Homepage

    Jak Bůh “zklamal” sám sebe

     Když vidí Bůh, co způsobuje tím, že nechává zlé Osudové síly ubližovat většině živým bytostem ve vesmíru, cítí žal.
     Prožívá štěstí šťastných a neštěstí nešťastných. Ví, co bude, protože zná budoucnost. A protože se budoucnost i minulost neustále opakují, Bůh, stejně jako my všichni, prožívá stále jedno a to samé. Věčně se dívá na naše štěstí i neštěstí. A také je spolu s námi v jistém smyslu trochu cítí.
     Je pravdou, že Univerzální Zákon veškerého dění (zákon o energii) “přiměl” Boha (dá-li se to tak říci), aby tak kvůli věčné existenci duchovního světa konal, a aby zlo nechal na nás všechny působit.
     Pán Ježíš, Syn Boží, před svojí smrtí na kříži pronesl ke svému Otci výčitku: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" Cožpak Bůh opouští svého Syna? Vězme, že opouští i neopouští zároveň.
     Je smutné vidět Boží služebníky, jak mají trpký úděl, a vidět jiné a horší lidi, jak mají úděl lepší nežli ti, co se snaží Bohu sloužit, jak nejlépe umí. Celý jejich život trvala věrnost těchto Božích služebníků k Bohu, a přece nakonec mnozí z nich plni zklamání odvrátili od svého Boha zrak. Je to kruté, ale je to tak.

     (Bible, Kazatel, kapitola 8, verš 14:
     „Jest i jiná marnost, kteráž se děje na zemi: Že bývají spravedlivý, jimž se však vede, jako by činili skutky bezbožných; zase bývají bezbožní, kterýmž se však vede, jako by činili skutky lidí spravedlivých. Protož jsem řekl: I to také jest marnost.“)

     Mrzí mne, když jsem nucen vyčítat Jeho Lásce nějaké chyby, ale nedá se nic dělat. Musím si ulevit. Já vím, že po každém zlu přichází zase dobro, ale co je platná tato skutečnost tomu, kdo trpí natolik, že se mu bolestí zastavil čas? Není mu platná téměř vůbec nic!
     Ale přece jen jsem kdesi zaslechl, že existuje ještě jedna možnost, jak se utrpení zcela zbavit. Jestliže tedy čerpá duchovní svět energii z hmotných životů jednotlivých duší a zvláště pak z jejich utrpení, nebylo by lépe nechat duchovní svět, aby mu došla energie? A aby se třeba celý rozplynul s dušemi nás všech včetně samotného Boha, než získávat potřebnou energii za tak strašlivou cenu, kterou je nevyslovitelná bolest mučených živých tvorů? Má nás vůbec Bůh natolik rád, aby nás raději nechal rozplynout a nechal zničit celý prostor veškerého jsoucna, než aby nás věčně posílal do hmotných životů, ve kterých jsme nuceni pomalým umíráním vytrpět nekonečná muka trápení a bolesti?
     Bůh to neudělal, není na rozdíl od PraStvořitele všemocný. Možná, že některá údobí hmotných životů jsou krásná a možná také, že dobro prožívané ve hmotných životech spolu s dobrem a láskou existujícími v duchovních světech převýší množství utrpení a bolesti hmotných světů, takže jsme celkově takříkajíc “v plusu”. Ale co když nikoli? Pokud ano, vše je v pořádku. Pokud ne, jsou ve vedení duchovního světa ubohé sobecké bytosti, kterým jde jen o své dobro a o jejich energii k věčné existenci, a nikoli o dobro lidských duší. A Bohu by muselo jít převážně jen o sebe také. Pak by ale nebyl tak plný lásky, jak se to o něm říká.

     (Chtěl bych poznamenat, že já slovem Bůh označuji dvě Bytosti – 1. mocnou milující Bytost plnou lásky a 2. univerzální nám vládnoucí Bytost – polodobrou a polozlou. A možná, že z některých mých textů není zcela patrné, o kom z těchhle dvou vlastně hovořím, když řeknu Bůh.)

     Ale On je. Nějak ano, vím to, protože jsem se kdysi setkal s jedním z Jeho vyšších andělů. A Láska, která z něj šla, mne srazila na zem. Byla větší než láska mezi milenci, větší než láska matky k jejímu dítěti, větší než jakákoli pozemská láska.
     Bůh mne zklamal krutostí mého Osudu a zklamal i Ježíše Krista, který s výčitkou před svým skonáním pronesl: “Bože můj, proč jsi mne opustil?” A Bůh zklamal také sám sebe skrze všechny své děti, které zanechal opuštěné a bez pomoci v jejich trápení.
     Ale pozor! Musím na obhajobu Boha uvést, že vnímá naše neštěstí z nadčasového pohledu. A protože vidí budoucnost, vnímá i budoucí štěstí našich duší v jejich příštích životech, nebo posmrtné existenci. Cítí nejen naše současné štěstí i neštěstí, ale i to budoucí.
     Když někdo trpí, Bůh ho lituje, ale zároveň prožívá budoucnost, ve které bude dotyčný člověk (či jeho duše) svého utrpení zbaven a bude šťastný.
     Je mi líto, když musím pánu Bohu něco vyčítat. Vždyť jsem Ho tolik miloval. A byl bych velmi smutný, kdyby mé trápení jednou přehlušilo všechnu moji lásku k Němu.
     Někdy je mi totiž tak líto trpících bytostí, že si říkám, že bych raději sám přestal existovat, než aby moje existence byla příčinou jejich trápení. A co Ty, pane Bože, také bys obětoval svoji existenci, kdyby mohla zajistit Tvým dětem bezbolestný konec bez jakéhokoli dalšího utrpení, na věky věků?