Homepage

    Psí zápasy pro chovatelské účely

     Kdysi mi jeden pán, jež byl údajně expertem na psí zápasy a říkal si “Bulldog”, sdělil, že z morálního hlediska jsou jediným přijatelným důvodem pro psí zápasy chovatelské účely. Řekl, že když lidé zápasí s jejich psy pro peníze nebo pro potěšení, je to velmi zlá věc, která by neměla být prominuta. Ale když se jedná o trochu zápasení pro udržení psů, používaných k chovu, v kondici, nebo kvůli rozeznání, který z chovných samců je v lepším stavu, pak je to v pořádku. A já s tím absolutně souhlasím.
     Jak praví staré známé přísloví: „Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán.” A to platí v plné míře i o psích zápasech. Mohou být jak faktorem, který ničí psy, tak pomůckou, jak zabránit jejich degeneraci a jak udržet jejich fyzickou i mentální kondici včetně sociálního cítění.
     Jsem proti profesionálním psím zápasům, kde se bojující psi mrzačí a obzvláště jsem zaměřen proti gamebred psům. Ale jsem obrovský sympatizér s rozumnými a zpravidla i jemnějšími a bezpečnějšími formami psích zápasů, jako jsou testové zkoušky volkodavů (tzv. povahové testy) nebo kondiční psí zápasy. Vím, že to některým plemenům prospívá a je to pro ně přímo nutností. Je to můj soukromý názor stejně tak, jako názor mnoha jiných lidí.
     Nejprve si ale uvědomme rozdíl mezi nebezpečným psím zápasem v jeho kruté podobě v jaké je provozován s gamebred psy, a naopak při jeho sportovním a omezeném provozování s normálními psy se zachovaným sociálním cítěním. Při skutečně surových psích zápasech bojují psi často, jsou na sebe štváni a jejich boj často končí těžkým zraněním nebo smrtí. Bojuje se buď o peníze (sázky na vítěze), nebo pro udržení game, a zúčastňují se jich zpravidla psi bojových plemen (či jejich bojových linií), přičemž zápas nebývá včas přerušen, ale naopak se nechá pokračovat i při hrozícím nebo již utrženém těžkém zranění zápasících psů.
     Psí zápasy pro chovatelské účely slouží k udržení genetických vloh pro boj s vlkem, pro obranu před jinými psy a udržení schopnosti fyzicky se mezi nimi prosadit, pro udržení přirozených dominantních tendencí i prověření celkové kondice psa včetně jeho povahy. Provozují se s plemeny, která nejsou bojová (výjimečně i s bojovými, ale nesmí to být game linie), podle rozumných pravidel a pod dohledem, aby se zabránilo vážnějšímu zranění. Když boj vypadá pro některého ze psů nebezpečně, pomocníci je od sebe ihned odtrhnou.

     Mírnějších forem psích zápasů je několik druhů:

     Bojové hry (Play fighting)

     Jedná se o bojové hry, které jsou provozovány jak mezi štěňaty, tak mezi dospělými psy, kteří si hrají a lehkou silou u toho používají bojové techniky, ale přitom si neublíží.

     Bojová hra boerboela s křížencem amerického buldoka a pitbula:

     Dva němečtí ovčáci spolu provozují bojové hry:

     Bojová hra RTW s křížencem bojového teriéra:

     

     Kondiční psí zápasy (Fitness dog fighting)

     Nejprve si položme tuto otázku: Jsou kondiční psí zápasy novou disciplínou sportovních psích zápasů, modifikovaným povahovým testem nebo pouze ostřejší bojovou hrou? Tak či onak, kondiční psí zápasy nejsou v žádném případě něčím pro psy příliš nebezpečným!

     Kondiční psí zápas (KPZ) = zkouška mentální i fyzické kondice v oblasti dominantních tendencí a bojeschopnosti mladých psů, konající se pod dohledem, aby se předešlo zranění = pes se v tomto ohledu projeví a realizuje, a je mu tak způsobena větší rozkoš, než bolest = dobrý skutek (pes se realizuje jak sociálně, tak trochu i fyzicky a přináší mu to suma sumárum příjemné pocity, protože se vyřádí a přitom není buď vůbec nebo jen zanedbatelně lehce raněn).

     Motto kondičních psích zápasů:

     Pokud budou psi naplno zápasit až do dna jejich sil, tak se zmrzačí nebo zabijí. A naopak, nebudou-li zápasit vůbec, tak zdegenerují a ztratí své původní bojové vlohy. Proto se provozují kondiční psí zápasy, aby byly zachovány původní genetické vlohy psů a byla uspokojena jejich touha zápasit, a aby zároveň zůstali zdraví.

     Při provozování kondičních psích zápasů by se měla dodržovat následující pravidla:

     1. Oba zápasící psi musí být mladí, aby jejich šarvátka nebyla příliš nebezpečná, avšak zároveň již i trochu dospělí, aby to nebyla jenom hra. Mají být na hranici mezi štěnětem a dospělým psem, řekněme ve stáří 1,5 roku až 2 let.

     2. Oba zápasící psi musí být přibližně stejně silní.

     3. Majitelé jsou od psů vzdáleni alespoň 10 metrů, aby psi nebyli příliš agresivní (pes s pánem těsně za zády je agresivnější).

     4. Zápas se koná v přirozeném prostředí, nejlépe někde na louce (jako když se jde normálně na procházku).

     5. Psi nejsou k zápasu pobízeni, ale puštěni na volno a poperou se, jen pokud sami chtějí. A když se prát nechtějí, tak se zápas prostě nekoná.

     6. Vždy se zápasí pouze s cizím psem, protože zápasy spřátelených psů například ve smečce probíhají převážně jen ve formě hry a nejsou ukazatelem schopnosti psa bojovat.

     7. Když se zdá být zápas pro jednoho ze psů příliš nebezpečný, majitelé od sebe psy musí okamžitě odtrhnout (zvednutím za zadní nohy a odtažením, páčením dřevěným kolíkem a podobně).

     8. Zápas se neprovozuje s bojovými liniemi bojových plemen psů (ti bojují až do konce a jejich zápas pro ně mnohdy mívá těžké zdravotní následky), ale se všemi těmi nejlepšími plemeny, které v sobě mají vlohy jak pro boj tak i pro obranu a musí je udržovat, aby nezdegenerovaly = velcí pastevečtí psi, mastifové a jim podobní.

     Fotky kondičního psího zápasu přerostlého německého ovčáka s průměrně velkým rottweilerem. Tento RTW bojoval se třemi NO a z toho dvakrát vyhrál, a pouze s tímto velkým NO prohrál. Když mají psi typu vlka dostatečnou hmotnost, zpravidla vyhrávají, ale menší a lehčí NO, kterých je většina, jdou k zemi. Obecně platí, že rottweiler německého ovčáka většinou porazí, vyhrál 13x z 20.-ti mě známých bojů.
     Když se tito dva psi setkali, ze začátku na sebe vůbec nevrčeli a tvářili se snášenlivě. Po chvíli do sebe vrazili a několikrát chňapli,

          

     ale brzy zase přestali. Pak kolem sebe několik minut chodili a jenom se očuchávali.

          

          

     Po nějaké době mezi nimi došlo ke krátkému zápasu.

          

     Psi se po malé chvíli přestali rvát a opět kolem sebe dlouho chodili.

          

               

     Pak po sobě psi naposledy symbolicky chňapli,

     

     a nakonec se v klidu rozešli.

               

     Závěrem bych chtěl říci, že ačkoli jsou kondiční psí zápasy podobné povahovým testům, jsou tam nějaké rozdíly. Kondiční psí zápasy se dělají dvakrát v životě mladého psa kvůli vyššímu efektu opakované zkušenosti, avšak ne moc častěji, aby se pes nestal agresivnější vůči jiným psům než vůči lidem, a psi při nich mohou zápasit také s jinými plemeny kromě svého vlastního (jednou s jejich plemenem a podruhé s jiným). Kdyby totiž psi zápasili jen s příslušníky svého plemene, časem by se stali nejagresivnější právě vůči němu. Byl bych rád, kdyby KPZ ve výběrovém chovu výjimečně povolovalo i zápas plně dospělých psů. Prostě vzali by se nejlepší samci a kdo z nich by byl nejvýkonnější v boji, ten by kryl nejvíce fen.

     [Ruští volkodavmeni řekli, že KPZ je bezalkoholní pivo a že dovolí vidět jen fasádu psa. Neumožní odhalit odolnost psa proti bolesti a podobně. Upřímně řečeno, částečně mají pravdu. Také řekli, že KPZ jsou právně přijatelnější (než opravdové boje) v zemích zaměřených proti psím zápasům (jako je USA nebo UK).]

     Testovací zkouška volkodavů či Povahový test (Temperament test or Testing Test of Wolfhounds)

     Test zejména pro všeruské pastevecké psy. Většinou se provozuje se SAO, ale v některých regiónech pravidelně i s KO. Psi musí projevovat chování typické pro volkodava, nesmí projevovat úskočné, vlčí chování, a nesmí se ostatních psů bát a utíkat před nimi. Jak pravil ruský kynolog Farmatsevt: "Testovací zkouška je staletí stará tradice hledání nejlepších volkodavů, kteří se budou podílet na výběrovém chovu."

     Příklad testovací zkoušky u kavkazského ovčáka:

     V knize “Дрессировка отечественных волкодавов” je psáno, že již dnes můžeme v moderních civilizovaných zemích vidět karikatury volkodavů, protože jejich hlavní věc - duch - již zmizel. Tito psi mohou mít vynikající výsledky na výstavách, ale mají jen zevní podobu skutečných volkodavů, zatímco jejich jádro je již zkaženo.

     “Эти духовные скопцы, сохранив внешний образ горной породы, могут выигрывать сколько угодно каких угодно выставок. Но в поединке с соперником сразу же проявится их неполноценность и уродство. Поэтому — да здравствуют испытания!”

     “Tito duševní kastráti, uchovávajíce zevní obraz horského plemene, mohou vyhrávat kolik libo jakých libo výstav, ale v boji s protivníkem se ihned projeví jejich nedostatečnost a mrzáctví. Proto ať žijí testové zkoušky!”

     Prosím pamatujte, že slovo volkodav, davič vlků neboli vlčí pes, odvozené od dvou slov - vlk a pes, znamená takového psa, který je schopen se postavit vlku a bojovat s ním. A aby toho byl schopen, musí být testován (a tím pádem také trénován) v bojovém testu s ostatními volkodavy.
     Tento bojový test je absolutní nutností. Jen ti kavkazáci a asiati se ho smí zúčastnit, kteří jsou nedůvěřiví vůči cizím lidem. Není žádný způsob, jak toto bojové přezkoušení zaměnit = i kdyby pes prošel tím nejlepším možným tréninkem proti lidským nepřátelům a celkovým kondičním tréninkem, bez bojového setkání s jinými psy je stále nepřipravený kompletně chránit proti všem nepřátelům včetně šelem. Testový boj také pomáhá poznat povahu psa, jeho způsob chování, dominantní tendence atd. Není nic, čím by šel nahradit! Je na to jedno přísloví: "Тестовик - это от Бога. Не пытайтесь его заменить!" To znamená, že test je od Boha - nepokoušejte se ho zaměnit!
     Chtěl bych požádat západní svět, především USA a UK, aby se vyhnuli všeruským volkodavům (zejména kavkazskému ovčáku a středoasijskému pasteveckému psu), protože je kazí, když jim neposkytnou psí zápas ve formě bojového testu. Pravidlem bývá, že kde není žádný psí zápas, tam také nejsou žádní opravdoví volkodavové. Když tyto psy nenecháte tímto způsobem bojovat, raději se jim prosím úplně vyhněte! Váš způsob výcviku a vaše zákony jsou ničením těchto plemen! Prosím vůbec je nechovejte, neboť je ničíte!

     Zde je ukázka poněkud ostřejšího bojového testu, jakým každoročně bývá kavkazský šampionát:

     Psí wrestling (Dog wrestling)

     Jedná se o wrestlingový psí zápas v ringu. Lidé kontrolují oba psy, aby se nemohli nebezpečně kousnout a je jim dovoleno zápasit jen podle pravidel. Tento wrestling zahrnuje dlouhotrvající boje a zúčastnění psi musí být ve výborné kondici, aby vydrželi zápasit po dlouhé minuty či někdy dokonce i desítky minut.
     Snad nejznámějším příkladem psího wrestlingu je tosí sumo wrestling z Japonska, který vůbec není “k zahození”. Chvílemi se psi sice jen přetlačují, ale chvílemi i rvou.

     Tosí sumo wrestling je populární sport (za snímky děkuji panu Leemu (http://www.fightingtosa.com):

     Viděl jsem desítky videoklipů těchto sumo zápasů a musím říci, že to lze také zařadit pod psí zápasy pro chovatelské účely. Psi se v podstatě komplexně procvičí, ale nevýhodou je, že nejsou vedeni k agresivitě vůči lidem a místo toho jen k předlouhým zápasům se svým vlastním plemenem. Pan Pavel k tomu dodává: „Ani jeden ze soubojů není to chovateli proklamované (chápu, nechtějí negativní mediální obraz plemene) vytlačování bez jakékoliv kapky krve. Tak to opravdu není. Řekl bych, že tyto zápasy nejsou k zahození vůbec, že je to totiž úplně optimální řešení psích zápasů, zvláště v tom vašem "kondičním" pojetí. Netečou hektolitry krve, psi se nezabíjejí, a zároveň jsou bojovnost a bojové kvality genově upevňovány.“

     Psí zápasy v náhubcích (Muzzle dog fighting)

     Zúčastnění psi jsou opatřeni náhubky, aby se předešlo zranění. Ačkoli si mohou procvičit nárazy hrudí, nějaké to chňapání a ukazovat dominantní tendence, takovýto zápas není dostačující pro udržení jejich celkové bojové kondice. Dokonce si mohou zafixovat i to, že když bojují, tak se to odehrává bez toho, aniž by do druhého psa kousli.

     Psí zápasy v ochranných oblecích (Protected dog fighting)

     Psi jsou oblečeni do ochranného obleku, který zabraňuje tomu, aby se zranili. Mohou tak kousat do druhého psa a přitom mu neublížit. Hlavní věc, která při tom není procvičena, je odolnost proti bolesti.

___________________________________________________

     Je dokázané, že psi, zvyklí bojovat, většinou porazí psy, kteří zvyklí bojovat nejsou. Když jsem potkal velkou bordeauxskou dogu (běhala na volno a bez náhubku), se kterou můj pes (RTW) bleskově zametl a která nebyla ani schopná se bránit, uvědomil jsem si, že právě z toho důvodu, že majitelé té dogy i jejích předků je vychovávali jako mazlíčky, postupně klesla jejich bojeschopnost a změkčila se jejich povaha. Výsledkem je, že se dnes někteří z nich už ani neumí bránit jinému psu. Jestli to takhle půjde dál, má milovaná plemena zdegenerují. Zkrátka a dobře, bez trochy boje půjdou rychle ke dnu.

     Trocha diskuze na toto téma:

     Jak říká pan Torin: „Ono je pravda, že nač spolu nechat rvát psy, ale opravdu bylo potřeba hodně psí bolesti, aby vznikla taková plemena jako pit, tosa atd. Určitě svou zkouškou museli po generace projít i další plemena (RTW, fila atd.) a teď musím kapku souhlasit s panem Kastlem, že by byla otázka několika generací a máme tu čtyřnohé muchlovátka. Když se tak nad tím zamyslíme, tak ve formě hry nebo nevím jak to říct, je určitě prospěšné nechat psy stejné váhové kategorie se servat. Ale nelze u všech plemen. Plemena jako argentýna, pit atd. to vezmou vždy do poslední kapky krve, tam je to genama dáno takhle. U RTW, NO tam samozřejmě může také dojít až k smrtícímu boji, ale jinak to končí tím, co bylo na tom videu (videoklip kondičního psího zápasu, kde se psi trochu pochňapali, ale neublížili si – pozn.).“
     Kdosi nejmenovaný mi řekl: „Nejde až tak o trápení zvířat, pokud spolu zápasí psi, kteří sami chtějí... a tím spíše podle pravidel, pokud je někdo z vás odpůrců četl (myšlena pravidla kondičních psích zápasů dvakrát za život pod dohledem – pozn.)... Zkuste někde kousek od sebe pustit třeba dva pitbulíky, rotvíky, středoasiaty, kavkazany, nebo jinačí dominantně založené psy... co asi udělají sami od sebe? Napadnou se... Samozřejmě by se to chovem dalo potlačit, ale zase proč, vždyť právě tím jsou tihle psi jedineční a okouzlující...“ A já na to říkám: Máte pravdu. Vždyť oni se opravdu prát chtějí a tzv. “normální chovatel” jim to nikdy nedopřeje. Mnozí psi mají lepší náladu po té, co se poprali, jak znám ze zkušenosti. Prostě dali průchod starým pudům a vybili energii. A když je to podle rozumných pravidel a pod dohledem, aby se to nepřehnalo (aby se předešlo zraněním) a ještě k tomu třeba jen dvakrát za život, tak si myslím, že to psům více prospěje než uškodí.
     “Trocha do mlýna” doplňuje: „K tomu co bylo ze strany pana Kastla již řečeno zcela na začátku (myšlen začátek naší diskuze na toto téma – pozn.), prostě udržovat psy tzv. “kondičními zápasy”. Poprvé to zní debilně, ale když se nad tím zamyslíme, je to pravda. Ne zápasy na život a na smrt, ale kontrolované zápasy.“

     Když se spolu setkávají dospělí psi a projevují dominantní tendence, je to dobrý prostředek k udržení jejich fyzické kondice i sociálního cítění (Agar a jeho známý, bandog Apollo):

     

     

     [Agar a Apollo se k sobě zpočátku chovali relativně mírně (viz předcházející fotografie), jen trochu cenili zuby nebo do sebe vráželi (mysleli jsme, že by se mohli skamarádit). Agar však Apolla napadal, aby získal vůdčí pozici a jednou, když jsme byli na procházce v lese s Apollem i jeho majitelem, se do sebe psi pustili a vážně se servali (zpočátku vypadal boj vyrovnaně, ale po chvíli získal převahu Apollo), a nakonec jsme je od sebe museli odtrhnout a od té doby jsme je již drželi od sebe a na vodítku.
     Apollo byl jednou na návštěvě u družky svého pána, která chovala německé dogy. A stalo se, že se tam Apollo serval s jedním “německým dogákem” a jejich majitelé je museli rozehnat hadicí s vodou. Boj trval několik minut a dle očitých svědků byl zcela vyrovnaný.]


     Bredy s Agarem při bojové hře:

     Pan “Chvd” to vidí takto: „Kondiční psí zápasy = pojem, který nedávno vytvořil jeden pán, v praxi se zatím nic takto nepojmenovává. Pes nemá v genech zápas, jen boj o podrobení si soka. A to by v podstatě měly být takové ty kondiční psí zápasy. Takže by to klidně skončilo za minutu, 10 vteřin nebo jen zavrčením. Ale to je zde vše popsáno (pravidla KPZ - pozn.). Nemá jít o zápasy, ale víceméně o přirozené projevy dominance, rozumíme si?“ Pro diskutující na toto téma “Chvd” dále dodává: „Diskutovalo se zde o kondičních psích zápasech. Ty jsou zakázané zákonem???? Vždyť takový pojem ani oficiálně neexistuje, vymyslel ho onehda jeden pán. Přečetli jste slovo ZÁPASY a dostali jste hysterický šok. Vemte si Kynedryl nebo Rohypnol či jak se tomu nadává nebo lépe kontaktujte svého lékaře. Podle původního záměru měly KPZ sloužit jako boj proti degeneraci a pro posílení přirozené dominance zvířete, kdežto game (která je rozvíjena u bojových plemen pro kruté psí zápasy - pozn.) je popřením smečkového chování a tedy i přirozenosti psa od A prakticky po Z. Potomci psa (při slušné moderní výchově - pozn.) to (KPZ - pozn.) už znát nebudou. Logicky ze psa zbude jen zdegenerovaná zrůda. A o to, aby k tomu nedošlo jde i člověku, který s tou myšlenkou tuším přišel. Buď chceme chovat a míti psy nebo exteriérové šablony, to je třeba si ujasnit!"
     Každý správný (nebo chcete-li nezdegenerovaný) pes má vykazovat jisté dominantní tendence. Bez nich by se neprosadil ve smečce a nezaujímal právoplatné místo mezi ostatními psy. Tyto přirozené dominantní tendence, aby byly genově pevné, požadují i jejich opakované prožití včetně toho poprání se s jiným psem. Pes bez dominantních tendencí už ani není psem (a pes je přece šelma!), ale zdegenerovaným zmetkem. Pokud tedy ve psu jeho dominantní tendence zcela potlačíme a nikdy mu nedovolíme se poprat, tak jsme ho vlastně zničili. Pan “Chvd” k tomu říká: „Dominance je třeba u všech ras psů. Podle mne rasa psa, kde žádný jedinec neprojevuje dominanci, už není rasou psa! Žádoucí pouze je, aby psi neztratili přirozenou dominanci či touhu se prosadit. Autor nechce šlechtit psy pro KPZ, on chce pomocí KPZ trochu pomoci nedegenerování psí rasy. Autor netvrdí, že tím že si jeden pes zazápasí, tak že je jasné, že nezdegeneruje. Ale jde asi o to, co se stane, když všichni psi třeba NO si po 50 generací nezazápasí v rámci vyjasnění si pozice či dominance.“
     Co se týče genetiky a kondičních psích zápasů, “Chvd” vysvětluje: „Jistě, že s genetickou výbavou se pes rodí. Ale v průběhů generací se ta genetická výbava dá pomocí například řízené selekce ovlivňovat. Já myslím, že ta přirozená agresivita (tedy vlastně ne agresivita, ale spíše dominance) minimálně u některých plemen žádoucí je. A jestli člověk udělal z části psů takové ty hračky na gauč, tak to je mě fakt líto a nesouhlasím s tím.“ O rozdílu mezi profesionálním (krutým) psím zápasem a tím kondičním “Chvd” říká toto: „Rozdíl je asi takový, že u KPZ nikdo nepředpokládá, že by po jeho skončení jednomu ze psů chyběl třeba čumák, ucho, kus končetiny nebo měl jiná smrtelná zranění!“ A dále dodává: „A pro koho jsou vhodné? Pro která plemena?? NEUMÍM PŘESNĚ ODPOVĚDĚT, ALE NEJSPÍŠ PRO TA, KTERÁ BY MĚLA ZŮSTAT PSY A NE POLŠTÁŘKY NA GAUČ! URČITĚ ALE NE PRO GAMEBRED LINIE, KTERÉ JSOU VEDENY K ZÁPASU, NIKOLIV K SPACIFIKOVÁNÍ SOKA!!“ O užitečnosti KPZ a například povahových testů u SAO hovoří pan “Chvd” takto: „Pročpak je u SAO na tomhle založený výběr chovných samců? Že by chyba? A nejen u SAO. Nemyslím samozřejmě "exteriérové SAO", takové ty chlupáče na guvno! Je spousta psů, kteří si budou raději hrát a tak je do toho nikdo nutit nebude, ale jsou psi, kteří by v přírodě vyzkoušeli stát se alfou, tak proč je to nenechat zkusit taky... se prostě porvat... Většinou ti psi vědí, kdy přestat (a kdyby nevěděli, zasáhne člověk – pozn.)...“
     Tak či onak, psí zápasy pro chovatelské účely v souladu s rozumnými pravidly jsou každopádně méně nebezpečné než ty kruté za účelem finančního zisku a sadistického potěšení, a dle názoru většiny lidí z naší psí diskuze psům více prospějí než uškodí.