Homepage

    Marnost lidského konání

     Bible, Kazatel, kapitola 9, verš 1–3: „Člověk neví, co milovat ani co nenávidět, cíl všeho je před ním. Všechno je u všech stejné: stejný úděl má spravedlivý i svévolný, dobrý a čistý i nečistý, obětující jako neobětující, dobrý je na tom jako hříšník, přísahající jako ten, kdo se přísahat bojí. Na všem, co se pod sluncem děje, je zlé to, že všichni mají stejný úděl a že srdce lidských synů je naplněno zlobou; po celý svůj život mají v srdci samé ztřeštěnosti a pak se odeberou k mrtvým.“

     Každý člověk se snaží najít pro sebe nějaký důvod, proč má žít. Mnoho lidí se žene za materiálním bohatstvím, nebo za získáním fyzicky hezkého partnera, a za udržením svého zdraví a prodloužením svého života na co možná nejdelší dobu.
     Jenže když je člověk zdráv a žije dlouho, stejně jednou zemře, jeho tělo zetleje a jeho duše jde po smrti na další životní pouť. Výsledky jeho celoživotního úsilí zmizí a promění se v prázdnotu.
     Jak pravil slavný mudrc, král Šalamoun: “Marnost nad marnost a nic než marnost." Vše v lidském životě je pomíjivé a dočasné. A i když člověk získá to, po čem dlouho toužil, zpravidla mu to nečiní zase až tak velké uspokojení, než jak si ho původně představoval. A i kdyby činilo, stejně to časem pomine a jeho radost dříve či později skončí.
     Tuto pomíjivost a prázdnotu lidské touhy velmi výstižně popisuje stará báseň “U pavilónu orchidejí”, jejímž autorem je čínský básník starověku Wang Si - Č:

     „Přece však, přec, když máš, cos chtěl,
     smutek tě prolne přec.
     Přece však, přec, tvé touhy cíl
     stále je jiná věc!

     Dnešní tvá radost zítra je
     zavátých řada stop.
     Čas odplouvá, čas uplyne,
     doba tvá, součet dob.

     Každý přec dobře ví,
     že na dně všeho v skrytu spí
     zármutku dědictví.“


     Přestože je vše v lidském životě pomíjivé a nelze v něm tedy nalézt žádný trvalý cíl, musíme žít a naplno prožívat všechny životní radosti i strasti, neboť tak to bylo určeno Stvořitelem. Ale tak jako v sobě má každý protiklad prvek svého protikladu, i tato pomíjivost v sobě má prvek svého protikladu, tedy nepomíjivosti. Ačkoli vše v lidském žití pomíjí, přesto to tak úplně nepomíjí, a to ze dvou důvodů:

     1) Vše, co pominulo, jednou znovu nastane a znovu se zopakuje.

     2) V dalším životě se duše většinou znovu setká se svými blízkými dušemi a možná bude žít i podobným způsobem života, jako ve svém životě minulém.