Homepage

    Jak správně žádat Boha o pomoc

     Svěř Hospodinu své počínání a tvé plány budou zajištěny. Tak zní slova slavného mudrce starověku, krále Šalamouna.
     Každý člověk, který se upřímně modlí k Bohu (stejně tak se může modlit i ke Stvořiteli) a pevně věří v to, že Bůh jeho prosby vyslyší, zajisté koná relativně správně, žádá-li o relativně správnou věc. Ale podívejme se nyní na to, jakým způsobem a za jakých okolností jsme skutečně oprávněni žádat Boha o pomoc.
     Staré biblické úsloví praví: “Neber jména Božího nadarmo.” Tím je řečeno, že se na pána Boha nemáme obracet se žádostmi o malichernosti a nedůležité věci (nejde-li takříkajíc o život nebo o zdraví - prostě o existenci), jakými je třeba nadměrné materiální bohatství či větší úspěch v kariéře.
     Na Dálném Východě se říká, že nebesa pomáhají jen tomu, kdo si nejdříve pomůže sám. Toto úsloví poukazuje na skutečnost, že nemáme být jen pasivními činiteli, kteří složí ruce do klína a budou čekat, až jim do něj všechno spadne s nebe. Ale máme se v rámci svých možností (kdo rozsoudí, zda-li vůbec nějaké máme) sami snažit neblahou situaci zlepšit.
     Člověk, který žádá Boha o pomoc, by ho měl žádat jen o skutečně důležité a hodnotné věci, o jejichž získání již sám dlouho aktivně usiloval, a které slouží k dobru a pomoci jiným lidem, a jimiž se zcela samozřejmě nikomu přímým způsobem neublíží. Takovou prosbou může být třeba i prosba o naplnění nebo unesení nešťastné lásky, či prosba o lepší zdraví rodičů nebo přátel.
     Mezi oprávněné prosby Boha o pomoc patří zejména modlitby skutečně hluboce trpících lidí. Avšak když žádá o pomoc ten člověk, který je třeba zmrzačený a nemá nohy, nemůže od Boha chtít, aby udělal zázrak, a on se další den probudil s novýma nohama. A kdo má pomalu umírat na nějakou nemoc, nemůže od Boha čekat, že ho uzdraví, neboť je nemocen kvůli Karmě své duše a v jeho Osudu je napsáno, že smrtelnou chorobu prodělá, a že na ni zemře.
     Z toho důvodu se musíme naučit správně chápat Boží pomoc. Kdo je mrzákem, již mrzákem zůstane. Přesto ale Bůh jeho modlitby může vyslyšet. V dalším životě jeho duše mu dá třeba lepší zdraví, a tak tento člověk bude moci znovu žít a zdráv. Nebo alespoň učiní jeho utrpení snesitelnějším.
     Snad největší váhu má ale prosba k Bohu o pomoc od těch lidí, kteří Jej prosí upřímně a z alespoň trochu čistého srdce, po hlubokých životních zkušenostech a s hlubokými znalostmi jsoucna, po mnohé vykonané práci a po mnohé přestálé bolesti. Prosba od lidí, kteří vědí, že to, oč žádají, je dobré a užitečné; kteří počítají s tím, že jim Bůh pomůže třeba až v některém z dalších životů jejich duší; kteří nechtějí po Bohu zázraky a dají mu na vykonání jeho pomoci dostatek času. A také vědí, že jejich utrpení, jež do té doby ještě prožijí, má svůj smysl. Pak je prosba takového člověka oprávněná a přímo volá po vyslyšení. A Bůh ji dříve či později opravdu vyslyší.

     (Bible, Lukáš, kapitola 18, verš 2: „V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal. V tom městě byla i vdova, která k němu ustavičně chodila a žádala: ,Zastaň se mne proti mému odpůrci.’ Ale on se k tomu dlouho neměl. Potom si však řekl: ,I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám, dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit, a nakonec mě umoří.’ A Pán (Ježíš) řekl: ,Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce! Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá?“)