Homepage

    Existuje spravedlnost?

     Mnoho lidí se táže, zda vůbec existuje spravedlnost, či nikoli. Když se rozhlédneme kolem sebe, jistě si všimneme, že je mnoho zlých lidí, kterým se vyhýbají nehody a kteří se těší dobrému zdraví. Naproti tomu naší pozornosti také neujde, že je mnoho dobrých lidí, které stíhá v jejich životě jedna nehoda za druhou.

     (Apokryfy, kniha Sírach, kapitola “Rozdíly ve stvoření” (33,7 - 19): „Proč vyniká jeden den nad druhý a přitom světlo každého dne v roce je ze slunce? Podle rady Boha byly od sebe oddělené, On oddělil jednotlivé období a svátky.
     Některé vyvýšil a posvětil a některé určil do počtu prostých dní. Všichni lidé pocházejí z hlíny, Adam byl ze země stvořený. Podle své dokonalé rady je Hospodin rozdělil, oddělil jejich cesty.
     Některé požehnal a vyvýšil, některé posvětil a přiblížil k sobě. Jiné proklel a ponížil a zahnal je z jejich stanovišť.
     Jako hrnčířova hlína je (člověk) v jeho ruce a všechny její podoby jsou v souladu s jeho představou, tak jsou lidé v ruce svého Stvořitele, aby jim odplatil podle svého rozhodnutí.
     Proti zlu je dobro a proti smrti je život. Tak je hříšník proti zbožným. Tak se dívej na všechna díla Nejvyššího, dvoje a dvoje, jedno je proti druhému.“)

     Je-li Bůh, táží se mnozí lidé, jak se vůbec může na tolik nespravedlností dívat? Proč nezasáhne?
     Když se takhle ptáme, měli bychom vědět, že duše, která je v nás, vlastně se všemi nespravedlnostmi, které se v tomto světě dějí, do jisté míry souhlasí. Ve své podstatě v našem nejhlubším nitru všichni víme, že to tak musí být. Jak pravil Chálíl Džibrán (Zahrada prorokova): "Tak jako na stromě nemůže zežloutnout jediný list bez tichého souhlasu celého stromu, tak nemůže být spáchán žádný zlý čin bez skrytého souhlasu nás všech." A v tom je hluboká pravda.
     Spravedlnost spočívá v postupném střídání hmotných životů každé duše, které jsou někdy lepší a jindy horší. Po horších životech prožívá duše životy lepší a po lepších životech prožívá životy horší.
     Pokud je nějaký dobrý člověk ve svém životě hodně nemocen a potká ho mnoho zlého, a přitom kolem sebe vidí zlé lidi, jak se jim dobře daří, pak může právoplatně prohlásit, že na světě spravedlnost není. Z jeho lidského pohledu je to pravda. Ovšem je to pravda pouze relativní. Ovšem jinak je tomu z pohledu absolutního a z hlediska věčnosti, kdy se střídáním životů duší skutečně napravují spáchané křivdy. Každá duše svým utrpením odčiní špatnou Karmu a po horších životech ji čekají životy lepší. Z pohledu nadlidského, tedy z hlediska věčnosti, jinými slovy z hlediska Univerzální Pravdy, spravedlnost přece jen v jisté podobě existuje.
     Vím, jak je těžké trpět a nevidět nikde nápravu křivd, které na mnohých z nás byly spáchány. A proto jediná naše útěcha je doufat ve spravedlnost Zákona Karmy, který dříve či později, v dalších životech našich duší, napraví křivdy našeho současného života. Ne nadarmo se říká: "Potká-li tě utrpení, měřítkem věčnosti je měř. Sám sebe neopouštěj, věř." Co je dnes špatné, v budoucnu se možná v dobré obrátí.
     Mnohá náboženská učení káží o dokonalé Boží spravedlnosti a o Božích mlýnech, které melou sice pomalu, ale jistě. Materialisté pro změnu zase hovoří o spravedlnosti pozemské, na kterou se sice odvolávají, ale přitom o ní sami tvrdí, že je nedokonalá a těžko ji lze důvěřovat.
     My mystici víme, že Stvořitelova spravedlnost existuje, a že Zákon Karmy je neúprosný a spravedlivý. Ovšem pravdou je, že je spravedlivý jen relativně.
     Spáchá-li duše ve svých hmotných životech mnoho násilných činů, pak za ně sice bývá potrestána, ale mnohdy až po několika tisíci letech. A v průběhu hmotných životů té duše, které během této doby uplynou, se však ta duše přece jen trochu změní. Mohou se posílit její kladné vlastnosti a omezit její vlastnosti záporné. A tak trest Zákona Karmy přijde třeba až v tom životě duše, ve kterém bude ta duše již lepší. A tak bude vlastně trestán lepší člověk za hříchy toho člověka minulého, horšího.
     Takže z hlediska Zákona Karmy byla duše potrestána, ale v jistém smyslu nespravedlivě, protože v době “výkonu trestu” byla již lepší. A i kdyby nebyla, už to byl prostě někdo jiný, trestaný za hříchy někoho jiného. Tedy ačkoli bylo spravedlnosti učiněno zadost, můžeme oprávněně říci, že přesto spravedlivá nebyla.
     Smutné je, že jen velmi málo lidí zná do hloubky Zákon Karmy takový, jakým skutečně je. Málokdo totiž ví, že jeho součástí je nejen postupná změna duše v průběhu jejího vývoje prožíváním hmotných životů, ale také postupná změna jejího stylu prožívání těchto životů. Spolu s touto změnou opouští duše jeden řetězec Karmy a vstupuje do řetězce jiného. V tomto jiném Karmickém řetězci je duše souzena dle odlišných kritérií, nežli byla souzena v Karmickém řetězci původním. Na každou duši, respektive na každý Karmický řetězec, je totiž jiný “metr”.
     Změnou a střídáním způsobu své existence duše postupně prožije všechny klady i zápory hmotných životů, tedy plně prožije veškeré dobro i zlo na tomto světě.
     Tato skutečnost je spravedlivá absolutně i vůbec zároveň. Protože je vše relativní, musí být relativní i sebedokonalejší spravedlnost. A právě z důvodu této její relativity tedy v jistém smyslu spravedlivá není. Přesněji řečeno, spravedlnost je ve skutečnosti absolutní i žádná, a je spravedlivá úplně i vůbec.