Homepage

    Psi versus šelmy

     Zejména ve starších dobách (a někde ještě dnes) potřebovali lidé ochranu před divokými zvířaty a kromě toho též byli fascinováni souboji mezi zvířaty. A tak se snažili vyšlechtit taková plemena, která si poradí i s různými velkými šelmami. Tomuhle z nás nejlépe rozumí asi pan “Pavel” a proto nechám mluvit raději jeho: „Neřekl bych, že povídání o šelmách by bylo nepraktické, či dokonce zbytečné. Vždyť právě šelmy, jejich ohrožování lidských, či zvířecích (skot atd.) životů jsou bezesporu jedním z důvodů, proč vznikl a rozšířil se pes. A jak řekl tuším Torin, díky bojům psů s těmito šelmami a dalšími zvířaty při lovu, se po staletí tvarovalo a zušlechťovalo v bojových a obranných kvalitách nejedno psí plemeno. Bez šelem a bojů s nimi bychom v podstatě neznali pastevecká plemena, lovecká plemena na černou, neznali bychom býkohryzy a medvědohryzy, z nichž pochází dnešní rottweiler, boxer, buldoci a řada jiných plemen.
     Existují případy, kdy i osamocený pes k tomu šlechtěný (tj. fila, doga, anatolan atd.) dovede sám zabít kočkovitou šelmu. Samozřejmě, že ve volné přírodě je pravděpodobnější, že například puma psa dostane, nicméně pes je toho také schopen. Vezměme si například brazilskou filu, má opravdu skvělou ochranu v podobě volné kůže, může se snadno vysmeknout ze zákusu kočky, "obtočit si kůži okolo krku" a kočku zakousnout z šikmo ze shora do krku. Stejně tak má úžasně volné klouby v zadních končetinách. Viděl jsem filu jíž se stafordšírský bulteriér zakousl do zadního běhu v úrovni kolene, a fila aniž by změnila rozestavění končetin, se otočila podél osy té končetiny a zakousla milého bulíčka (přežil, ale horko těžko).“

     “Trocha do mlýna” k tomu říká: „Myslím si, že nebezpečnější protivník než vlk je puma, rys anebo divočák, ale vlk působí zejména ve smečce, takže tam se stává nejnebezpečnější, a v tom ohledu dokáží pouze pastevci se utkat proti přesile několika vlků, žádný jiný pes.“
     Opět pan Pavel: „Při tréninku psa (smečky) na lov kočkovitých šelem je důležité již od štěněte učit na stažené kočičí kůži psa správnému místu zákusu, co největší rychlosti zákusu... Tento pes by se také neměl zúčastňovat psích zápasů. Do půl roku života by se měl čichově, zrakově a někdy "hmatově" setkat s malou, či těžce raněnou pumou, či rysem (já vím, že je to ten pro psa nejefektivnější způsob tréninku, ale pro dotyčnou raněnou šelmu velmi krutý a v zásadě jsem proti tomu – pozn.). Do roka, roka a půl života se pak většinou postaví polovzrostlé pumě v "ringu". Zde je vítáno a žádáno, aby kočka psa poranila drápy, lépe několikrát. Pes je neobyčejně chytré zvíře, má vynikající paměť a kočičí drápy si dovede zapamatovat. Při střetu s dospělou pumou v divočině je toto obrovitou výhodou. Pokud kočkovitá šelma nebojuje s kořistí, což pes obvykle není a boj trvá déle, kočka na rozdíl od psa nebojuje většinou souvisle, ale snaží se během boje utéct na strom, schovat se, odpočinout si... Toto tzv. bojový pes nezná.“
     Já osobně nepodporuji existenci loveckých plemen psů, ale pan Pavel to vidí jinak. Uvádí zde příklad lovu tzv. “černé zvěře”, tedy divokých prasat: „Podle mě (a naprosté většiny lovců) je právě metoda lovu pomocí psa a nože metodou nejhumánnější, nejpřirozenější a nejlehčí. V mnoha státech s rozvinutým zemědělstvím tropí divoká přemnožená prasata šílené škody na polích. Kolikrát v době říje jsou v takové koncentraci značně nebezpečná pro některé druhy zvěře, potažmo i člověka. Kromě toho pokud kombinovaná smečka třeba argentýn a hlásičů zadrží divočáka (argentýna pevným zákusem a přenesením veškeré váhy těla na oblast krku prasete) a drží jej do příchodu lovce, který ho jediným bodnutím do správného místa ve vteřině usmrtí, připadá mi to přeci jen lepší než běhající kvičící a bolestí nepříčetné postřelené prase. Navíc postřelený kanec dovede kolikrát zmizet z dostřelu lovců a umírá dlouho a bolestně (pokud nezakročí barváři). Šance postřelení (a ne zastřelení) divočáka jsou v mnoha situacích dosti vysoké. Kromě toho puška nemá příliš dobrý nos, takže lovci jsou odkázáni na svůj značně omezený zrak a zkušenosti s výskytem. I s ohledem na často zmiňovanou degeneraci psího rodu, na udržování bojových kvalit loveckých linií, je podle mě lov za pomoci psa a nože tou nejlepší cestou.“
     K tomu, co zde bylo řečeno panem Pavlem, bych chtěl dodat, že kdyby v přírodě žili přirození predátoři – šelmy, nebylo by myslivců ani jejich loveckých psů zapotřebí. Jinak pes může přemoci vlka i divočáka (dokonce i náš bernský salašnický pes zahnal na útěk statného divočáka, i když zpočátku kanec svým útokem zabodoval, ale po chvíli se dal na útěk; jak víme, pastevečtí psi dokáží přemoci vlka a ve větším počtu zahnat na útěk, ne-li pak také přemoci, i medvěda, a leckteří psi dokáží samostatně přemoci například statného bojujícího berana, jako to dokázal náš starý rottweiler a řada dalších), a má-li narazit na silnějšího tvora, pak doporučuji, aby se s ním utkal ve smečce.