Homepage

    Tajemství vlažné harmonie

     Potíž je v tom, že lidé si ve své většině harmonii špatně vyložili. Harmonie, to není spojení činnosti protikladných sil tak, aby subjektu přinesly co možná největší úspěch a štěstí. Harmonie v lidském žití, respektive její vlažná a neextrémní forma, je především dosažením průměrných pocitů, v daném případě průměrné kvantity subjektivního štěstí a neštěstí každého jednotlivce.
     Problém v likvidaci příčiny naší relativní disharmonie, respektive extrémní harmonie, která vzniká spolupůsobením protikladů majících extrémní hodnoty, v daném případě extrémní kvantitou subjektivního štěstí a neštěstí jednotlivých lidí, je existence nejen extrémního dobra, ale zejména i extrémního zla. To je však nezničitelné. Je chráněné a uměle udržované při životě. Proti malému zlu je snadné bojovat, ale proti tomu největšímu je to, obávám se říci, téměř nemožné.
     Ale nevěšme hlavu. Na konci vývoje celé řady civilizací v našem vesmíru bude nejvyšší zlo omezeno a bude mít menší pravomoc ztrpčovat nám naše životy. A proto se snažme již teď, i když třeba i zdánlivě zbytečně, změnit dnešní svět plný extrémních protikladů (jedni umírají z přejedení, druzí umírají hlady; jedni jsou příliš bohatí, druzí příliš chudí atd.) na svět plný vyrovnaných, vlažných protikladů, jejichž hodnota není extrémní. Jednou bude uznána přesná, zdravá hranice dobra i zla, subjektivního štěstí i neštěstí, a ta nebude smět být překročena.
     Jenže vznik a zánik jednotlivých vesmírů, velký třesk i to, čemu se říká mystické svatby a mystické rozvody, vyžadují extrémní hodnoty protikladů v lidském žití a proto nejvyšší protikladné extrémy - nadměrné štěstí i nadměrné neštěstí - musí lidské duše střídavě prožívat po značnou dobu své hmotné existence, aby nashromáždily dostatečnou energii pro tyto velké události. Ale když jí nashromáždí, nastává odpočinek - “vlažná harmonie” (někde pro změnu nastává nadměrné štěstí, jinde nadměrné neštěstí a pak ukončení té civilizace). A tu my také jednou globálně nastolíme.
     Extrémně šťastní a extrémně nešťastní lidé jsou projevem první a střední fáze vývoje humanoidních civilizací. Avšak závěrečná fáze tohoto vývoje je již obrazem vlažně harmonických a vyrovnaných lidí, mezi kterými už nejsou tak výrazné rozdíly, jako tomu bylo v nižších fázích jejich vývoje.
     Možná, že by tento ideál vlažné harmonie šlo lépe uskutečnit na jiné planetě (v jiné Sluneční soustavě), kde by nebyly v tamější přírodě tak extrémní výkyvy v počasí ani ve vibračním vlivu konstelací tamějších planet na rodící se děti, než jak tomu je na naší Zemi.