Homepage

    Iluze o svobodné vůli

     Je s podivem, že mnoho lidí naivně věří v to, že si svůj život řídí sami, a to svojí tzv. “svobodnou vůlí”. Že je to však holý nesmysl, nyní vysvětlím.
     Když se například duše, která ve svých minulých životech žila jako zločinec, inkarnuje do dítěte vyrůstajícího v rodině kriminálníků a bude se po dobu svého růstu stýkat s kriminálními živly, nutně se musí zločinecké vlastnosti takového člověka rozvinout (má pro to vrozené předpoklady), a nutit jej k páchání trestných činů. Pak ale o zločinném jednání takového člověka nelze říci, že si je zvolil svoji svobodnou vůlí, protože byl Karmou své duše, geny svého těla a špatnou výchovou k tomuto jednání vlastně donucen.
     Pro změnu naopak duše dobrého člověka, která se narodí hodným lidem, od kterých zdědí dobrou povahu (pokud ji zdědí!) a od dětství bude vedena ke spořádanému způsobu života, zcela samozřejmě nebude ani vraždit ani krást, a bude žít životem slušného člověka. Zdánlivě si takový člověk svojí svobodnou vůlí vybral žít spořádaným životem, ale ve skutečnosti k tomu byl vlastně předurčen.
     Faktem zůstává, že ať již člověk dělá jakékoli rozhodnutí, je ovlivněn tolika okolnostmi, včetně jeho vlastní povahy, Karmy jeho duše a vlivu Osudových duchů, že jimi vždycky bývá ke svému rozhodnutí přímo či nepřímo přinucen. Český spisovatel Květoslav Minařík ve své knize “Vnitřní smysl Nového Zákona” na straně 259 píše: "Průměrný člověk se domnívá, že dělá, co chce, a zatím jsou jeho rozhodnutí podmíněna tolika činiteli, jimž nemůže vzdorovat, že o jeho svobodě v rozhodování nelze vůbec mluvit... Řeč o svobodném konání je tedy prázdné tlachání... Jsme všichni otroky Karmy."

     (I v Bibli můžeme nalézt celou řadu pasáží, které jednoznačně hovoří o Osudovém předurčení všech událostí. Několik příkladů:
     Kazatel, kapitola 3, 1-8:
     Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat; je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat; je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat; je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit; je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.“
     Bible, Kazatel, kapitola 6, verš 10:
     Cokoli vzniklo, dávno dostalo své jméno. A je známo, že ten, jenž byl nazván Adam (to je Člověk), nemůže se přít s tím, který má převahu nad ním.“ (tj. nemůže změnit svůj Osud, určený Stvořitelem).
     Žalm 139 říká, že:
     „Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo napsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal.
     Izajáš 46:9:
     „Pamatujte na to, co bylo na počátku od věků! Já jsem Bůh a jiného už není, jsem Bůh a nic není jako já. 10 Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo.)

     [Jeden příklad pohledu do (předurčené) budoucnosti uvedl též Dr. Moody (“Život po životě”). Jednalo se o případ muže, který prožil v deseti letech blízkost smrti během operace perforovaného slepého střeva. Popisuje pět určitých vzpomínek včetně údajů o věku a okolnostech “smrti”, ze kterých Dr. Moody uvedl dvě:
     „1. Oženíš se ve dvaceti osmi letech. To byla první vzpomínka a byla vnímána jako jasný údaj bez jakýchkoli pochybností. Právě při svých 28. narozeninách jsem potkal ženu, kterou jsem si vzal.
     2. Budeš mít dvě děti a budeš žít v domě, který vidíš. Na rozdíl od první předpovědi jsem tento údaj prožíval. Viděl jsem se sedět v křesle a naproti mně si hrály dvě děti… V tomto prožitku jsem se díval přímo před sebe a směrem doprava… Uvědomoval jsem si také, že poblíž zdi bylo něco, co mi bylo naprosto neznámé, nevěděl jsem, co to je…
     Tato “vzpomínka” se stala skutečností jednoho dne v roce 1968, kdy jsem seděl v křesle, četl knihu a podíval se náhodou na své děti… Poznal jsem, že je to ta vzpomínka z roku 1941. Potom jsem si uvědomil, že v mé vzpomínce bylo něco nezvyklého, přímo u zdi, co jsem nemohl poznat. A ten podivný předmět u zdi byl radiátor teplovzdušného topení, které se v Anglii tenkrát nepoužívalo.“
]

     Ujasněme si tedy vztah mezi tzv. “svobodnou vůlí” a Osudem: Osud je projevem vůle vyšší moci, tedy vůle duchovního světa, a zahrnuje v sobě události, které jsou naplánovány a mají se stát. Svobodná vůle je pak označení pro rozhodování a konání člověka, které ale musí být v souladu s jeho Osudem. Pak tedy svobodná vůle v pravém slova smyslu neexistuje. Je pouze souhrnem mnoha okolností a faktorů, které již ve svém součinu svobodně nepůsobí, a přímo či nepřímo nutí rozhodujícího se člověka k tomu rozhodnutí, které podmiňují.
     Kromě toho Osud jednotlivce se prolíná s Osudy mnoha ostatních lidí a kdyby člověk změnil Osud svůj, pak by se změnil i Osud lidí, se kterými je jeho život propojen; a ti by změnou svého Osudu změnili postupně Osud a vývoj celé civilizace.
     Každý celek se skládá z mnoha detailů, na kterých je závislý, a jejich změnou by se změnil sám. A svoji změnou by pak zapříčinil změnu dalších celků, v nichž je sám detailem.
     Proto při svém rozhodování pamatujme na skutečnost, že není svobodné, jak bychom se naivně mohli domnívat. Ale naopak, se stoprocentní přesností předurčené!