Kdysi jsem si myslel, že mi svět leží u nohou. Až později jsem zjistil, že světu u nohou ležím já.

________________________________________________

·    Když někdo někomu naloží neunesitelné břímě, tak tím zároveň i určí, že dotyčný to břímě neunese. Jak jej pak za to, že to břímě neunesl, může soudit?
     Tak například podlehnout vlivu zlých Osudových duchů a spáchat něco zlého je stejně přirozené, jako padat z výšky, když vás k zemi přitahuje gravitační síla; stejně přirozené jako chrápat, když spíte, nebo být vzhůru, když bdíte; nebo mít špatnou náladu či sténat, když máte bolesti.
     A proto kdo je Osudem dotlačen k něčemu, co je proti jeho vůli, a ještě k tomu takovou silou, které nelze nepodlehnout, je relativně nevinen.

·    S přihlédnutím k poměru lidského štěstí s lidským neštěstím se dá říci, že člověku se vůbec nevyplatí žít.

·    Na všem zlém, co existuje, máme my všichni kolektivní vinu. A nepatrným dílem i já, protože jsem nepatrnou součástí toho všeho.

·    Nemám vinu na ničem zlém, co jsem kdy spáchal, ani zásluhu na ničem dobrém, co jsem kdy vykonal. Za všechno může Osud.

·    Někdo žije jen proto, aby se trápil a pak umřel.

·    Kdo není moudrý, pak ve svém životě málo trpěl a bolest mu nedala poznat, kde je Pravda.

·    Kdo je zdráv, ten musí být chladný k utrpení ostatních živých tvorů, protože kdyby je prožíval s nimi, sám by onemocněl.

·    Prožívá-li duše člověka svůj nejlepší hmotný život z celé civilizační éry, pak pro ni má tento život nesmírnou cenu a přijde-li o něj, pak ztratila jeden ze svých nejcennějších klenotů.

·    Mnohokrát jsem se modlil za uzdravení. Když jsem pochopil, že tyto mé modlitby nikdo nevyslyší, začal jsem se modlit za smrt. Jenže bohužel i tyto modlitby zůstaly zatím nevyslyšeny.

·    Jak po nás vůbec může někdo chtít, abychom byli dobří, když uvrhl nás do světa, ve kterém nelze nekonat zlo? Proto ten, kdo nás poslal na svět, ve kterém nelze nekonat zlo, tím zároveň i určil, že zlo konat budeme. A určil-li nám někdo, že zlo konat budeme, pak nás za ně nemůže soudit!

·    Stvořitel chápe naprosto všechno, i když mu nadáváme za náš trpký úděl. Protože jsme jeho součástí, On se prostřednictvím nás projevuje a klejeme-li, pak skrze nás kleje a nadává samotný Bůh, často vlastně i sám sobě.

·    Vše běží svým zaběhlým tempem a jím se k nám blíží naplnění našich snů.

·    Ač se o sebevraždě traduje, že ji nikdo nesmí beztrestně spáchat, není to pravda. Člověk, který je nevyléčitelně nemocen a pronásledován zlými duchy bez možnosti hrůzně netrpět, zvláště pak ví-li, že se po smrti znovu narodí, může se zabít. Přece se člověk nemůže do nekonečna dívat na hrůzné okolnosti svého života, které nemůže změnit!

·    Nedělejte věci co nejlépe, aby nedopadly co nejhůře.

·    Dodnes mi není zcela jasné, i když je mi to jasné úplně, proč někteří lidé stále nemohou pochopit ten fakt, že všechno je předurčené na sto procent.
     Analyzoval jsem mnoho věcí a když jsem došel tak hluboko, jak to jen bylo možné, zjistil jsem, že každá událost je střípkem mozaiky veškerého dění a logicky má a musí mít své pevné, neměnné a přidělené místo a musí být 100% plánována.
     Kdysi jsem si lámal hlavu nad tím, jestli je Osud předurčen na 100% či jen na 99%. Ve veškerém dění jsem hledal jedno jediné procento náhody či neočekávané shody okolností. A nenalezl jsem je.
     Uvědomil jsem si, že byť i jedno jediné procento náhody nekonečněkrát vynásobené věčností by nabylo nekonečné hodnoty a postupně by posunulo a zvrátilo veškeré dění. A proto nemůže existovat žádná neočekávaná shoda okolností či náhoda. Jedna jediná by dokázala změnit veškeré dění. A proto se ještě nikdy žádná náhoda nestala, nestává se a ani se nikdy nestane.

·    Nikdo z lidí neví všechno, ale někdo může mlhavě znát podstatu všeho.

·    Víte, kdo je váš nejlepší přítel? Bytosti, které se starají o vaše dobro a těmito bytostmi jsou pro vás dobré Osudové síly. Jenže když vám pomohou, tak prožijete dobro a vybere si tak svůj příděl štěstí. Proto vás později tyto vaše dobré Osudové síly budou muset předat do rukou Osudových sil zlých. A díky tomu, že vám ty zlé Osudové síly dají prožít zlo, mohou se k vám po čase opět vrátit Osudové síly dobré.

·    Každý má Pravdu a přitom ji nemá nikdo. Pravdu máme jen my všichni dohromady. A kromě nás ji má ještě Někdo – Nikdo.

·    Jednoho dne to přišlo. Ožil ve mě Stvořitel. Lidská realita zmizela a nastoupilo vědomí všeho i ničeho zároveň. Někde prý byla válka. Část mě byla nakloněna jedné zemi a přála si, aby ta země vyhrála. Jiná část mě byla nakloněna zemi druhé a přála si, aby vyhrála ta druhá země. Další část mne samého byla lhostejná a další si dokonce ani neuvědomila, že je válka, neboť byla pohroužena do jiných dějů, odehrávajících se někde úplně jinde, i když stále tady. Jiná část mne se procházela minulostí, jiná budoucností. Jeden kus mě o sobě nevěděl, že existuje, jiný vnímal existenci mě celého, tj. i všech ostatních, najednou. Všude bylo kus pravdy, kus lži, kus radosti i kus zármutku, naděje i beznaděje, lásky i nenávisti, a především přesný a absolutně dokonalý řád v tom všem. Vše splývalo v jedno, i bylo oddělené zároveň.

·    Pravda se píše zadarmo. Polopravda se píše za mírnou odměnu a lež se píše za tučný honorář.

·    Kdo nenajde Boha, když je mu dobře, bude ho muset najít, až mu bude špatně.

·    Zkouška má cenu jen tehdy, je-li dáno, že v ní, byť po mnoha trablech, nakonec uspějeme. A že se tím úspěchem budeme moci co nejdelší čas těšit.

·    Ušel jsem tisíce mil na své strastiplné pouti a přešel jsem přes moře prostoru a času. A když jsem po letech konečně stanul v cíli, zjistil jsem, že stojím na témže místě, jako jsem stál, když jsem učinil na počátku své cesty první krok. Znamená to snad, že byla celá moje cesta marná?!?

·    Jaký význam vůbec má něco se namáhavě učit, když je nám souzeno to zapomenout a v dalším životě jako malé dítě začít opět od píky? Vždyť od píky bychom začali, i kdybychom se v minulých životech nic neučili! [Z minulých životů ale duši může zbýt vnitřní cítění (podvědomé neurčité vzpomínky na to, jak se věci mají), díky němuž se životní moudrost rychleji a snáze nabude; to je ale některým lidem dáno dobrým Osudem, jehož součástí je i dobrý strážný duch, rozumně vedoucí člověka jeho životem.]

·    Kdo ví, co bylo, ten ví, co bude. Kdo ví, co bude, ten ví, co bylo. A kdo ví, skutečně v nejlepším slova smyslu Ví, co doopravdy je, ten ví nejen to, co je, ale i to, co bylo, a také to, co bude.

·    Pro většinu lidských duší je jejich hmotný život pobytem ve vězení, stráveným nucenými pracemi za pramalou odměnu.

·    Udělám všechno pro to, abych umřel. Není jiná možnost, jak žít.

·    Uvnitř každého člověka se nachází mnoho různých lidí. A každý z nich chce něco jiného, než ti druzí.

·    Kéž by všechny nemoci pominuly stejně rychle, jak rychle pomíjí někdy až příliš krutě krátké chvíle štěstí, které jim předcházely.

·    Kdo uchopí, co je neuchopitelné a kdo vyřeší, co je neřešitelné, stane se pak největším mudrcem a zároveň i největším hlupákem na světě.

·    O sebevraždě mluví kdekdo. A ze všech nejvíce o ní mluví právě ti, kteří se ve svém životě ještě ani jednou nezabili.

·    O koho je třeba se postarat: O toho, komu je dobře, nebo o toho, komu je špatně? No přece o toho, komu je špatně! A jak to lze uskutečnit? Tak, že ho zbavíme jeho neštěstí. A jak ho jeho neštěstí zbavíme? Mimo mnohé jiné i tím, že zabráníme nadmíru šťastným prožívat jejich nadměrné štěstí, aby již více nemohli být nadmíru šťastní právě díky neštěstí toho nešťastného a všech těch, kteří jsou na tom špatně.

·    Jedni jsou v pekle a myslí si, že jsou v ráji. Druzí jsou v ráji a myslí si, že jsou v pekle.

·    Skoro nikdo nechce umřít, skoro každý chce žít. Pouze ale v jiných okolnostech či s lepším zdravím. A nemůže-li žít tak, jak by žít chtěl, teprve pak se obrací k sebevraždě.

·    Já jsem vás nepřišel zlepšit misí absolutního dobra, ani jsem vás nepřišel zhoršit misí absolutního zla. Přišel jsem vás trochu změnit, což je dobré i zlé, aby se spolu s vámi změnila i energie, kterou svým žitím transformujete.

·    Všechny vaše modlitby jsou vyslyšeny dříve, než je vyřknete, ale často až v jiném čase a když budete někým trochu nebo dokonce už i hodně jiným.

·    Pár slov o energetickém upírství aneb dva hlavní druhy lidských energetických parazitů:

     1. Kořenoví parazité - to jsou lidé, kteří z druhých lidí sají jejich kořenovou, hlavní životní energii. Většinou však jen jednorázově a to nejčastěji ze svých dětí, kteří pak mají po celý svůj život nedostatečnou čchi.
     Když má rodič děti, a nadměrnou sebeláskou a obavou o sebe sama zadrží v sobě tu životní sílu, která z něj má přejít do jeho potomků, ti jsou pak energeticky celý život slabší a náchylnější k nemocem. Není jim pomoci (s výjimkou léčení jednotlivých fyzických následků, avšak celková konstituce zůstává nedostatečnou).

     2. Povrchoví parazité - to jsou lidé, kteří z druhých lidí sají jejich povrchovou energii. Vysátá energie se však v jejich obětech většinou rychle znovu obnoví, pokud však nejsou v blízkosti takového parazita dlouhodobě (v zaměstnání, v rodině). Pak jim hrozí velké nebezpečí postupné ztráty zdraví.
     Oběť je po ukradení její povrchové energie unavená, bez nálady, hůře jí to myslí a podobně. Je nutné, aby se svému energetickému parazitu co nejvíce vyhýbala.

·    Modlete se za věci vzdálené, budoucí, neboť jest psáno, že Bůh vyvolil to, co není, aby zahanbil to, co je.

·    Pesimisté (nešťastní) budou říkat: „Když člověk žije, buď trpí, nebo místo něj trpí někdo jiný. Je to strašné.“ Optimisté (šťastní) budou říkat: „Když člověk žije, buď je šťastný, nebo je místo něj šťastný někdo jiný. Je to krásné.“

·    Nejvíce dobra vykonali ti, kteří rychle a milosrdně zabili co největší množství intenzivně trpících živých tvorů, kterým nebylo jiné účinné pomoci. (Ti, kteří legalizovali i vykonávali euthanásii, kteří vylepšili lidskou společnost, kteří přiblížili Boží Království a podobně.)

·    Boj o legalizaci euthanasie je svatou válkou, bojem za skutečná lidská práva a za nejdokonalejší lék na všechny nemoci. Je také projevem pravé lásky k trpícím bližním a touhy jim skutečně pomoci.

·    Šťastní mají myslet na utrpení těch nešťastných a tím se trápit = mírnit své štěstí = mírnit i neštěstí těch nešťastných.

·    Jednou mi bylo ukázáno, že většina svatých nejsou svatí. Bylo vidět, jak jejich takzvané dobro produkuje jindy nebo jinde zase zlo, jak oni sami byli také v něčem zlí, jenže se to o nich neví a že my lidé si o nich máme myslet, že jsou svatí a věřit v ně, aby se díky tomu mohlo tady na Zemi stát to, co se tu stát má. A mimoto, většina duší těch svatých je v době, kdy jsou prohlášeni za svaté, už úplně jinými lidmi, kteří o tom, že kdy byli svatí, zpravidla nemají ani tušení. (Pokud ovšem nebyli svatí doopravdy, ale to by pak jejich duše byly buďto v Božím Království, nebo pokud by je ulovil Ďáblův národ, tak v pekle.)

·    Při posmrtné retrospektivě života mohou být lidské duši ukázány události z jejího uplynulého života a jsou vidět všechny najednou, tedy ty z dětství vedle těch z pokročilejšího věku. Stejně tak existují ještě vyšší “retrospektivní pohledy”, které zobrazují více prožitých životů duše, minulých i budoucích, všechny najednou, jakoby všechny ty životy existovaly ve stejné chvíli. A pak jsou tu další a ještě mnohem vyšší retrospektivní pohledy, kdy se například v očích Stvořitele odehrává vývoj všech vesmírných civilizací ve stejném okamžiku. A v očích PraStvořitele se dokonce ve stejném okamžiku odehrává i vývoj všech existujících vesmírů. Jenže tento pohled již v pravém slova smyslu vlastně ani retrospektivní není. Je objektivní a nadčasový a dívá se na děj, který se vlastně ani neodehrává, neboť je stále stejný a neměnný. Navzdory svému věčnému pohybu věčně stojí.

·    Míra štěstí a neštěstí se v jednotlivých vtěleních lidských duší mění, ale zatímco v některých výrazněji, v jiných méně výrazně. V dnešní době jsme symbolicky řečeno na přechodu vládnutí dvou rozdílných astrologických ér, Ryb a Vodnáře. Je-li první ze dvou po sobě jdoucích životů lidské duše na konci vlády éry Ryb a druhý na začátku vlády éry Vodnáře, dochází v tomto údobí k větším rozdílům mezi štěstím a neštěstím v těchto dvou životech, než kdyby se oba odehrály například uprostřed třetí dekády stejné astrologické éry. Ve stejné dekádě stejné astrologické éry je menší rozdíl mezi štěstím a neštěstím v jednotlivých inkarnacích lidské duše, což znamená, že nešťastný zůstane nešťastným a šťastný šťastným, zlý a chráněný zůstane zlým a chráněným, a zlý a trápený zůstane zlým a trápeným; dobrý a chráněný zůstane dobrým a chráněným, a dobrý a trápený zůstane dobrým a trápeným. A to se někdy může výrazněji změnit až přechodem do jiné astrologické éry. Ale tak či onak, ať již se nacházíte v jakékoli pozici, vždycky se jedná o dočasný stav. A ten se dříve či později změní, ať již více nebo méně.

·    Mnoho lidí se modlí k Ježíši Kristu a žádají ho o štěstí na tomto světě, a někdy dokonce i o materiální bohatství. Jenže ale žádají toho, který byl obětován. Žádají obětního Beránka a jak je známo, kdo jde za ním, ten musí skončit jako on, tedy musí být také obětován. Ale to se jim již nechce, být obětováni! Chtějí-li tedy v bohatství, radosti a štěstí žít, ať raději požádají toho, který je knížetem tohoto světa a který dává úspěch i peníze: Ďábla!

·    Žít ve lži je jediná možnost, jak v pravém slova smyslu žít. (Jen když nevíme o zlu, které konáme, jen když nevíme že všechno to, za čím jdeme i to, co prožíváme, je víceméně jinak, než jak to vidíme; jen když neznáme, co všechno nás čeká, jen když nevíme, že ostatní lidé jsou jiní, než jakými se nám zdají být; jen když máme tak malé vědění, že nám zabrání pochopit, že skoro všechno slouží něčemu jinému a z jiných důvodů, než jak si myslíme, jen pak můžeme být živými lidmi v pravém slova smyslu.)

·    Jakékoli lidské konání vyjadřuje jednostrannost - nějaký směr, nějaký určitý cíl. Jenže posléze musí být vyrovnáno svým protikladem, jež jeho účinek zcela vynuluje. A z toho důvodu je tedy veškeré lidské konání marností.
     Jediné konání, které marností není, i když také je, je to, co koná Tao - všechno i nic. Snažte se tedy alespoň trochu být jako Tao - nekonejte nic, protože to je to jediné smysluplné konání. Není vyrušeno svým protikladem, i když zároveň i je, neboť protikladem ničeho je všechno a protikladem žádného konání je konání veškeré.
     Jakýkoli směr vašeho konání, jakýkoli váš jednostranný cíl, je i není horší než žádné konání, žádný cíl. Cokoliv je totiž horší, než nic, i když zároveň i lepší. A protože cokoliv je součástí všeho, a všechno je nic a nic je všechno, je tedy cokoliv stejně dobré i stejně špatné, jako nic. Tak či onak, stejně všechno i nic, nic i všechno, konání žádné i konání veškeré, končí jedním jediným číslem: Nula.

·    Tajemství dokonalé hmoty:

     Dokonalou hmotu nic nezničí - vydrží úplně všechno a nikdy nezestárne. Musí věčně setrvat ve své dokonalosti - bez stárnutí, bez opotřebení, beze změny. Aby zůstala dokonalá = aby se nikdy nezměnila, musí se měnit úplně - na sto procent (100% změna = žádná změna, protože vše je po své sto procentní změně zpátky ve svém původním stavu). A to tak moc, že se tím nezmění vůbec: rozloží se na vesmíry, molekuly, atomy, stromy, domy, lidi, řeky, mraky, planety, hmyz, bakterie, kameny... a po té se opět složí do své původní podoby a tím zůstane stále stejná – dokonalá.

·    Charles Chaplin prý řekl, že nám po smrti budou promítnuty všechny “naše filmy”. Vy se ale snažte promítat si “vaše filmy”, dokud jste ještě živí, aby vám je jednou nemuseli tolik moc promítat “tam nahoře”.
     Je vhodné pracovat na svých nedostatcích: poznat sami sebe, a snažit se zdravým způsobem o své harmonické a reálné sebezlepšení.
     Doporučuji retrospektivní vzpomínky na celý váš život a to zejména na chvíle, kdy jste někomu ublížili. Vzpomeňte si, koho jste kdy pomluvili, okradli, zklamali, zmlátili... Pak se vciťte do jeho situace - do utrpení, které kvůli vám musel zažít. A pak vás asi napadne, že jste bezcitní a zlí - snad dokonce i zrůdy v lidské podobě.
     Pak byste měli pocítit obrovskou lítost nad všemi vašimi zlými činy a mělo by se vám udělat zle z vás samých. A po té by se měl objevit pocit obrovské touhy všechny ty zlé činy napravit - touhy vrátit čas zpátky a jednat lépe, než jste jednali. Ale ono to nejde. Čas již zpátky nevrátíte. A tak jediné, co vám zbude, je snažit se o to, abyste vaše chyby již nikdy neopakovali - aby kvůli vám již nikdo netrpěl, abyste již nikomu znovu stejným způsobem nikdy neublížili. A Osud vám to buď dovolí, nebo ne.
     Pokud se dostanete takhle hluboko, dokázali jste něco velkého. Poznali jste temnou část vašeho já a zároveň jí dokázali prosvětlit vašimi výčitkami svědomí, strašnou lítostí a snahou o dobro.

·    Než ještě někdy zapomenout moudrost minulých životů a zase muset dělat věci chybně a opět marně toužit po jejich nápravě, tak to se raději už nikdy znovu nezrodit.

·    Kdyby bylo to nejlepší z toho, co jsem napsal, kvalitně přeloženo do světových jazyků a globálně šířeno po světě bez toho, aniž bych já jako Zdroj byl pošpiněn a poničen včetně mé důvěryhodnosti, mělo by to obrovský účinek, avšak Pravda mnou sdělená se má šířit jen po kouskách, pomalu, aby se lidstvo nevyvíjelo jinak, než jak se vyvíjet má, tedy aby v jeho duchovním vývoji nenastal neplánovaný a příliš rychlý skok kupředu.

·    Princip vztahu mezi mikrokosmem a makrokosmem hrubohmoty je podobný vztahu mezi mikrokosmem a makrokosmem jemnohmoty. Tělo každé duchovní bytosti, třeba nějakého ducha, je podobně jako tělo člověka složeno z mnoha mikrokosmů, jenže v případě toho ducha mikrokosmů jemnohmotných. A o tom duchovi lze také říci, že vlastně ani neexistuje, že je pouze seskupením jistých jemnohmotných mikrosvětů, jež jsou součástí PraStvořitele, tedy existují jen zdánlivě. Jak víme, jediný, kdo opravdu existuje, je PraStvořitel, tedy Tao. Člověk i duch jsou objektivní iluzí a z jejich subjektivního hlediska realitou. Objektivně neexistují a subjektivně existují.

·    Nikdo vám nemůže říci úplně všechno, protože se to říci nedá. Skrze to, co jsem vám napsal, jste se teoreticky dozvěděli podstatu veškerého dění. To největší ale již musíte dokázat sami. Vaše energie se musí hlouběji a vědoměji spojit s jinými, věčnými energiemi, a prožít je všechny najednou. Až toto spojení vyústí v jeden jediný všeobsahující pocit (i nekonečně mnoho pocitů zároveň), teprve pak se dozvíte podstatu všeho.

·    Překonejte sami sebe, překonejte člověka uvnitř vás. Nechte v sobě ožít Stvořitele a podívejte se na věci jeho nelidským a nadlidským úhlem pohledu. Teprve pak uvidíte kus pravé reality.

·    Kohokoliv potkáte, potkali jste kousek sebe.

·    Kdyby si nikdo živý neuvědomil VšeOrganizmus, tak by se rozpadl.

·    Vyviňte jinou myšlenku než ostatní, vypusťte do světa jiný nápad či pocit než ti druzí a udělali jste kus práce. Otázkou jen zůstává, jak je dobrý či zlý a z jakého úhlu pohledu.

·    Podobně jako jednotlivé hmotné vesmíry, také jednotlivé duchovní světy, sféry či dimenze podléhají zákonu rovnováhy a také musí působit harmonicky. To znamená, že když nějaký duchovní svět transformuje nadbytek negativní energie (je ničený, bytostem v něm existujícím se daří hůře), jiný duchovní svět musí “v tu dobu” transformovat více energie pozitivní (je v rozkvětu, bytostem v něm existujícím se daří lépe).

·    Nějaká bytost se třeba vrátí zpátky časem a něco někde v minulosti “změní”. Jenže tato změna minulosti byla součástí budoucnosti a tento zdánlivý přesun v čase byl jen projevem Tao, jehož různé světy a dimenze mohly existovat jen díky energii, vytvořené tímto “návratem v času”. Ve skutečnosti se časem nic nevrátilo. Jen to tak vypadalo. VšeOrganizmus je totiž pořád stále stejný, nelze v něm tedy zásahem do minulosti nějakého děje v něm se odehrávajícího nic změnit.

·    Každý duchovní svět, každá bytost, dokonce i každý Bůh, je jen skládankou, složenou z mnoha jemnohmotných i hrubohmotných mikro a makro částic a energetických výbojů VšeOrganizmu. Ve skutečnosti neexistuje. Jen to tak vypadá. Jediný, kdo existuje, je PraStvořitel, tedy Tao.

·    Poučte se z mých knih a nejen z nich, ale nebuďte náboženskými fanatiky! Pro různá náboženská přesvědčení se často mučilo a vraždilo, a přívrženci jedné víry pronásledovali přívržence víry druhé.
     Nevnucujte ostatním vaše názory. A uchovávejte si také značný kus praktičnosti a buďte tak trochu i materialisty, kteří se starají o praktické věci, to jest bydlení, jídlo, pití i hospodárné zacházení s penězi; a kteří když už žijí, tak se snaží žít alespoň trochu normálně a dobře.

·    Není-li na vaší straně pravda přítomná, pak tedy na vaší straně byla pravda minulá nebo teprve bude pravda budoucí.

·    Všichni pořád někam spěchají a nechápou, že jim všechno už dávno uteklo. Kdyby se zastavili a hodně dlouho zůstali stát, vše to, za čím se stále ženou, by k nim přišlo úplně samo.

·    Jediné, co Poznání hledající člověk může, je mlhavě poznat podstatu veškerého dění a nahlédnout do některých detailů. Úplně detailně a do nejmenších podrobností však člověk není schopen poznat nic. Protože kdyby detailně, skutečně do hloubky něco poznal, musel by totiž detailně poznat úplně všechno, neboť každý detail souvisí se všemi ostatními existujícími detaily. Jenže poznat všechny detaily znamená stát se PraStvořitelem. A tím se člověk stát nemůže, a proto také nemůže nikdy nic úplně detailně poznat.

·    Pro PraStvořitele je relativně zajímavým (a zároveň také zcela všedním a nezajímavým) zážitkem uvědomit si sám sebe v některém z nás.

·    Aby mohl člověk nalézt sám sebe, musí nejprve sám sebe ztratit.

·    Jsou jen dvě možnosti. Buď je předurčeno úplně všechno, nebo není předurčeno vůbec nic.
     Je-li předurčena jedna jediná věc, a každá přece souvisí i se vším ostatním, musí být předurčeno i to všechno ostatní. Zkrátka a dobře: Připustil(a)-li jste, že je jedna jediná věc předurčená, zároveň byste měl(a) připustit i to, že je předurčeno úplně všechno.

·    Osudem Boha, či lépe řečeno Stvořitele, je předurčit nám takový Osud, jaký máme. Kdyby nám Stvořitel předurčil jiný Osud, než jaký máme, sám by musel mít jiný Osud, než jaký má. Ale on má svůj Osud, ostatně jako všichni Bozi a Stvořitelé, také předurčený, a to PraStvořitelem, který sám sobě předurčil, že takové Osudy Bohům a Stvořitelům předurčí. A zákonem (účinkem) VšeEnergie byl k tomu, že to tak předurčí, vlastně také předurčený.

·    PraStvořitel si odpočine sám od sebe jen tehdy, když nějakou svojí část přetvoří tak, že na něj tato část, například v podobě živého tvora, zapomene.

·    Ať řeknete cokoliv, je to pravda. Rozumějte tomu, jak chcete. (Stejně tak ať řeknete cokoliv, je to lež; vše je z určitého úhlu pohledu pravdou či lží.)

·    Vědět úplně všechno nebo nevědět vůbec nic je jedno a to samé. Vždyť i jedna část PraStvořitele neví vůbec nic, aby jeho jiná část mohla vědět úplně všechno.

·    To utrpení je tak strašné a ty chvíle štěstí tak krásné, že se vůbec nedivím, že je člověk, zmučený bolestí, schopen obětovat všechny ostatní, jenom aby jemu samotnému už konečně bylo dobře!

·    Když má někdo potřebu někomu ublížit a nemůže ublížit nikomu druhému, pak ublíží alespoň sám sobě.

________________________________________________

·    K tomu, aby předurčená energetická transformace proběhla přesně podle Plánu, musí být člověk v takových okolnostech, aby tuto předurčenou transformaci energie prožil. Dva extrémní příklady:

     Subjektivní negativum:

·    Někdo umírá a žádá útěchu, třeba asistenci faráře při své smrti nebo setkání s milovaným příbuzným v poslední hodině svého života. Farář či příbuzný přijde pozdě a nestihne umírajícího utěšit. A ten kvůli tomu prožije větší strach i úzkost ze své smrti. Ale tím naplní extrémní transformaci negativní energie, ke které byl předurčen.

     Subjektivní pozitivum:

·    Někdo je zcela šťastný a je ve skvělé náladě ve svém domě. Jeden jeho známý mu chce telefonicky sdělit smutnou novinu a bavit se tak o něčem, co by tomuto šťastnému člověku pokazilo jeho dobrou náladu. Chce mu zavolat, ale zjistí, že se mu porouchal mobilní telefon a z toho důvodu našemu šťastnému člověku nemůže smutnou zprávu sdělit a tak na něj přenést svojí momentálně špatnou náladu.
     Důvodem poruchy mobilního telefonu byla mimo mnohé jiné i ta skutečnost, že ten šťastný člověk měl zůstat šťastný, aby tak transformoval předurčenou pozitivní energii, a z toho důvodu se ten den neměl tu špatnou zprávu dozvědět.

________________________________________________

·    Všichni si pořád myslí, jak moc jsou chytří a přitom jim až do teď nedošlo, že nevědí vůbec nic.

·    Je strašné, jak strašně jsou někteří nevěřící chráněni těmi, v které nevěří.

·    Je strašné, jak strašně jsou někteří věřící trápeni těmi, v které věří.

·    Nikdy nikomu nezáviďte. Není co, i kdyby bylo. (Jeho štěstí se může náhle zvrátit; jednou můžete být tím člověkem a záviděli byste tak sami sobě; třeba si to štěstí neumí vychutnat tak, jak byste to uměli vy nebo je méně šťastný, než jak vypadá; třeba mu bude příště hůře a vám lépe, a podobně.)

·    Vědět = prožít v sobě podstatu všeobsahujícího pocitu. A i kdyby někdo zpaměti odříkal třeba všechnu moudrost světa, ale podstatu tohoto pocitu by v sobě nikdy neprožil, tak takový člověk, věřte mi to nebo ne, neví skoro nic.

·    Každý, kdo ve svém životě extrémně intenzivně trpěl, je blahoslavený a svatý.

·    Přímá komunikace s tzv. “duchy mrtvých” (ve skutečnosti s bytostmi, které se za ně jen vydávají) je špatnou věcí, které by se člověk měl raději vyhnout.

·    Hledal jsem Tao. A když jsem je nalezl, s vděčností jsem vzpomínal na ty časy, kdy bylo ještě v nedozírné dáli přede mnou. A kdy jsem ještě nevěděl, co vlastně to Tao doopravdy je.

·    Každý bude každým. A v tom je spravedlnost.

·    To všechno trápení všech se děje pro jednoho jediného parchanta, skrytého za tím vším i v tom všem.

________________________________________________

·    Každá skupina (tedy rodina) příbuzných duší má svojí danou (celkovou) energetickou hodnotu, která je rozdělena mezi jednotlivé vtělené duše, tedy lidi. A samozřejmě každý příslušník této rodiny (tedy člověk) prožívá jinou část jejího celkového potenciálu.

     Příklady:

     1. Na nějakou rodinu duší připadá utrpení odpovídající pěti průměrným zlomeninám zápěstí. Tato rodina zahrnuje dvacet lidí. Osmnáct z nich si nezlomí zápěstí nikdy, devatenáctý z nich jednou v životě a zbývající dvacátý si tedy bude muset zápěstí zlomit celkem čtyřikrát.

     2. Nějaké rodině duší přísluší prožít energii, odpovídající průměrnému vztahu žen s šedesáti milenci. Tato rodina má třicet příslušníků, z toho patnáct jsou ženy. První z nich nebude mít žádného milence a každá z dalších deseti bude mít milence dva, to je dohromady dvacet milenců. Zbývá jich tedy ještě čtyřicet a ženy zbývají čtyři. Tři z nich budou mít každá pět milenců. Když ze čtyřiceti milenců odečteme patnáct, zbývá jich ještě dvacet pět. A ty všechny pak bude mít poslední zbývající žena z této rodiny.

     Jsou rodiny duší, které prožívají převážně jen pozitivní energii a většině jejich členům je v jejich životě dobře. A naopak, jiné rodiny transformují převážně jen negativní energii a žije se jim špatně.
     Průměrné rodiny duší prožívají dobro i zlo ve značné míře a i když se v celkovém součtu nemají nijak mimořádně špatně, přesto je množství jejich celkového potenciálu štěstí nedostatečné na to, aby se jim všem mohlo dobře žít.

     Příklad:

     Nějaký nemocný člověk chce být v dalších životech své duše zdráv a možná se mu to i splní. Ale třeba již bude mít nemocnou matku nebo nemocné dítě.


     (Pokud bychom znali energetickou hodnotu všech členů nějaké rodiny duší kromě jednoho, mohli bychom ho dopočítat. Prostě bychom od celkové hodnoty té rodiny odečetli hodnotu všech jejích členů a to, co by zbylo, by byl ten poslední chybějící člen. Stejně tak bychom v případě, že známe celkovou hodnotu lidské části Centrální Kosmické Duše, mohli podobným způsobem dopočítat jednu chybějící lidskou duši a podobně.)

________________________________________________

·    Čím méně toho člověku stačí - čím je skromnější, tím méně mu toho Osud zpravidla dá.

·    O každém člověku lze říci, že je tím nejlepším i nejhorším člověkem na světě. Každý jsme jiný a každý v sobě tím pádem máme jiný kousek zla a nesoucitu, i jiný kousek lásky a soucitu, než mají ti druzí. A proto je každý z nás nejlepším i nejhorším člověkem na světě.

________________________________________________

     Václav Hynek:

·    Člověk v životě pozná všechno možné kolem sebe, kromě sebe.

·    Jsi-li hodně napřed, jsi vlastně daleko vzadu.

·    Vidím až tam, kde to bolí.

·    Člověk do smrti neví, jestli byl blbej nebo chytrej.

·    Člověk si furt myslí, že vydrží úplně všechno, ale jenom dokud nepřijde na to, že nevydrží vlastně vůbec nic.

·    Nech vola vládnout a on ti dokáže, že jsi vůl, když si ho vládnout nechal

·    Jak blízko, tak daleko.

·    Cítím, tedy vím.

·    Člověk se narodí a neví proč, žije a neví pro koho, má děti a neví od koho, umře a neví na co.

·    Kamarádi sebevrazi: Budeš mi chybět, když budeš první.

·    Materialisté se bojí umřít, že nebudou. My se bojíme umřít, že budeme.

·    Nakonec stejně všichni zklamou.

________________________________________________

·    Kdo má všeho dost, ten má něčeho málo.

·    Přemýšlíš-li, zda někomu pomůžeš, rozmysli, zda udělal by on pro tebe věc tutéž.

·    Přestože je vše pomíjivé, je to též nepomíjivé a to tím, že se to věčně opakuje. Budujte tedy kvalitní pomíjivost a nechte ji, aby se proměnila ve věčnost svým nekonečným opakováním.

·    Všechno má své pány a někdo má třeba bércový vřed.
     “Pán bércových vředů”, tedy “spravovatel” té energie, která se díky existenci těchto vředů vytváří, je napojen na bércové vředy všech těch, kteří je mají. Tyto jejich bércové vředy vytvářejí speciální druh mikrosvětů. A pán bércových vředů dohlíží na to, aby všechny tyto bércové vředy vykonávaly to, co pro VšeOrganizmus vykonat mají.

·    Skutečný zasvěcenec musí být člověk nejen velmi dobrý, ale zároveň i velmi zlý. Musí v sobě hluboce prožít všechny protiklady a jen díky své všestrannosti se může stát zasvěcencem. Kdo je jen dobrý či jen zlý, prožívá jednostranný tok energie a nemůže být zasvěcenec. Může být jen omezenec.

·    Stále jeden a ten samý princip. Uvedu několik příkladů:

     Poměr mezi příkonem a výkonem, respektive tzv. “účinnost lambda” = tomu kousku energie, který činí rozdíl mezi zařízením nefungujícím permanentně a zařízením typu perpetuum mobile = odchylce mezi rovným během přímky a jejím zakřivením v prostoru = rozdílu mezi klonovaným jedincem a jeho klonem a tak dále.

·    Tajemství Tao je tajemstvím PraStvořitele a tajemství PraStvořitele je tajemstvím Tao.

·    Nejvyšší Poznání nelze říci slovy a proto ani já jsem vám To Nejvyšší nesdělil. Přesto jsem vám ale z toho, co slova popsat dokáží, sdělil to nejvíce důležité, či alespoň podstatnou část toho.
     Nejvyšší Poznání nemůže být řečeno slovy, protože je energií, a proto nikdy slovy popsáno nebylo ani nikdy slovy popsáno nebude. Jen nebeské “vícedimenzní” knihy dokáží “nadslovy” velmi mnoho říci, ale také ne úplně všechno.

·    Ani Duch Lásky ani Ďábel nevědí všechno. Jen PraStvořitel.

·    Se mnou zatočí každý. S mými knihami nikdo.

·    Však já se dočkám, jen když si několik set let počkám.

·    Nic netrvá věčně. Jenom všechno.

·    Četl jsem všelijaké bláboly o Karmě (různé chybné výklady), ale ještě jsem se nikde nedočetl, že všechna ta Karma podléhá VšeEnergii a propojení všech světů a že je úplně jiná, než jak si ji ve formě odměny a trestu vymysleli nezasvěcenci.

·    Dluhy se splácejí, až dokud nedojde k vyrovnání. Ale dlužník nemusí být vždy jen ten, kdo dluží. Někdy může být největším dlužníkem právě ten, kdo dává a jemuž je zdánlivě dluženo.

     Příklad:

     Jeden člověk bude v klidu s dostačujícím zdravím žít a bude materiálně zajištěn. Druhý bude chudý a bude mít mnoho problémů, a velký strach. Oba lidé patří do stejné rodiny duší. Ten materiálně zajištěný, tedy řekněme bohatý, bude finančně trochu podporovat toho chudého a bázlivého člověka, který je zdánlivě dlužníkem.
     Jenže: Ten chudý se bojí místo toho bohatého a chudobu prožívá též místo něj. Takže je nejen dlužícím, ale zároveň i tím, jemuž je dluženo, protože díky němu ten bohatý člověk nemusí tu chudobu a ten strach prožívat.

________________________________________________

     Michal Höfer:

·    I kdyby byl člověk sebechytřejší a sebesilnější, Osud si s ním stejně zatočí, jak chce.

·    Hříšníky Bůh stvořil, aby je pak trestal? Cožpak trest není také hřích?

·    Boj vyhraje ten člověk, který vyhraje sám nad sebou. A vyhraje nad sebou tím, že uzná, že prohrál, neboť pravda, ve které žije, je lež.

·    K čemu mi to všechno je, když mi to vlastně k ničemu není.

·    Když myslíme nadoraz, tak to je to samé, jako když pracujeme nadoraz, což se rovná sebezničení.

·    Ani tak, ani tak, ani tak.

·    Čím více se zlu vyhýbáme, tím horší je to, když se s ním potom setkáme. Není totiž dobré se zlu vždy a za každou cenu vyhýbat.

·    Pravdu nelze předělat ve svůj prospěch jinak, než předělat sebe ve prospěch pravdy.

·    Když člověk dělá něco jiného, než co cítí, že by dělat měl, pak nejedná ze sebe.

·    K čemu je nám znát stavbu atomu nebo třeba i vesmíru. Když to nedáme do globální souvislosti, tak je nám to vlastně k ničemu.

·    Pokud chceš někoho uzdravit magickou cestou, tak se to dá. Pokud ale nechceš zneužít své magické moci tím, že jednoho uzdravíš, čímž automaticky někdo jiný onemocní, tak mu vlastně musíš obětovat část svého zdraví a přijmout část jeho nemoci.

________________________________________________

·    Lidé, kteří jsou v pozitivním slova smyslu příliš schopní, musejí být Osudovými silami brzděni. Tito lidé by totiž právě proto, že jsou příliš schopní, dokázali vyřešit zásadní problémy lidstva. Ty ale vyřešeny být nemají, aby lidé jako celek dále dělali věci chybně a aby se dále trápili. A proto v pravém a v nejpozitivnějším slova smyslu ti nejschopnější lidé musejí být Osudem zastaveni. A prostředky, které by mohly být použity ke globální a účinné pomoci trpícím lidem, jsou ponechávány v rukou neschopných, nemoudrých či zlých lidí, kteří je buď nevyužijí nebo zneužijí, ale nikoli v rukou lidí nadmíru dobrých i moudrých, jež by je dokázali skutečně efektivně, pozitivně a globálně využít.

·    Umírání, stejně jako všechno ostatní, má na duši dvojí účinek - regenerační i degenerační. A je ziskem i ztrátou zároveň. Při smrti fyzického těla totiž duše na jedné straně nějakou energii sice získá, na druhé straně ale jinou ztratí.
     Uvědomme si, že při postupném, léta trvajícím stárnutí a velmi pomalém umírání, se část energie duše dobíjí, zatímco jiná se vybíjí. A navíc, vytváří se v duši vazba na prožívání bolestného stáří a vlekoucích se nemocí - na dlouhodobý pobyt v pomalu se rozpadajícím těle.
     Já osobně mám ten pocit, že by se mělo umírat tehdy, když je v umírajícím ještě trocha života. Jinými slovy řečeno, mělo by se umírat včas a to v širším slova smyslu:
     Kdo se začne fyzicky či mentálně kazit a je jasné, že to už nejde vrátit zpátky nebo alespoň rozhodujícím způsobem minimalizovat, měl by zemřít a to dříve, než na tom bude úplně nejhůře. Nějaké to utrpení již prožil, jeho duše se trochu zregenerovala a je zbytečné mu jeho neblahý stav prodlužovat, aby si tím jeho duše nevytvořila ještě silnější vazbu na pobyt ve velmi nemocném těle, než jakou již má, a jež by nakonec mohla negativně ovlivnit její další životy.

·    Kdo vám byl Osudem přidělen, o toho se starejte. A to i kdyby to pro vás bylo víceméně nevýhodné. (Kdybyste to neudělali, on by se měl hůře, než se mít má a do vašeho života by pak vstoupilo jiné zlo, než jaké pro vás představuje on.)

·    Člověk je tvor, který díky své duševní i fyzické konstituci není schopen dosáhnout v pravém slova smyslu objektivního úsudku. A proto dokonce i Boží Moudrost protéká přes lidi a dopadá na tento svět v pozměněné - méně pravdivé podobě.
     Přestože my lidé nejsme v pravém a v nejhlubším slova smyslu objektivními (právě proto, že jsme jen hloupí lidé), přesto se musíme něco málo dozvědět o nejvyšší objektivitě, a mlhavě pochopit její podstatu a princip.
     Pro informaci: nízká objektivita = materialistické, ateistické a víceméně zvířecí nazírání na svět; střední objektivita = pochopení smyslu a cíle naší existence v našem vesmíru a také cesta k “vyššímu humanoidnímu dobru”; nejvyšší objektivita = zaujmutí všechápajícího a relativně neutrálního vztahu k veškerému relativnímu dobru i zlu (v této objektivitě nelze v pravém slova smyslu žít). Tak či onak, naším cílem je stanout ve střední objektivitě (ta je vyšší než objektivita lidí na počátku a ve střední fázi jejich civilizačního vývoje, ale stále ještě nižší než objektivita nadlidí – Bohů).

·    S našimi životy je tomu podobně jako s písničkami. Když si pustíte mnoho různých písní najednou do stejných reproduktorů, tak se slijí v hluk bez krásy i melodie - stanou se nic neříkajícím zvukem. Všechny lidské životy dohromady jsou tedy neurčitou směsicí, vším i ničím. Když však sledujete každý lidský život zvlášť, nezávisle na těch ostatních, když si z těch všech mnoha písní pustíte každou zvlášť, jen pak můžete odlišit její zvuk od těch ostatních, začne vám dávat smysl a začnete ji vnímat. Ať žijete jakýkoliv život, je to jen jedna píseň – jednostrannost, nějaká přednost i nějaká vada.

·    Někdy se stává, že když je někdo uměle zachráněn po té, co prodělal životu nebezpečnou nemoc, tak takového člověka pak v jeho životě potká nějaké jiné velké zlo anebo to zlo způsobí někomu jinému. Když člověku selhává jeho tělo, tak v daném případě příroda říká: „Ten člověk již správně nemá žít - je nějak špatné, aby dále žil.” A to proto, že se bude muset buď hodně trápit, nebo pro druhé z jeho další existence vzejde něco velmi zlého. Ovšem někdy jsou i tyhle příběhy se šťastným koncem.

·    O lidech se říká, že jsou dobří či zlí. A my zpravidla rovněž máme nějakou představu o jejich dobré či zlé povaze - nějaký názor na jejich charakter. A přitom – nejobjektivněji vzato - o nikom z nich v podstatě nelze úplně pravdivě říci, jaký vlastně je. Okolnosti a naše energetické okolí nás tvoří a nutí nás být takovými, jakými jsme. Změňte okolnosti u kohokoli a změní se i on. A pokud o někom řekneme, jaký je, tak musíme zároveň i říci, že v úplně jiných okolnostech by byl úplně jiný: „Změňte okolnosti, ve kterých se člověk nachází a udělali jste z něj jiného člověka.“ (Okolnostmi rozumíme nejen vnější vlivy našeho světa, ale i vnitřní prostředí organizmu včetně vlivu různých bytostí. Prostě úplně všechno.)

·    Vzájemný energetický vliv lidí se nejvíce podepisuje v dětství a v dospívání. Když jste s někým stále - celé dny, příliš si neuvědomujete jeho energetický vliv na vás - jeho energetickou kompatibilitu či nekompatibilitu s vámi. Ale výrazněji si ji můžete uvědomit, když dotyčného delší dobu nevidíte a náhle ho někde nečekaně zahlédnete nebo potkáte, neboť v té chvíli můžete mít – spontánně a zcela automaticky - výrazný pozitivní či negativní pocit. Pokud je negativní, vyhýbejte se takovému člověku. Podobným varujícím signálem (před energetickou nekompatibilitou) je, pokud jste v něčí přítomnosti utlumeni či staženi, nebo nervózní – máte třeba potíže v jeho přítomnosti mluvit s jinými lidmi, máte potíže se v jeho přítomnosti vyčůrat při společném použití wc a podobně.
     U dvou extrémně nekompatibilních jedinců, kteří jsou blízkými duševními a často zároveň i fyzickými příbuznými, jsou pro toho slabšího z nich, který je touto nekompatibilitou nejvíce poškozován, tři hlavní a zároveň i bezvýchodné možnosti:

     1) zabít toho nekompatibilního, aby jím nebyl dále poškozován, čímž se ale zničí, protože ho pak zavřou do vězení

     2) zabít sebe, aby dále netrpěl, čímž se také zničí

     3) neudělat ani jedno ani druhé a dále žít ve škodlivém energetickém vlivu silnějšího nekompatibilního jedince a postupně, pomalu, dojít bolestné zkáze

     Jediným východiskem je přestat se s nekompatibilním silnějším jedincem stýkat, je-li to možné, a to nejlépe dříve než má ten slabší jedinec trvalé neodstranitelné následky.

·    Hlavní subjektivní výhody a nevýhody některých typů lidí:

Typ Subjektivní výhoda Subjektivní nevýhoda
Sobec (dostředivý typ) Nezasáhne ho neštěstí druhých Bývá sám a je přecitlivělý na vlastní neštěstí
Rozdávačný (odstředivý typ) Nikdy není sám, vždy má mnoho přátel či známých Vydá moc ze sebe a málo mu zbude, trápí se neštěstím ostatních
Chladný typ Menší radosti Menší strasti
Emotivní typ Větší radosti Větší strasti
Smíšený typ Částečné, harmonické radosti Částečné, harmonické strasti

·    Náprava prožitého utrpení a křivd v dalších, lepších životech trpící duše, vlastně skoro žádnou nápravou není, protože když se všechno opakuje stále dokola, tak jakmile je komukoli jednou ublíženo, je mu stejným způsobem ublíženo nekonečněkrát:
     Bitý pes je nekonečněkrát bitý, opuštěný žebrák je nekonečněkrát opuštěný, nemocný člověk je nekonečněkrát nemocný.
     A proto když chcete někomu ublížit, pomyslete na to, že když mu jednou ublížíte, budete mu muset stejným způsobem ublížit nekonečněkrát.
     Navzdory tomu, že trpící duše bude v jejím dalším životě někým jiným, komu se třeba opravdu bude žít lépe, tak se v tomto případě bude lépe žít již někomu jinému, než byl ten minulý trpící, kterému vlastně nikdy nikdo nepomůže. A jehož utrpení bude ve stejném čase a místě VšeOrganizmu nekonečněkrát zopakováno.

·    Povězme si něco o účinku dostředivosti a odstředivosti při sledování cíle:

     Když vám jde jen o jednu věc – o jeden cíl, a na ničem jiném vám nezáleží, vaše energie je sjednocená a dere se k tomu cíli velkou silou. Pokud však máte kromě jednoho cíle i cíle jiné, je vaše energie rozdělená – směřuje k vícero odlišným cílům = ke každému z nich menší silou, než kdyby veškerá směřovala jen k cíli jednomu.
     Proto komu záleží částečně na sobě a částečně na druhých, má většinou menší úspěch při dosahování svých cílů nežli ten, komu záleží celou jeho silou jen na jeho osobním blahu - jeho jediném cíli.

·    Každý, kdo dělal něco, co mělo opravdu cenu, měl nepřátele. Kdo neměl nepřátele, ten nedělal nic, co by mělo opravdu cenu. Takže kdo neměl nepřátele, ten nestál za nic.

·    Lidé se často snaží “nebýt si nic dlužni”, a to zejména finančně. A mnoho lidí se finančně vyrovnává s jinými lidmi takříkajíc “do poslední penny”. Ale přesto - i po sebelepším finančním vyrovnání - si mohou lidé zůstat nevýslovně mnoho dlužni.
     Nejprve si ale položme otázku: Jaké subjektivně nejcennější hodnoty jsou Osudem rozdělovány mezi jednotlivé lidi tak, že jedni jich mají více než ti druzí a tím pádem na jejich úkor?
     Subjektivně příjemné pocity = zdraví, láska, majetek. Pakliže je má jeden člověk ve větší míře a jiný v mnohem menší, pak ten, co jich má mnoho je tomu, co jich má málo, strašně dlužen, a to i kdyby mu dával různé milodary nebo mu nějak pomáhal. Jeho životní role je lehčí, zatímco životní role toho druhého je těžší. A tím pádem je ten první jeho dlužníkem.
     A kdyby si ten druhý objednal skutečného vymahače skutečných dluhů, tak ten by došel k tomu prvnímu a sebral by mu to pozitivní, čeho má nadmíru a na úkor toho druhého, a to by tomu druhému vrátil.

·    Jsou dva. Jeden má trpět teď a druhý má trpět příště.
     Aby mohl ten první trpět teď, musí mu teď někdo ublížit. A aby mohl ten druhý trpět příště, musí mít nějaké ty hříchy. A tak to Osud udělá třeba tak, že toho druhého donutí ublížit tomu prvnímu a tím “zabije dvě mouchy jednou ranou”. Ten první trpí a ten druhý si udělá hřích, a je pak za co ho příště trestat. Chápete tu ironii Osudu?!?

·    Někdy se stává, že zločinec je tou největší obětí svého zločinu, a to jsou-li pro něj následky jeho zločinu větším utrpením, než pro jeho oběť. Příklad: Zločinec oběť rychle zabil a pak se léta trápil ve vězení, zatímco jeho "oběť" prožila rychlou smrt a třeba se bude v budoucnosti své duše mít lépe, než by se měla v jejím životě, kdyby dále pokračoval.

·    Znovu pohleďte na ty, kteří trpí a vězte, že jejich utrpení většinou nebývá trestem za nějaké hříchy, ale něčím úplně jiným. Jan 9:1 Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. 2 Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ 3 Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“ Aby se mohlo uzdravovat, musejí být nemocní. A mají-li být ti, kdo s někým soucítí, musí být s kým soucítit. Proto jsou na světě chudáci.

·    Nic z toho, co tu je, tu není.

·    Lépe jest, ač živý a ještě v těle,
     jen s bytostmi co moudré učí dlet,
     nežli se špatnými lidmi se stýkat,
     a nakonec z toho zešílet.

·    Jako vše v životě hmotných bytostí, tak i pohyb jejich končetin, je transformací energie. Jinak se u lidí tato energie transformuje při používání rukou a jinak při používání nohou (určitá část duše “hýbe” určitou částí těla).
     Jsou-li někde ti, kdo používají převážně končetin dolních, musí jinde být zase ti, kdo používají převážně končetin horních, ocasu či hlavy (zvířata například k zákusu do větve a udržení vlastní váhy na stromě); jinde pro změnu ti, kdo používají všechny končetiny harmonicky; také ti, jejichž celé tělo je pro ně jednou jedinou velkou končetinou (hadi).
     Jedni se pohybují ve vodě, druzí po zemi, jiní létají vzduchem (voda i vzduch jsou hmotným projevem duchovních sfér odpovídající hustoty i jinak řídkého či hustého klimatu na jiných planetách s jinak velkou gravitační silou; tak někde jsou například “bytosti z bláta”, tedy z napůl tekuté a napůl tuhé hmoty a všelijak se spojují a odpojují, a tím se i mění - “předvádí” ve hmotném světě obdobu mystických svateb).
     V přírodě samozřejmě nalézáme různé variabilní podoby transformace energie, vznikající používáním končetin a těla k pohybu; například některá zvířata používají ocasu k zavěšení se na větev, slon používá k manipulaci s věcmi prodloužený a silný nos (chobot), a tak dále.
     S jakoukoli používanou končetinou těla je spojena jiná část duše, než s končetinami ostatními, a ta část duše samozřejmě transformuje díky používání specifické končetiny svého hmotného těla jiný druh energie, než kdyby používala k manipulaci s předměty či ke svému pohybu končetiny jiné.

·    Každý člověk ukrývá kdesi hluboko ve svém nitru temné zákoutí, o němž většinou ani neví, že ho vůbec má. A když o tenhle temný a skrytý kousek někdo nesprávným způsobem zavadí, může se i ten nejlepší člověk začít chovat jako zlý, úskočný a podlý démon.
     Zachovávejte si odstup od druhých a neznepřátelujte si je tím, že je budete chtít stoprocentně dobře poznat a všechna jejich tajemství se dozvědět. Nekažte si vaši ideální představu o těch dobrých tím, že je prohledáte skrz na skrz a naleznete v nich i kus zla (které pokazí váš názor na ně stejně tak jako váš vzájemný vztah).

·    Nečekejte, že budete někdy někým plně pochopeni, neboť myšlení, cítění a porozumění mohou sice mít dva lidé podobné, nikdy však úplně stejné.

·    Věčná škoda, že se mezi všemi těmi lidmi, jež ve světě jsou, nenajde nikdo, kdo by v sobě zahrnoval všechny klady, které bychom chtěli, aby někdo z našich blízkých měl.

·    Komu mám to všechno vysvětlovat, když není skoro nikdo, kdo by pochopil.

·    Dosáhne-li někdo jakéhokoliv vysokého Poznání, nikdo jiný již toto Poznání nebude moci prožívat přesně tak (v té samé úrovni), jako on. Nikdo již nemůže mít stejnou vibraci Pravdy, neboť jí již někdo má, někdo ji transformuje a prožívá (místo něj). A tatáž vibrace, totéž pochopení, nemůže být nikde ve VšeOrganismu dvakrát (v jakoby stejném čase).

·    Každý člověk je jedinečným astrologickým znamením, vytvořeným kombinací těch dvanácti znamení zvěrokruhu, které máme.

·    Proč zbavovat jiné jejich utrpení? Protože ten, kdo jiného jeho utrpení zbaví, sám bude svého utrpení zbaven, až jednou bude tím člověkem, kterého utrpení zbavil. Zachraňovat druhé znamená totiž zachraňovat sám sebe.

·    Nemyslete si, že Nejmocnější z nejmocnějších to má jenom jednoduché. Má to takové, jaké to máte vy. Lehké i těžké.

·    Ti, kdo se radují nad cizím neštěstím při sledování televizních zpráv, si dle Zákona Karmy vyslouží to, že se jednoho dne stanou těmi, kdo v těch televizních zprávách trpí, a ti kdo v nich trpěli, se stanou těmi, kdo se na ně budou v televizi dívat a bavit se jejich neštěstím. Zákon Karmy tak může mít účinnost a odklad třeba až po kvadraliony let dlouhou dobu, na což mu dostatek času poskytuje celá věčnost.

·    Skoro všichni před sebou stále něco tají a přece jednou přijde den, kdy se všichni dozví o všech úplně všechno. Tedy alespoň v jistém slova smyslu.

·    Obyčejní lidé obvykle mají obyčejné starosti a neobyčejní lidé mívají obvykle starosti neobyčejné. Obyčejný člověk = obyčejný problém, neobyčejný člověk = neobyčejný problém.

·    Věříte v sebe a přitom vůbec neexistujete. A také věříte v Boha, který, stejně jako vy, neexistuje. A bojíte se Ďábla, kterého není.

·    Všichni pořád myslí všechno dobře. Ale blbě to dopadá.

·    Když jde o všechno, tak nejde o nic. A když jde o nic, jde o všechno.

·    Celé Stvoření je jedna velká schizofrenie.

·    Život je svinstvo a ta Hlavní Bytost, to je ŠÍLENEC.

·    Díky těm, co dřou, špatně jí a spí v zimě, protože nemají na dostatek potravy ani na topení, je uchováváno minimum fyzické vitality lidstva. Alespoň pokud se tito lidé rozmnožují.

·    To, že má Bůh někoho rád, je mu houby platné, když mu ve chvílích nejtěžších nijak nepomůže.

·    Každá sebevražda, stejně jako všechno ostatní, je ziskem i ztrátou zároveň = přijít o životní zkušenosti a vědomosti, být znovu dítětem a učit se vše od píky. To je vždy určitou ztrátou, a to i kdyby se šlo z opravdu zlého života do života opravdu dobrého.

________________________________________________

·    Všechny dlouhodobé bolestivější nemoci mají svůj rub i líc, čili výrazný klad (prožití horší, méně příjemné role = zasloužit si roli lepší) i výrazný zápor (vazba na opakování prožívání negativní energie; když někdo hodně trpí, jeho duše si navykne na neustálé prožívání bolesti, čímž se v jejím jemnohmotném těle vytváří vazba na negativní pocity).

     Příklad duše nadprůměrně nemocného člověka:

     Někdo se cítí celý život špatně, ale přestože prožil zlo a stal se obětovaným, nemůže být hned vykoupen (zcela zbaven subjektivního zla), protože jeho duše má vazbu na takovou “podobu” fyzického těla, které bolí (k čemuž se váže určitý typ napojení na určité mikrovesmíry = určitý způsob transformace energie mezi jemnohmotnou duší, fyzickým hrubohmotným tělem a jinými světy). Nejprve se ta duše musí trochu pozměnit, aby mohla být zdravým člověkem, k čemuž dojde ne hned za jeden, ale spíše až za dva nebo tři životy.

     Příklad duše zdravého a zlého člověka:

     Někdo je celý život zdráv a ubližuje druhým, ale nemůže být hned ve svém dalším životě nemocen, protože jeho duše není “stavěna” na trvalé (dlouhodobé) prožívání intenzivní bolesti a strachu. Nejprve se ta duše musí trochu pozměnit, aby mohla trpět a prožívat trest, k čemuž dojde ne hned za jeden, ale spíše až za dva nebo tři životy.

     K fyzickému tělu, do kterého duše vstupuje (ke každé duši), patří propojení na určité hmotné mikrosvěty, na určité duchovní sféry a tak dále. Toto propojení zpravidla nebývá v následujícím životě duše úplně opačné, než jaké bylo v jejím životě předcházejícím, z čehož vyplývá, že z velmi intenzivně trpícího se stane nejprve méně intenzivně trpící (jako ze zimy nejprve jaro) a pak teprve šťastný (jako z jara léto). A naopak.

          „Jako nejprve z chladu a mrazu vzejde z jara nočním chladem zkoušený květ,
          nemůže se z trpícího stát šťastný a zdravý hned.

          Jak koncem léta rostlina zesílená dlouhou přízní počasí,
          jíž sílu podzim jen na půl (ne zcela!) pokazí,
          tak silný oslabí se nejprve zpola.
          Zcela však padne až o něco déle,
          jako zimou zmrzlá a zahubená rostlina.

          Tak hleď, člověče, na koloběh přírody a ročních období,
          jež štěstí i krásu dává pozvolna,
          a také pozvolna ji promění.
          Nechtěj, co nemožné je dle zákonů vesmíru,
          nechtěj hned zcela obrátit svoji štěstí či neštěstí míru!

          Hleď ponejprve ze zimy své jaro udělat,
          nechtěj po přírodě ze zimy a sněhu hned léto budovat.
          Nechtěj čekat jen život jeden,
          čekej životy spíše dva, či tři, buď trpělivý,
          kolo životů se točí bez zastavení.“

________________________________________________

·    Nalézt sám sebe = nalézt úplně všechno = nalézt PraStvořitele = stát se jím.

·    Pochopit PraStvořitele znamená stát se PraStvořitelem.

·    Nikdy nejsme tím, kým jsme. Stále jsme někým jiným, neboť se stále měníme z toho, kým jsme ještě před okamžikem byli, v někoho jiného.

·    Ti, co budují a ničí, ač opační, mají tolik společného! Ti, co budují, ti budují a ničí, a ti, co ničí, ti ničí a budují.

·    Podobně jako se v maliní a ostružiní schovávají vosy, v úlech plných medu včely a pod květy růže trny, tak největší nebezpečí leží často právě tam, kde se vše zdá být nejkrásnější, ba dokonce nejbezpečnější.

·    V nebi na sobě všichni vidí, co si myslí, kdežto na zemi to na sobě většinou nevidíme. I to je projevem opačné transformace energie za pozemského života, než za “života” nebeského. Zde na sobě nesmíme vidět skoro nic, abychom tam nahoře na sobě mohli vidět téměř všechno.

·    Všechno končí špatně, ale může to dobře probíhat.

·    Až přijde Duch Pravdy, poznáte ho podle toho, 1) že ho nepoznáte, 2) že ho neuvidíte a pokud ano, 3) nazvete ho bláznem.

·    Jsou světy, kde je to, co nazýváme zrakem (vnímání odrazu světla z povrchu nějakého objektu), nesmysl. V těch světech je tam žijícími bytostmi místo zrakového vjemu vnímáno větší množství vnitřních energií i povrchových vibrací smysly zkoumaného objektu, což je v něčem více, než náš zrakový vjem.

·    Tvůj úsudek je lepší a horší než můj, a můj úsudek je horší a lepší než tvůj.

·    V lecčems se mohu mýlit, ale podstata mého učení je pravdivá. Jsem člověk. Nemůžete po mě chtít 100%, ale těch 60% či více určitě ano. A tak vysokého procenta dosáhl v historii lidstva opravdu jen málokdo, všechny ty známé víry byly do 50%, zpravidla ještě dramatičtěji méně.

________________________________________________

     Pár příkladů relativity soucitu a utrpení:

·    Jsou dvě ženy – dcera a její matka. Dcera je zdravá, matka je nemocná. Vztah dceři k její matce je dobrý. Té dceři je zdánlivě líto toho, že je její matka nemocná. Jenže: duše jich obou náleží do stejné rodiny duší a ve svých minulých životech byla nemocnějšími lidmi duše té dcery, zatímco duše její matky byla lidmi zdravějšími. A vzhledem k typu jejich blízké duševní příbuznosti platí ta podmínka, že obě tyto duše nemohou žít jako zdraví lidé - vždy musí být jedna z nich nemocným člověkem. A duše té dcery - ačkoliv je té dceři líto, že je její matka nemocná – je ve skutečnosti ráda, že její matka trpí, protože se díky tomu ona sama může těšit v tomto životě lepšímu zdraví, a od nemoci a utrpení si alespoň trochu odpočinout. Takže ačkoliv se svojí matkou duše té její dcery na povrchu soucítí, v nejhlubším nitru již s ní nemá soucit téměř žádný.

·    Je člověk, který je v invalidním důchodu a přitom trpí jen velmi málo a ze života se raduje více, než většina ostatních lidí (existují některé velmi výhodné nemoci – výrazný lékařský nález a zároveň malá bolest). Tedy “energeticky” vzato žije na úkor druhých – přijímá od nich nezasloužený soucit i finanční pomoc a ve skutečnosti je skoro jenom vysává. A naopak, je člověk, který v invalidním důchodu není a ačkoli má jen lehký zdravotní nález, je mu mnohem hůře, než některým invalidům (existují některé velmi nevýhodné nemoci – malý lékařský nález a zároveň velká bolest). Od druhých se nedočká ani soucitu ani finanční pomoci a přitom se mu žije hůře, než většině ostatních lidí.

________________________________________________

·    I kdyby to, co jsem napsal, bylo proti všem těm, kteří budují tento svět i proti zákonům těch mocných, kteří jej půjdou zbořit; i kdyby neexistovala žádná filozofická koncepce ani žádné náboženství, jež by s mým učením souhlasilo, i kdyby žádný z lidí; i kdyby to bylo proti víře a vědění těch, kteří o nás všech jednou rozhodnou to, co je již dávno rozhodnuto; i kdybych já byl tím jediným (jako že nejsem), kdo nahlédl do podstaty VšeOrganizmu a PraStvořitele a myslel a cítil tak, že by beze mne PraStvořitel (a tedy také nikdo z těch mocných, kteří jsou proti mě) nemohl existovat v té podobě, v jaké je; i kdyby to, co jsem napsal, bylo proti vám všem i proti celému vesmíru, přesto Vím, že to tak muselo být, protože někdo takhle myslet, cítit a chápat musel, aby byl VšeOrganizmus a tedy i naše Země, náš vesmír, náš Bůh takový, jaký je. I lidé, jako jsem byl já, jsou občas zapotřebí, aby mohlo vše fungovat. Někdo musí chápat a podporovat PraStvořitele a Všedimenzi a VšeOrganizmus, aby se nerozpadl. A já jsem chvíli byl jedním z takových lidí.