Homepage

    Psí zápasy

     Úvodem pan “Trocha do mlýna”: „Já osobně preferuji psy hlídací než bojové, ale i mne bojoví psi fascinují. Jsem chlap a k nám chlapům to prostě patří, každého z nás vždycky trochu vzrušovalo (nezlobte se, že to tak nazývám) taková ta rvačka, ten pocit kdo je lepší, které bojové umění je lepší, který pes je lepší, které auto je lepší atd. Je to prostě tím, že jsme v genech lovci a akorát už hodně zdegenerovaní (myslím tím moderní kulturu ne křováky atd.). S tím hodně souvisí i celé to téma psí zápasy, je v tom tak trošku touha zjistit, který ten pes či plemeno je nejlepší a které nám nejvíc bude platné v lovu či v obraně před nepřítelem.”
     Diskutovali jsme o tom, jak si v psích zápasech stojí jednotlivá plemena psů. Zpočátku jsem mluvil s panem Pavlem o argentinské doze, rottweilerovi a pibulteriérech, a zkušený “Trocha do mlýna”, který prohlašoval, že viděl mnoho psích zápasů v zahraničí (snad o nich měl jen informace, kdo ví; možná že pan Torin a pan Trocha do mlýna, který je pravděpodobně lhář, jsou jednou a tou samou osobou - poznámka), nám k tomu řekl: „Ani APBT ani RTW nejsou ti machři, jak je popisujete, jsou to tosy a pastevci. Zklamu pana Pavla, viděl jsem rotvíka jak cupuje argentýnu jak psí hovínko, ale i jak piti trhaj RTW na cucky, párkrát však i to bylo naopak, ovšem jen párkrát, asi tak 1 : 4. Rottweiler má zdrcující nástup boje, takový náhlý výbuch, který pokud pit přestane, po chvíli upadá a pozice se obrací ve prospěch pita.“

     Rottweiler proti argentýnské doze a americkému stafordšírskému teriérovi:

     Pátrali jsme po tom, jaké výsledky mají rottweileři v psích zápasech a zjistili jsme, že v souboji s bojovými plemeny z dobrých linií většinou prohrávají, ale tu a tam se jim přece jen povede také uspět. Pan “Trocha do mlýna” na jednoho takového, v psích zápasech úspěšného rottweilera, dodnes vzpomíná: „Byl to výjimečný RTW - 57kg, 70cm a dlouhý ocas. Porazil argentýnskou dogu, NO i různé křížence a zvítězil nad dvěma pity, a z toho jednou byl zápas opakován z důvodu neschopnosti majitele pita pochopit prohru (zápas znovu skončil vítězstvím pro RTW). Ale byl i poražen psem rasy KO a německou dogou (u té dogy si já osobně myslím, že nebýt přerušení zápasu ze strany majitele RTW, zápas by dostal jiný rozměr).”

     Na následujících snímcích je německá doga v boji s bernardýnem, pitbulteriérem a tibetskou dogou:

     “Saraybull kennel” vydal své svědectví o dalším takovém výjimečném rottweilerovi: "Nerad bych, aby bylo mému komentáři špatně rozumět. V mé zemi byl rottweiler používaný k zápasům a jmenoval se Rambo Bijeljinsky. Byl známý na Balkáně. Byl neporažen, a doslova zabil každé game APBT v prvních 10 minutách. Byla to opravdu tvrdá bestie, dokud ho někdo k smrti neotrávil. Myslím, že je výjimkou, ale možná je takových výjimek jako on více. Zajímavou věcí je, že to byl vynikající výstavní pes předtím, než začala jeho zápasnická kariéra."
     Co se týče mých osobních zkušeností, můj RTW Bredy byl při rvačkách s německými ovčáky buď stejný nebo lepší (vesměs se jednalo o psy, kteří utekli či se vzdálili od svého majitele a napadli Bredyho, když jsme byli na procházce), prokousl tvář boxerovi a zahnal ho (přiběhl k nám na jezu v řece a boj se odehrál přímo ve vodě), s německou dogou (narazili na sebe při ostraze stejného objektu) v náhubcích byl horší, ale stále znovu a znovu útočil (doga ho vždy srazila k zemi, ale on vyskočil a znovu jí napadl a takhle pořád dokola), až ta doga začala být nervózní a znejistěla, a pak jí její majitelka konečně chytla a odvedla. Agar se pral se třemi NO, přičemž dvakrát vyhrál a jednou prohrál (první NO utekl z domova, toulal se u lesa a napadl Agara, druhý utekl v Plzni a napadl Agara v noci na ulici a třetího jsme potkali na procházce), dvakrát s aljašským malamutem (v obou případech utekl tentýž malamut svému majiteli a toulal se jednou po lese a podruhé po vsi), z čehož jednou měl remízu (drželi se dlouho za krk a pak se pustili) a jednou prohrál (malamut na něj ve tmě zezadu nečekaně skočil a zakousl se mu do krku a udržoval si převahu), a s dvěma RTW (s oběma sdílel stejný dům, vycházel s nimi, ale přesto se stalo, že se nečekaně porvali, avšak tentýž rottweiler co porazil Agara prohrál s menším pohyblivým křížencem anglického mastifa, vážícím jen 60 kg) - s prvním prohrál a s druhým měl lepší remízu. Dále přepral bordeauxskou dogu (psi na sebe narazili na procházce), remizoval s nezvykle silným labradorským retrívrem (výjimečně vzteklý exemplář, jeho paní ho ani nedokázala udržet na vodítku), a ještě pokousal tři malé psy - kokršpaněla (běžel na volno a napadl Agara, který byl na vodítku), šprigršpaněla (byl jím napaden) a šarpeje (vyběhl ze vrat a chňapl po Agarovi, a ten se naštval a roztrhl mu kůži na zádech u pahýlu ocasu). KO Gero jednou napadl rottweilera a vyšvihl se na něj, ale já to ukončil jeho odtržením (tehdy jsem ještě nevěděl, jak moc je pro tyto psy důležité se poprat). Bernský salašnický pes Barry byl měkký a na prvním “KPZ” v roce a půl byl o něco méně aktivnější než kříženec amstafa a NO, s kterým zápasil, ale na druhém “KPZ”, když mu bylo přes 2 roky, již bojoval bez zábran a zranil větší NO prokousnutím jeho tváře, za kterou ho až do odtržení několik minut držel.
     Torin má pro změnu tyto zkušenosti: „Můj rottweiler (42 kg - pozn.) vydusil 35kg bulteriéra, vydusil kolem 50kg NO, vydusil 38kg ridgebacka, a dostal na prdel od 79kg SAO. Našel jsem zde (myšleno v naší diskuzi - pozn.) nové obzory vůči psím rasám, ale poznal jsem, že RTW je pro mne rasa, které si budu vždy vážit, aniž bych musel hledat v dalších neznámých."
     Co se týče pitbulteriéra, v souvislosti s jeho bojovností se používá výrazu “gameness” (zkráceně “game” = touha a ochota bojovat až do konce a nikdy se nevzdát). Díky své bojovnosti tak pitbul může přemoci i leckteré větší a těžší psy, než je on sám. Ale i tato game má některé negativní následky a to takové, že když stojí pit proti mnohem silnějšímu soupeři, tak se nepoddá a bojuje až do konce, a místo aby se vzdal se nechá roztrhat na kusy. “Trocha do mlýna” k tomu dodává: „Osobně jsem toho tolik vychvalovaného game velký odpůrce. Ono když dva spolu válčí a ten jeden pozná, že nemá šanci zvítězit, kapituluje, tak je to v přírodě (pes většinou toho druhého ušetří, pokud se poddá). Ten kdo válčí bez úvahy až do konce je podle mne roven psychicky labilním jedincům. Sami uznáte, že to šlape proti přírodním zákonům. I mezi lidmi se takoví lidé najdou, lékařská věda je nazývá psychopati.”

     Ukázka profesionálních zápasů pitbulteriérů (fotografie poskytla “Vita”):

     Pitbulové zápasí s mnoha jinými plemeny psů, například argentýnskou dogou, rottweilerem, americkým buldokem nebo třeba i tibetskou dogou:

     Tito psi jsou na sebe úmyslně štváni a je v nich vzbuzována agresivita vůči ostatním psům:

     Opět “Trocha do mlýna”: „Vznik APBT je způsoben chtíčem lidí vidět víc (než normální psí zápas, kdy se prohrávající pes vzdá, ale naopak zápas, kdy bojuje až do konce – pozn.), a tento chtíč vytvořil svým způsobem psí psychopaty.
     Sláva pitů překračuje hranice a lidé by je byli schopni poslat i proti slonům, kdyby to nestačilo
(kdyby nestačilo to, že je posílají proti silnějším psům – pozn.). Všichni víme, že pit je nejlepší, ale musíme mu nechat jeho váhovou kategorii. Uvědomíme-li si váhu tohoto plemene a postavíme-li proti němu KO v jeho váze a výšce (buďme představiví), tak pit je vítěz. Ale vezmeme-li realitu, tak není. Prostě život je takový. Nikoho nezajímá vítěz pérové váhy, ale těžké, a teď si vezměme toho machra z té pérové a dejme proti němu průměrného z těžké, a výsledek je jasný. Ono lidem nestačí to, co vyšlechtili z pitů, tu neunavující schopnost boje, ale ještě je nechají převálcovat takovými mašinami, jako jsou pastevci atd. Když už bych měl souhlasit s jakýmisi zápasy v rámci udržení bojeschopnosti mezi psy typu pitbull, tak jedině mezi sebou. Zápasy mezi pity a pastevci jsou stejně nespravedlivé, jako sám život.“ K pitbulteriérovi pan “Trocha do mlýna” ještě dodává: „Já pita měl dva roky a skvělý pes, akorát by zlodějovi otevřel i dveře a kdyby moh, řekne i kde mám vkladní knížku.”
     Pan “Pavel” k tomu dovysvětluje: „Pitbul počátku století byla neúnavná bojová mašina. Některým jedincům se tehdy stejně jako předchůdci buldokovi řezaly nohy při zákusu. Matky zabíjely štěňata, krycí pes fenu atd. I bojovností převyšovali dnešního pita. Nevěřím, že dnešní nejlepší pitbulové dosahují zápasnických kvalit třeba Colbyho linií.
     Pitbulové z gamebred linie jsou bojovnější. U zápasů psů (nemyšleno tím pouze pity) je game jedním z mnoha faktorů. Obdivovatelé pitů se naučili vnímat game jako jediné hodnotící kritérium a z toho následně vyvozují, že pit jakožto jediné plemeno s opravdovým game (což není pravda) je nepřemožitelný a jakékoliv jiné plemeno “zkrátka nemá šanci” a to proto, že pit bojuje do posledního dechu. V extrémních případech, které jsou sice extrémní, ale není jich málo, tento pohled pak obdivovatelé a chovatelé pitů posunují až tam, že ostatní psy snad ani nepovažují za psy. Ale jak ukazují například smíšené zápasy tos a pitů, game opravdu není vše. A právě z tohoto důvodu pitbul málokdy dovede někde na ulici porazit nebo zabít dogu, která jej (pokud to není výstavní nepohyblivý kolos) dovede během pár minut trvajícího souboje vážně zranit či dokonce usmrtit. Doga je doga, dobrá. Existují ale psi velcí třeba jako doga, ale mrštnější s větší výdrží, kuráží, osvalením i stiskem čelistí. Viděl jsem na videu téměř hodinový zápas kangalů. Věřte, vím, že z určitého úhlu pohledu je pravý americký pitbulteriér nepřekonatelný zápasník. Ale měřeno s mnohými plemeny psí říše využívanými po tisíciletí k zápasům mezi sebou a lovu šelem, či ochraně před nimi, jako například s kangalem, není pit ani zdaleka neporazitelný. Během těch 50 minut zápasu by takovýto trénovaný kangal pita dosti pravděpodobně zničil. To je neoddiskutovatelný fakt. Obdivuji amerického pitbulteriéra a vím, že v lecčems je opravdu mezi psy bezkonkurenční. To ale není důvodem, proč nekonstatovat stokrát ověřená fakta i mé, řekl bych oprávněné, názory.“


     Zde je několik příkladů, jak je game pitbul schopen bojovat déle než drtivá většina ostatních psů, které často odradí svojí neúnavností v boji a oni se od něj začnou odvracet ve snaze přerušit boj:

     Zmíním zde jeden poněkud kuriózní komentář, který řekl kdosi neznámý v naší psí diskuzi: "Nejlepší bojový pes je bully kutta, gull dong a gullter. Mají větší game než A.P.B.T., jejich linie jsou starší než u pitbulů a pravidla boje v Pákistánu jsou tvrdší než Cajun rules, který se používá u pitbula. Objevení těchto starých bojových psů znamená konec chovu pitbula, protože je jen otázkou času, kdy se rozšíří po celém světě. Král je mrtev, ať žije král."

     Příklad toho, jak může síla a bojeschopnost velkých pasteveckých psů překonat gameness pitbulteriéra:

     Dotyčný pastevecký pes byl turecký akbaš, jenž se mistrně kryl, uhýbal s nohama, aby se mu do nich pit nemohl zakousnout (jednou se mu to ale povedlo), natahoval hlavu dopředu a stlačoval pitbula k zemi, vyčkal na chvíli, kdy pitbul přestane chňapat a pak s ním drtivě zamával a postupně ho takhle přemohl. Chci ještě dodat, že je očividně nesmysl tvrzení, že APBT necítí bolest, když bojuje. Ten pitbul ve smrtícím sevření vydával něco mezi vrčením a bolestivým kňučením, sténavě sípal, trpěl. Koho vlastně napadlo posílat na obrovské pastevecké psy tak malé plemeno, jako je pitbul? Vždyť když ho chytne pes typu kavkazský ovčák, tak se zákonitě neudrží na nohou (sice je pravda, že se pak pitbul většinou zvedne a zase zaútočí, protože game jde do konce, ale i tak je ve smíšených bojích jeho hmotnostní handicap znát).
     Jak již bylo řečeno, APBT má sice game, ale nemá to ostatní, čeho je také potřeba. Například když chytne pastevec pita, ten se nemůže otočit. Nemá volnou kůži. Ale když chytne pit pastevce, tak ten se díky volné kůži a husté srsti otočit může. Sebevětší stisk není APBT nic platný, když chytne jen kousek volné kůže pastevce (to platí zejména pro nejmenší bojové pitbuly). Na druhou stranu, teoreticky dokáže rozdrtit nohu většího soupeře, ale když ten akbaš pita pořádně chytnul za krk, tak tu sílu přes zmáčknuté krční svaly už neměl, pastevec mu pak svojí nohu vyškubl z tlamy a obratně jí schovával:

     Nakonec museli od tohoto špičkového pitbula akbaše odtrhnout:

     Na velké pastevce prostě APBT nemá! Pan Torin k tomu dodává: „Osobně si myslím, že nad pitem mají šanci zvítězit pastevci z jasného důvodu. Za prvé váhová výhoda, a za druhé i oni jsou staletími prověřování a zdokonalováni v boji (ale na rozdíl od pita jim jejich trénink poskytla sama příroda čili nutnost válčit s šelmami, vlky atd.). Další je určitě tosa inu, také velký váhový rozdíl, a klidně bych si troufl říci, že i brazilská fila, která působí neohrabaně a lymfaticky a pomale, ale i přesto je schopna být neuvěřitelně rychlá a hbitá (taky prověřena v boji s jaguáry atd.) a výhoda váhy, a zcela jistě se pitovi může rovnat spousta velkých molossů.“ Takže jestli si někdo myslí, že pitbulteriér je nejsilnější na světě nebo jediný pravý zápasnický pes, tak by asi měl změnit názor. A navíc, jak mi sdělil jeden odborník, v gamebred liniích pitbulů jsou dobří v zápasech tak dva ze sedmi a gamebred linií už je relativně málo, takže celkově vzato, většina pitbulů se dnes už moc dobře prát neumí.
     Akbaš bojoval také s rottweilerem. Nutno dodat, že pitbul byl bojovnější než ten rottweiler (kousal všude, kde to šlo - zespoda do krku, do nohou, i když moc mu to ale platné nebylo), ale od počátku zápasu byl více pokousán, než rottweiler, prostě má menší tělo. Ten pastevec, když kousl rottweilera, pobral do tlamy kůži a kousek osvalení krku, kdežto u menšího pitbula pobral do tlamy skoro celý krk nebo hlavu. Na kousnutém pitbulovi byly vidět hned od začátku větší následky, než na kousnutém rottweilerovi. Rottweiler je větší a těžší, ale nemá takovou bojovnost jako pitbul. Ten je menší a svým způsobem i slabší, ale bojovnější s lepšími reakcemi. Jsou to rozdílná plemena s jinými přednostmi i nedostatky. A podobně jako pitbul, i rottweiler zápas s obrovským pastevcem prohrál:

     Je třeba říci, že pastevci vyhrávají naprostou většinu zápasů s rottweilery, ale občas se stává, že se rottweilerovi povede jeho obranou pastevce setřást nebo odradit.
     Pastevci i řada jiných velkých psů mají na rozdíl od game APBT zachované sociální cítění vůči jiným psům a někdy se může stát, že “prohrají” s pitbulem prostě proto, že s ním nechtějí bojovat; velcí psi všeobecně neberou malého psa jako je pitbul za hrozbu a skutečného soupeře, a proto nemají zájem s ním naplno bojovat; pouze se brání, když pitbul útočí. To je také jedním z důvodů, proč někdy s pitbulem “prohrávají”.
     I přesto vidíme na nejvyšším stupni žebříčku v psích zápasech právě pastevecké psy, o jejichž prvenství nepochybuje ani pan “Pavel”: „Je fakt, že ani k smrti bojující a ringem prověřený pitbul nemusí mít šanci na kvalitně trénovaného pasteveckého psa.“ Dále dodává: „Posílat pastevce proti pitům je opravdu extrémně nelidské a zavrženíhodné. Na druhou stranu, víme každý, že když něčemu věříme, něco víme a někdo náš názor zesměšňuje a vyvrací, jsme schopni mu ho dokázat i velice nestandardně (v daném případě tím, že se pitbulové nechají porazit silnějšími psy, aby jejich fanoušci pochopili, že jejich pitbulové nejsou nejsilnější – pozn.) - i to je myslím v některých případech důvodem uskutečňování takovýchto zápasů. Chovatelé pitů opravdu věří, že mají doma nepřekonatelný poklad a v mnohém mají pravdu, ale v mnohém ne.
     Lidé se často ptají, proč jsou stále hledáni psi, kteří jsou schopni pita porazit a porážet v ringu, když pit je jediným a nejlepším bojovníkem atd. Odpověď je velice prozaická: sázky v nelegálních smíšených psích zápasech. V nich se po celém světě sází hromady peněz na zápasící psy. Pokud je jedním ze zápasících psů americký pitbulteriér, převážná část sázek jde na něho a tudíž se na vítězství jiného bojového, či pasteveckého psa nad pitem, dá vyhrát hromada peněz.“


     Smíšené zápasy rozdílných plemen psů jsou pro fanoušky psích zápasů vítanou událostí. Zde můžeme vidět neapolského mastina proti stafovi či pitovi, německou dogu proti německému ovčákovi a neapolského mastina proti argentýnské doze:

     Zde je několik dalších příkladů smíšených bojů, kde tentokrát pastevci ukázali svojí převahu. Kavkazský ovčák vs neapolský mastin, středoasijský pastevecký pes vs rottweiler, kavkazský ovčák vs americký stafordšírský teriér, kavkazský ovčák vs rottweiler a středoasijský pastevecký pes vs neapolský mastin:

     Také o bandogovi, což je kříženec APBT s větším Molossem (zejména swinfordský bandog, což je bulmastif s příměsí pitbulteriéra, dále trublue bandog, což je kříženec staforda s neapolským mastinem atd.) se oprávněně hovořilo jako o velmi silném psu. U zápasnických bandogů se dbalo na to, aby pit byl z gamebred linie a Moloss co nejsilnější. Tím bandog získal větší váhu i výšku, i když bojovnost a mrštnost se ve srovnání s pitem trochu snížily. To ale nic nemění na tom, že bandog může být velmi dobrým zápasníkem.
     Já preferuji můj “typ vlka” (plemena bližší vlku jsou celkově výkonnější než jiná plemena stejné váhy). Pan “Pavel” se o tom domnívá, že: „Co se týče vztahu psů a jejich prapředka vlka, tak konkrétní psí rasy dokážou v každém jednotlivém aspektu vlka překonat (tj. chrti jsou rychlejší než vlk, molossové silnější než vlk, bloodhoundi mají lepší čich atd.). Na druhou stranu málokterá psí rasa je tak univerzálně stavěná, univerzálně pracující tak jako vlk.“
     Já mám tu zkušenost, že plemena typu vlka nejlépe bojují na otevřeném prostoru, viz následující dvě příkladné zkušenosti: Bredy se kdysi několikrát rval s jedním německým ovčákem (bylo to v objektu jedné firmy, kterou jsme s Bredym hlídali a ta firma tam měla svého ovčáka, který často utíkal z kotce). Když se servali u vrátnice nebo na chodbě ve vrátnici, vždy vyhrál Bredy, a v sevření toho ovčáka strhl a stlačil ho k zemi. Ale když se servali venku, ovčák byl rychlejší, vždy Bredyho kousl a pak začal uskakovat tak rychle, že ho Bredy nedokázal chytnout. Servali se několikrát a pokaždé to bylo to samé: souboj na těsnějším prostoru byl vždy Bredyho vítězství a souboj na volném prostoru byla vždy převaha toho ovčáka. Bez jediné výjimky. Z toho vyplývá, že záleží také na tom, kde se psi rvou. Na volném prostoru jsou lepší univerzálně stavění psi (typ vlka), ale na těsném prostoru spíše ti, co dokáží druhého psa silně uchopit a silou v sevření udolat.
     Pan Torin k tomu dodává: „Já taky mám RTW a když se mi kdysi párkrát serval s NO, tak na volném prostoru nebyl tak hbitý a pružný a zaostával, ale jednou se setkali v těsném prostoru úzké chodby jedné horské chaty a výsledek byl obrácený. Je to tak jak píšete, psi typu vlka prostě na volném prostoru jsou famózní (ono se stačí podívat jak vlk bojuje ve smečce v přírodě, je to samý úskok napadení úskok atd.).“

     Zde jsou tři příklady srovnání schopnosti boje velkých krátkosrstých Molossů typu mastifa a dlouhosrstých Molossů typu vlka. Je to bulmastif vs kavkazský ovčák, středoasijský pastevecký pes vs německá doga a středoasijský pastevecký pes vs rottweiler. Všechny tyto tři boje byly okolo remízy:

     Patřičnými slovy to uzavírá pan “Trocha do mlýna”: „Ti psi (myšlena bojová plemena – pozn.) jsou k boji mezi sebou, ne pro naši ochranu, tu nemají vrozenou, tudíž pro mne jen cirkusoví rváči (ale přesto krásní a beru je), ale mne osobně zajímají psi jako je fila – věrná, nenechá na sebe sáhnout od cizího (líbí se mi v tom pan Kastl, že toto chce preferovat i u RTW). No lidi co máte bojové psy, jsou fakt skvělí, ale nedělejte z nich polobohy. Na obranu nám jsou k ničemu, vím to, čili jejich funkce je jinde. Já chci mít doma hlídače, ne rváče.”