Homepage

    Marnost lidských životů

     Marně jsme žili a marně žijeme. Vždycky přijdeme o své rodiče, v každém našem životě je nám ublíženo a v každém životě ubližujeme. Sice vždy zažijeme nějaké pomíjivé šťastné údobí, ale to zmizí, rozdrceno pěstí nemilosrdného Osudu.
     Žít musíme věčně, stejně jako trpět. Změnit to nemůžeme, protože nám to bylo určeno mocnějšími bytostmi, než jakými jsme my. Jak z toho tedy ven? Nijak! - protože nelze. Jediné, co můžeme udělat, je upnout naši mysl na nějaké ty chvíle štěstí, které nás zpravidla v každém našem hmotném životě očekávají.
     Zase budeme dětmi, které si budou hrát a budou po určitou dobu šťastné. Opět prožijeme pár chvil lásky. A až to vše hezké zmizí a promění se v prázdnotu, opět se narodíme, abychom znovu byli po určitý čas v určité míře šťastni.
     Je smutné, že v každém životě trpíme a tvrdě pracujeme, a že výsledky naší práce se rozplynou a pominou stejně, jako pominou osobnosti těch, které jsme milovali a kteří milovali nás.
     V životě stále něco chceme a stále nám něco chybí. Vždy jdeme za něčím, po čem toužíme a když toho dosáhneme, mnohdy již zakrátko zatoužíme po něčem docela jiném.
     Když dlíme v duchovním světě, máme úžasný a krásný pocit, že nám nic nechybí (ovšem jen pokud se nacházíme v čistších duchovních sférách). Kdežto ve hmotném světě musí většina z nás stále mít pocit, že jí něco chybí. Je to jako kdybychom hledali další kousek nás samých a stále ho nemohli nalézt.
     Zkrátka a dobře, jsme-li živí, často musíme ten pocit, že nám stále něco chybí, mít. Je to pro naše duše důležité - vždy něco z toho, co hledáme, nalézat, a něco jiného a vytouženého nikdy nezískat, a jen po tom marně toužit a bez naplnění o tom snít. A právě ten pocit, že nám stále něco chybí, je jedním z důvodů, proč žijeme. Stejně jako pro pocit, že něco z toho, po čem jsme toužili, již máme.
     V lidském životě jsou dvě chvíle největšího blaha, lásky a štěstí. A jsou to právě ty chvíle, kdy se život spojuje se životem a společně plodí další život. A to tehdy, když se dva milující lidé spojují, aby dali vzniknout novému životu. A to je láska milenecká a láska mateřská. Pár chvil, ve kterých se dva lidé milují, když žena zplodí dítě, které bude milovat a které bude milovat ji. A když to dítě doroste, podobně, jako dříve jeho rodiče, potká svoji životní lásku a též s ní zplodí potomka. A právě díky tomuto pozitivu lidského žití mohou existovat ty šťastné chvíle, kdy se matka plna lásky raduje ze svých dětí a vzájemně se milují. Jenže nebýt těch dětí, nebylo by ani lidské bolesti. Nejsou tedy i ony pouhá marnost?
     Bohužel však Osud jim čáru přes rozpočet nakonec stejně udělá a udělat musí. Jen příslib nevěrníka jménem život se zaručuje, že v dalších životech jejich duší spolu takové krásné chvíle opět prožijí. A na to, že je budou moci znovu prožívat, dává život čestné slovo.
     Život je strašný i krásný, a my ho nezměníme. Nemáme tu moc. Jen se můžeme těšit na jeho klady, které nám bude, byť jen v nevelké a pomíjivé míře, poskytovat po věky věků.

     Život

     Smutný to žití sen,
     jenž zdá se snad krásnějším než opravdu je,
     jak předem na prach rozdrcené iluze a naděje,
     před kterými těla naše skryje pak zem.

     Ty nejlepší i nejhorší jsi, ó živote,
     jsi jak bídná to ratolest,
     a dohrajíc svoji krutou hru,
     pomineš.

     Miluji tě i nenávidím,
     stejně jako sladké tvé i krutě trpké ovoce,
     jež jednou jazyk měkce pohladí a podruhé -
     utrpení a smrt přinese.

     Nikdo neumí se více smát,
     než ty, krásný živote,
     a nikdy nikdo nedokáže více plakat než kvůli tobě, živote,
     ty krutý a bezcitný tyrane.

     Jsi největší přítel i největší zrádce,
     dětem bereš jejich milované maminky i tatínky,
     a jindy dávat umíš tolik lásky.

     A když bereš ji zpět,
     pak odpověď nedáváš na otázky,
     proč tak činíš.

     A proto chcípni, zrůdo - živote,
     sečetl jsem již chladně tvé přednosti i vady.
     A jejich součet tak hrůzný byl,
     že nevěděl jsem si s ním rady.

     Máš-li být tedy stále takový,
     jaký jsi až dosud po věky věků byl,
     není pro mne nic lepšího,
     než abych se zády k tobě obrátil.