Homepage

    Jedničky v psích zápasech

     Kdysi jsem v této knize dával na nejvyšší pozice anglického mastifa a španělského mastina společně se psy typu kavkazského ovčáka. Pan Pavel se nechal slyšel takto: „Pane Kastl prosím vás, abyste stále nepovažoval za nejlepší bojovníky onu vaši dvojici mastifů. Ač jsou to velice silní psi, jsou příliš těžcí, neobratní, nemají a nemohou mít dobrou výdrž, ani řadu jiných předpokladů. Viděl jsem video, na němž si hraje velice pohyblivý anglický mastif s fenou kangala. A ta s ním tak vytírá, že by jste asi valil bulvy. Větší bojové kvality má rozhodně neapolský mastin, je rychlejší, agresivnější, s pohotovějším zákusem.“ Já jsem ale přesvědčen, že jak anglický mastif tak i španělský mastin mohou porazit řadu jiných velkých psů. Jednak jsem o tom slyšel a zejména anglický mastif má bojovou minulost.
     Pan “Trocha do mlýna” to ještě upřesňuje: „Nemůžeme tvrdit, že se jedná o sílu psů, ale je to schopnost boje. Kdybych to měl já osobně začít škatulkovat mezi psími válečníky, tak když budeme přihlížet i na váhovou převahu, v první skupině neohrozitelných bojovníků mezi psy je jasně KO a tosa, a dejme tomu i bully kutta.”

     Zápas kavkazana s aziatem (Dima Korotayev, agentura Pressphotos http://www.pressphotos.net/):

     Pak ještě dodá: „Víte, ono těch psích mašin je hodně (boerboel neboli burský buldok, srbský obranářský pes čili srbský mastiff, burjat, sindhský mastif, afgánský koochee, tibetská doga, americký allaunt a další – pozn.) a kdoví kolik se jich třeba i nějakým ilegálním způsobem šlechtí, je zcela velmi těžko říct, kdo kam patří. Já si pořád ale myslím, že k těm “nej” patří přírodní plemena z důvodu jejich mnohastaletému v uvozovkách tréninku s nejrůznějšími zvířecími protivníky. Tam ten boj nebyl nikdy přerušen majiteli, ale vždy šlo o to, kdo z koho, a zůstávali jen ti nejlepší.“
     Přírodní plemena jsou typ vlka a z nich jsou nejsilnější velcí pastevečtí psi. Ti představují ideální kombinaci rychlosti i síly (rychlost vlka i síla mastifa v jednom), schopnosti rozpoznat a napadnout nejslabší a nejzranitelnější místo protivníka, též mají odolnost proti nepřízni počasí, vytrvalost i zachované sociální cítění.

     Zde je pár ukázek, jak kavkazští i středoasijští pastevečtí psi dokáží přemoci bojové pitbulteriéry:

     Mnohé boje prokázali, že KO i SAO mohou porazit všechna plemena tohoto světa včetně bulteriéra, tosy inu, amstafa, neapolského mastina, rottweilera, německé dogy či bulmastifa:

     Všeruští volkodavové si poradí i s bojovou tosou inu:

     Já osobně jsem fandou hlavně KO a zde je názor pana “Pavla”: „I když kavkazan není obecně nejbojovnějším psem na světě, tak díky své síle, hbitosti, anatomickým možnostem a technice ve smíšených zápasech opravdu těžko nachází konkurenci.“ Co se týče nejsilnějších plemen v psích zápasech, pan “Trocha do mlýna” by se osobně přiklonil k té verzi, že: „Vyloučíme-li osobnost jedince (myšleno extrémně silného jedince jiného plemene – pozn.), kavkazan či SAO by byli ti nepřekonaní.“ A já osobně se přikloním spíše ke KO, protože má oproti SAO ocas (malinko lepší koordinace pohybů) a hustší srst, která ho přece jen o něco lépe chrání. Na druhé straně, v regiónech kde zápasí pouze SAO, dosahuje lepších výsledků než KO. Co se týče kupírovaných ocasů a uší, tak když psu chybí ocas, může to mírně zhoršit jeho pohybovou koordinaci, zejména při opakovaném a rychlém otáčení se v pohybu. Pokud jde o kupírované uši, ty psa v podávání fyzického výkonu neomezují, ale někdy možná mohou mít horší vliv na jeho zdravotní stav (psu nafouká do uší, a pak nastydne a může ho bolet hlava).
     Jedna paní panu Pavlovi řekla: "Ač mám KO, tak bych ho rozhodně nenechala dobrovolně se někde rvát s druhým zvířetem! Proč vás to tak vzrušuje, nebo co na tom máte, že to stále řešíte?" A pan Pavel jí vysvětlil: „Milá paní, kdyby nikdo před vámi nenechal prát svého KO s jiným zvířetem, tak žádného KO (takového, jaký je a být má - pozn.) dneska nemáte! Myslete!“
     Dle mého názoru je ten, kdo má největší šanci odejít z boje neporažen, právě kavkazský ovčák (velký, silný, pohyblivý, dobré instinkty, volnější kůže i dlouhá srst, která ho chrání) a jemu podobní mistři boje jako je středoasijský pastevecký pes, kangal, akbaš, karabaš, burjat, a o milimetr níže plemena jako bully kutta a tosa inu. Těsně pod nimi stojí boerboel, americký mastif, německá doga, broholmer, sindhský mastif, tibetská doga, mastweiler, bandog, brazilská fila, argentýnská doga, anglický mastif, španělský mastin, americký buldog, bulmastif, neapolských mastin, presa, bordeauxská doga, a v těsném závěsu rottweiler, a bojový pitbulteriér, bulteriér a americký stafordšírský teriér.
     Proč nezahrnuji amerického pitbulteriéra, anglického bulteriéra a amerického stafordšírského teriéra mezi “jedničky v psích zápasech”? Taková gameness, která je schopna se postavit proti druhým, mnohdy dokonce i mnohem těžším plemenům, se vyskytuje velmi zřídka. V dnešní době většina jedinců těchto menších plemen žádnou gameness nemá a pravděpodobně by prohráli proti většině psů velkých plemen, citovaných v předchozím odstavci. A co se týče těch, co tu gameness mají, tak když vyhrávají, často se jedná o tzv. Pyrrhovo vítězství (malý pes je více zraněn než ten větší a po boji, když pomine záchvat game, se nedokáže udržet na nohou, může být dlouhodobě nemocný a podobně). Také záleží na pravidlech psího zápasu. Podle těch pravidel, kdy vítěz je ten pes, který chce bojovat déle než jeho soupeř, gamebred psi typu pitbul často vyhrávají, ale podle těch pravidel, že vítěz je ten, kdo způsobil druhému psu větší poškození, by se většinou stal vítězem větší a těžší pes.

     Zápas plemene bully kutta v Pákistánu:

     Zde bojuje bully kutta s tosou inu:

     Zde je ukázka toho, jak může bojová tosa inu zničit pitbula:

     Jedním z králů psích zápasů je turecký pastevecký pes kangal:

     Na následujících fotografiích přemáhá kangal pitbulteriéry:

     Když už se zde bavíme o jedničkách v psích zápasech, tak pokud se zápas odehrává v přírodních podmínkách, kde je nedostatek potravy, zima a vyčerpání námahou v náročném terénu, tak na prvním místě jsou bezkonkurenčně velcí pastevečtí psi.
     Hovořilo se také o hmotnosti psa potřebné k tomu, aby odolal svým soupeřům a pan “Nerosekdas” k tomu řekl: „Plně postačí určitá hmotnostní hranice, kdy je pes schopen ustát nárazy jiného psa hrudníkem (což dost psů dělá) a vůbec působení síly ze strany jiného psa.“ A dle mého názoru je tato hmotnostní hranice 50 kg.
     Někteří tvrdí, že zápasy vyhrávají psi s největší “game” (bojovností). Jenže třeba právě kavkazákovi je úplně jedno, jestli má to, čemu se říká game, ale prostě chytne jiného psa (třeba právě toho, co tu game má) a roztrhne ho na dvě půlky. A pak se zamyslete nad tím, k čemu tomu poraženému psovi ta game vlastně byla. Kdyby jí neměl, tak by se třeba poddal a mohl by přežít. Ale protože jí má, tak zajde, neboť k té game (jež samotná nestačí) nemá to všechno ostatní, čeho je pro psí zápasy také potřeba: dostatečnou výšku, rychlost, váhu, cit pro kousnutí do nejslabšího místa, volnější kůži a hustou srst.

______________________________________________

     Lidé se dlouho hádali o bojových schopnostech jednotlivých plemen psů a pravda o tomto, kterou jsme našli, je jednoduchá. Jak velcí krátkosrstí tak velcí dlouhosrstí Molossové mohou být vynikajícími bojovníky a to včetně kříženců těchto dvou skupin. Avšak když vezmeme v úvahu jejich celkový výkon z více aspektů, pak velcí psi typu vlka jsou většinou trochu lepší, ale nic více nic méně (jsou méně zdegenerovaní a bojují častěji než velcí krátkosrstí Molossové).
     Zkuste si prosím srovnat velké pastevecké psy s ostatními bojovníky psí říše. Pitbul je mnohem slabší a ještě k tomu špatný obranář, mastif je pomalejší, bulmastif má příliš krátkou čelist pro plný zákus, rottweiler nesnese velkou zimu a tak dále. Nikdo není pro boj jak s lidskými tak se zvířecími nepřáteli, ani pro život v náročných podmínkách stavěn tak dobře, jako velcí pastevečtí psi - jedničky v psích zápasech.